Sborové prostory (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 8/2009, 4/2005
 
Barvy, které bystří ducha
  
Barbora Veselá je výtvarnice. Oslovila jsem ji, protože kromě jiného navrhuje řešení liturgických i jiných prostor v našich sborech.

Jak se stane, že vás někdo požádá, abyste udělala návrh?
Osloví mě farář nebo farářka, že s prostorem už dávno nikdo nic nedělal, a je to potřeba. Často jde o dávnou úpravu a teď to strašně zestárlo.
Řeknou třeba: Chceme vymalovat. Ale s tím pak souvisí leccos. Prostory jsou často zanešené různým nábytkem. Také je vidět bída doby, kdy interiér vznikal. Mizérie normalizační doby, kdy nebyly materiály. Omezený výběr, nic ryzího. Lidé z vlastních prostředků a svépomocí adaptovali, aby to aspoň nějak bylo. To bylo dobré pro stmelení společenství. Často jsou ale věci nešikovně udělané.

A hned víte, jak na to?
Ne, to ne. Někdy přijde nápad při prvním rozhovoru s panem farářem, kurátorem nebo někým ze sboru. Ale to není po každé. Pro mou práci je důležité, co se dozvím od místních lidí. Třeba v Kolíně – „hudba a zpěv, to je projev naší zbožnosti“. Nebo jinde „ať světlo září“. Nebo „náš sbor roste jako hořčičné zrnko“. Je to pro mě inspirace. Snažím se vycítit, co o sobě vypovídají.

Podle čeho volíte barvy?
Já mám ráda barvy, barvou se dá leccos vyjadřit. Když je to bílé, je to čisté, neuráží to, tam se nedá udělat chyba. Ale barva působí na psychiku, vyjadřuje náladu prostoru, atmosféru prostoru.
A oni to chtějí jinak, nově, takže se snažím navrhovat jiné barvy než ty, které v interiéru už byly a zestárly a kterých už mají dost.

Dáváte nějaké barvě přednost?
V modlitebnách a v kostelích mám ráda chladné barvy. Lidé mají tendenci říct: „My to tady chceme mít příjemný, teplý“. Ale já si myslím, že tyhle barvy patří do prostoru, kde lidi bydlí, kde se mají cítit pohodlně, v bezpečí, v klidu. Ale kostel je jiný prostor. Tam si taky musí připadat bezpečně a v klidu. Ale nemůžou si lebedit, hovět si, až usnout. Barvy chladné, jiskřivé, zářivé, brilantní pomáhají bystřit ducha i mysl.

S jakými materiály pracujete?
S lacinými :) Je mi jasné, že kamennou podlahu nikam nenavrhnu, je drahá. Samozřejmě mám radši dlažby nebo dřevo než koberec. Mám takový pocit, že lidi se chovají jinak v kostele s celoplošným kobercem – jako doma v obýváku.

Existuje nějaké centrum prostoru pro evangelický kostel?
Pro liturgické prostory je důležité místo okolo stolu Páně. Když jsem byla malá, tak o něj tolik nešlo. Možná je to tím, že dneska nechodí do kostela tolik lidí a není potřeba mít prostor úplně vycpaný lavicemi. Našich předků bylo strašně moc, takže lavice byly všude nastrkané, až ke zdi, až dozadu, úzká ulička. Nás je míň, takže je možné trochu prostor vyprázdnit, poslat tam víc vzduchu a osvobodit ho od přeplněnosti. Udělat okolo stolu Páně místo pro společenství. Kostel není prvotně místo služby, ale společenství. Slovo „ekklésia“ je totožné pro sejití i církev. A není to jen při večeři Páně, i rozmístění lavic a židlí může vyjadřovat společenství.

Jak docílíte toho, že je prostor nenásilně zdobný?
V naší církvi je to tradice, kdysi reakce na katolickou zdobnost. Nejdřív byly liturgické prostory ve stodolách, a potom v tolerančních modlitebnách – všechno bylo čisté, prázdné. My to pořád neseme s sebou. Jen si myslím, že už nevíme proč. Začíná se to ale proměňovat.

Jaké jsou největší nešvary?
V našich kostelích se o věci stará hodně lidí. Dělají to dobrovolně a respektují se a jsou na sebe hodní. „To sem dala tahle sestra, bratr připevnil tuhle poličku.“ Takže toho přibývá. Prostor je pak zanešený různými koncepcemi, které vyprchají, neslouží. Jen věci zůstávají.
Pak asi „do kostela to stačí“.

