Otištěno z časopisu Bratrstvo 7/2001

Ať se se mnou ve vás setkají

Zdeněk Šorm
 

Těchto dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.

 

    Když jeden pozoruje, co všechno se dneska ve světě, a samozřejmě i u nás v Česku, děje, tak by opravdu kolikrát zaplakal. A pokud už nerezignoval, pokud mu o něco jde, pak si uvědomuje, jak zoufale je třeba něco dělat a jak málo na to sami stačíme.

    Ježíšův povzdech: „Žeň je velká, ale dělníků málo. Proste Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!“, nám asi mluví z duše.

    I my cítíme tu nouzi jak zoufale je třeba, aby vzrostla setba věrnosti, lásky, pravdy, naděje, aby se pro tento svět nalezla pomoc. Toužíme po tom a prosíme o to v přímluvných modlitbách. Prosíme Pána žně. A jeho odpověď?

    Tu jste teď četli. My voláme ke Kristu a Kristus volá k nám: jděte, kažte, uzdravujte, probouzejte k životu, očišťujte, vymítejte... Vy jste mojí odpovědí na vaše prosby! Vy, moji učedníci, jste moji dělníci!

    Je to překvapení, ale možná ještě větší nás čeká v tom povolání. Totiž všimli jste si toho, že v něm Ježíš sebe vůbec nezmíní? Že by měli jeho učedníci mluvit o něm, o tom tu není ani slovo. Přitom právě tohle obvykle považujeme za specificky křesanské. „Věř v Ježíše Krista“ - taková přece bývá naše odpověď na nouzi, s kterou se setkáváme. To je náš lék - slovo o Kristu. Ale tohle v tom poslání chybí. Jako by s ním nemělo nic společného.

    Ono samozřejmě má, ono je celé o něm, jenomže jinak. Teprve, když čteme Matoušovo evangelium od začátku, praští vás to do očí. Vrací se to tu jako refrén: Ježíš obcházel všechna města a vesnice... kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu... malomocné očišťoval, mrtvé probouzel k životu, démony vymítal. A o ničem jiném to povolání přece nemluví. Jenom říká: to je teď váš úkol. Vy teď buďte na jeho místě. Nemáte mluvit o Kristu, máte jím být pro druhé.

    Samotnému mi trne, když to říkám, že se snad rouhám. Samotného mne napadají námitky, které bych jistě slyšel od jiných teologů - že je to falešné mesiánství, pyšná iluze o lidských možnostech a kvalitách. Copak my máme na to, abychom byli jako Kristus? Myslíš si snad, že jsme takoví kabrňáci?!

    Nemyslím, vůbec ne. K tomu mi stačí, že znám sebe, abych věděl, že nejsme žádní borci. Ale zdá se mi, že o to tu nejde. Ježíš přece neříká jenom rozdávejte, pomáhejte, žijte pro druhé. To by byla opravdu iluze, na kterou nemáme. Ono to končí připomenutím: „Zadarmo jste dostali...“ Nerozdáváme tedy ze svého. Nejde o to, na co sami máte nebo nemáte, ale o to, co vám bylo dáno. Omílat pořád dokola svoji slabost, a proto se držet při zemi, to je spíš než pokora příznak toho, že nic víc než sebe nevidíme, že o tom daru nic nevíme, že pro nás Kristus žádnou moc nemá.

    Poslání ke kristovské existenci v tomhle světě není přeceňováním svých sil, jenom říká: Dostali jste, jste obdaro-vaní, tak ten dar dejte dál. Ježíš říká: dal jsem se vám, tak ať se ve vás se mnou druzí setkají. Jste moji vyslanci, moji dělníci.