Kromě místností jste projektovala i sborové zahrady – jak se to dělá?
Na začátku jsem poslouchala, co všechno potřebují. Posezeníčka, koutek pro děti, hřiště, místo pro kávu a čaj, v létě přednášky, sborové události, seniorátní akce, hřiště. Myslela jsem na různé generace a na stromy, které jednou vyrostou a mají paměť.
Zahrada je kultivovaná část zeměkoule, kde je to jiné než okolní divoká příroda. Je to vlastně rajské místo.

Když chci něco dělat s prostorem, jaké si mám položit otázky?
Od lidí ve sboru nebo od faráře potřebuju slyšet:
Co chceme o sobě příchozím povědět?
Jak my prožíváme svou víru?
Chceme být otevření veřejnosti?
Dohodneme se na křesťanském symbolu nebo nápisu?
Vždycky něco vypovídáme. Jestli nám záleží, jak to tu vypadá. Jak vážně to bereme. Co pro svou víru, sbor jsme ochotní udělat, si odříct nebo naopak tomu přinést. To všechno vypovídá o lidech, kteří do sboru chodí.

Děláte teď na něčem zajímavém?
Teď budu navrhovat křtitelnici. Máme jen dvě svátosti. Při bohoslužbách užíváme pěkné nádobí při Večeři Páně a při křtu si často vystačíme s malinkou konývkou. Myslím, že je dobré, mít i křtitelnici na očích.

Děkuji za rozhovor.

rozhovor vedla Medková, Marie
 
Sborové prostory a estetika
  
teoretické a teologické (a taky osobní) postřehy Petra Tureckého

K čemu mě prostor vede?
Otázka vztahu architektury - obrazu - prostoru mne vždycky zajímala. Katolický výtvarný chrámový prostor (architektura, uspořádání prostoru, sochařská výzdoba, umístění obrazů) mne pro svou bohatou a úctyhodnou tradici vždy nutil k porovnávání s prostorem evangelickým.
Jeden můj vnímavý kamarád kdysi poznamenal: „Evangelický kostel se třemi řadami lavic v hlavní lodi snad záměrně narušuje prostor tak, aby se člověk nemohl soustředit na modlitbu.“ Tento můj kamarád se mi přiznal, že se nedovedl kvůli tomuto uspořádání nikdy soustředit ani na slovo.
Místo toho musel vnímat disharmonii takového uspořádání: lavice nelogicky blokují cestu ke stolu Páně.
Někdo by řekl: ten člověk je nenormální. Co když ale je jen vnímavější k vztahu prostoru a architektury? Co když my ostatní takto reagujeme také, jenže podvědomě?

Skeptikovy výtky
Ptal jsem se tedy: Měl by mít liturgický prostor logiku? A jakou? Podřízenou přirozenému vnímání krásy a uspořádání prostoru? Podřízenou staletími pěstovanou estetikou?
Teolog by mohl odpovědět: to je ale podřizování se přirozenosti. A tady už jsme krůček od přitakání přirozené teologii. Že tedy člověk je vlastně v podstatě dobrý a že na Pána Boha lze najít nějakou metodu vtištěnou jím samým do naší lidské-pozemské přirozenosti.
Prostor, který by mohl napomoci modlitbě a soustředění? A už tu máme metodu na Pána Boha. Nene, raději budeme stavět záměrně hnusné prostory, vždyť člověk je továrna na modly. A tak dále.

Nutíme si klišé?
Neochota naší (západní) reformované teologie činit kompromisy. Neochota přiznat si, že ve světě mohou existovat dvě různé až opačné odpovědi na jednoduché otázky. To je slepá ulička západního rozumného člověka, odpovídá člověk poučený východní filosofií.
O pervertovanosti západního rozumu na poli výtvarného umění referuje tvrdě Pavel Florenskij. Florenskij má za to, že reformovaná tradice znásilňuje individualitu tím, že světu kolem sebe nutí své vlastní šablony-klišé. Říká: „Protestantská svoboda je atentátem na svobodu za pomoci slov o svobodě, nazpívaných na válečku fonografu.“ Byť je jeho názor dnes již téměř sto let starý, domnívám se, že je stále aktuální.
Florenskij velmi citlivě vnímá neschopnost protestantismu vnímat jinakost – čili jinou individualitu. Příkladem mu je zacházení s obrazem. Na libovolně vybraný materiál se nanášejí schémata, která s ním nemají nic společného. Západní člověk se ptá: proč bych si měl dávat pozor na vztah mezi tématem a médiem?

Neopovrhuj prostorem
J enže - není vztah náhodou podstatou vesmíru, jak nás učí Levinas a Buber? Není naše opovrhování prostorem - jeho potencí k duchovní harmonii mezi ideou a tvarem - výrazem naší vlastní totality?
Mám za to, že vnímavá citlivost vůči prostoru – tedy jednomu z médií, které můžeme tvarovat a vytahovat z něj naopak zesílení duchovního významu, je nám, západním lidem stále cizí.
Vřele doporučuji k prostudování knihu Karla Stibrala, Proč je příroda krásná? / Estetické vnímání přírody v novověku, Dokořán 2005. Dozvíme se tam, že poslední, kdo se byl ochotný filozoficky zabývat estetickým působením přírody, byl Kant. Po něm už vnímavost pro přírodní prostor mizí. Dochází k jakémusi zbarbarštění. Bohužel tento rys se nevyhnul ani katolické tradici, plodné sepětí teologů s význačnými architekty a umělci v masové míře známe naposledy z období baroka. Mám za to, že tento vývoj souvisí s bujením technicko-industriální společnosti.

Toužíme po harmonii – duchovní rozměr prostoru
Dnes je mnoho lidí nadšených východními přístupy. Západní člověk touží (podvědomě?) po harmonii. Závidí Japoncům i Číňanům jejich zahrady, jejich architekturu, jejich cit pro krásu přírody, pro vztah architektury s přírodou, kterou jsme ztratili někdy v baroku. Ne všichni. Umělci tento rozpor vnímali vždy. Ukázali ostatním, že příroda je krásná a je v ní přítomný duchovní rozměr, ať už si o tom protestant myslí cokoli. Nakonec - díky romantismu v umění dnes chodíme do přírody a obdivujeme ji.
Číňané (kteří darovali kulturu Japoncům) od prvopočátku dovedli v krajině odhalovat velmi důležitý duchovní rozměr a naučili se jej ztvárňovat výtvarně. Také dovedli vnímat médium, na které své obrazy zachytávali i prostředky, kterými tak činili. Ne nadarmo byl západní svět zcela oslněn a šokován objevem východního umění.
Nechci tímto článkem říci, že se musíme zřeknout vlastní tradice a převzít šmahem východní přístupy. To by byla samozřejmě další totalita. Chci jen upozornit na důležitost vnímání vztahu prostoru a jeho výtvarného uchopení. Upozornit i protestantskou reformovanou dušičku, že by tento typ vztahu neměla podceňovat, ale věnovat mu náležitou pozornost.

 
Jeden prostor pojí nás
  
Každý si dokáže upravit svůj pokojíček tak, aby se mu v něm líbilo. Problém nastává, když jeden prostor sdílí dva lidé. Třeba sourozenci. Bratr s bratrem, pokud zrovna jeden není rocker a motorkář a druhý primáš slovácké lidovky, si dokáží vyhovět a stejně tak i sestry dokáží sdílet prostor, pokud jedna není emo a druhá pink barbie. Podoba pokoje, který sdílí bratr se sestrou se už může výrazně lišit a obsahovat napětí a často i přesně viditelné a rozeznatelné hranice.
A co prostor, který sdílí mnoho bratrů a sester (v Kristu). Jeden pán, jedna víra a jeden prostor pojí nás. Sbor je složen z mnoha lidí různých vkusů. Tento prostor by rozhodně neměl obsahovat napětí ani hranice. Má totiž sloužit jednomu společenství a jednomu pánu. Ale co my víme, jaký prostor chce náš Bůh. Takže to společenství. Jak tak vzpomínám na nejkrásnější bohoslužebné zážitky, vybavuje se mi louka kdesi v Beskydech, obrovské a často nevkusné sály normalizačních kulturáků, chrám svaté Barbory v Kutné Hoře nebo před pár dny náměstí v Kolíně. Společenství proměňovalo prostor v chrám. A úkolem prostoru - sborové místnosti či kostela - je nebránit vytváření sborového společenství. Problém textu nad kazatelnou není jeho znění, délka, barva či samotná existence, ale to, zda jeho přijetí či odmítnutí nepovede k rozdělení sboru.
Groll, Tomáš
 
Otištěno z časopisu Bratrstvo 4/2005
OBOHACENI JINÝM ZPŮSOBEM
rozhovor s Miroslavem Radou
Vyzdobil jste výtvarně několik
bohoslužebných prostor.
Čí to bývá nápad? Přicházejí
za Vámi s konkrétní
představou?
Požádán jsem býval o návrh
úpravy interiéru bohoslužebné
místnosti. Do řešení
prostoru jsem někdy zakomponoval
i obraz. Domníval
jsem se a dodnes si myslím,
že i obraz může podávat svědectví
víry svou vlastní řečí
— výtvarnou formou. Vybízí
k meditaci a svým způsobem
může být i výtvarným kázáním.
Čím se řídíte při vytváření díla? Vedete
o jeho obsahu dialog se „zadavateli“?
Ve většině případů nejde o objednávku
obrazu, ale já jej rád vkládám do návrhu
interiéru jako jeho součást, v přesvědčení,
že v některém interiéru je pro něj přímo
určené místo v rámci stávající architektury;
obraz zde má plnit i své poslání,
o němž jsem se už zmínil. Jestliže dojde
ke schválení návrhu úpravy interiéru
s obrazem, dojednávám si, abych mohl
sám vybrat téma obrazu. Je to totiž pro
mne příliš subjektivní záležitost, je to
moje sdělení, jsou to mé představy a moje
vyjádření svědectví víry.
Pro zajímavost: například na Vinohradech
staršovstvo požádalo členy sboru
o náměty k obrazům. Po uplynutí doby,
kterou měli bratři a sestry k úvahám,
přišel jen jeden návrh, který však nebylo
možné realizovat. Také nezapadal
do mé sledované koncepce. Domnívám
se, že malíř nemůže být „příštipkářem“
a skládat obraz z různých spolu nesouvisejících
střípků, které jiní předkládají.
Výjimečně se může stát, že někým předložený
námět, s kterým ovšem souzním,
mohu namalovat po svém.
Co má obraz v kostele za úkol? Jde jen
o výzdobu?
Myslím, že obraz především má působit
svým obsahem, pravdivým vyjádřením
tématu výtvarnou formou. Má oslovovat
vnímavého diváka, poskytnout mu obohacení
jeho vnímání (poznání), citlivost
jiným způsobem než slovem. Podobně
jako hudba.
Je-li umístěn na správném místě v interiéru,
může druhotně působit jako prvek,
který ten prostor ozvláštní. Nerad bych
užil slova „výzdoba“. Cítím v něm příliš
povrchnosti.
Vznikají při práci pro evangelický
kostel či modlitebnu problémy a neshody?
Jako vždy, když přicházíte s něčím jiným
než tradice „dovoluje“ — nelíbí se
to všem. Je nutné pozvolna přesvědčovat
i o jiných možnostech seznámení se
s evangeliem, které nás naopak mohou
obohatit, zmnožit naše pohledy na svět,
na evangelium, na víru. Celý život se
snažím o takové přesvědčování, o takovou
„duchovní osvětu“. Jistě dochází
i k neshodám ve sboru, někteří členové
starší generace se s tím déle a tíž
vyrovnávají, ale s trochou trpělivosti
a pochopení z obou stran to není nikdy
katastrofa. Často jsem učinil zkušenost,
že většina těch, kteří byli zásadně
proti obrazu v kostele, přicházeli za
mnou po jeho nainstalování s omluvou,
že si to neuměli představit.
Máte ve světě nějaký oblíbený kostel
— z výtvarného hlediska?
To je těžká otázka. Je tolik nádherných
kostelů u nás i ve světě, že se neodvažuji
říci ten a ten je můj oblíbený. Historie
nám zanechala jedinečná díla architektury
chrámů a kostelů prolnutých
výtvarnými díly v jeden neoddělitelný
celek. Přece však jen o trochu více musím
myslet na Chagalova chrámová okna
ve švýcarském Curychu.
 
DŮVOD ODSTRANĚNÍ OBRAZŮ Z CHRÁMU JANEM
KALVÍNEM prof. Emanuel Chmelík
Všeobecně se má za to, že Kalvín odstranil
chrámové obrazy z důvodu teologického.
Provedeme-li však zevrubnou
analýzu Kalvínova života a korespondence,
zjistíme s údivem, že věc se má
zcela jinak.
Jan Kalvín byl v mládí silně věřícím katolíkem
a jako takový navštěvoval několikrát
denně mši. Za studií v Bourges v roce
1530 se mu při modlitebním rozjímání
v postranní kapli katedrály Saint-Etienne
dostalo zjevení Panny Marie, která k němu
mluvila andělským jazykem. Mystická
zkušenost se několikrát opakovala, a tak
se Kalvín svěřil místnímu knězi. Ten prohlásil,
že je o věci informován, zjevení se
dostalo několika věřícím, kteří rozdali
majetek a vstoupili do kláštera. Kalvín
v extatické radosti ze setkání se svatostí
rozjímal v kapli dlouhé hodiny, zatímco
jeho spolužáci diskutovali nad sklenkami
vína o posledních případech pařížského
soudu. Jednoho červnového dne ovšem
pozval k modlitbě svého spolurodáka
z Noyon, studenta medicíny. Tento zmínil,
že v kapli cítí formaldehyd, těkavou
látku nepatrného zápachu, která způsobuje
halucinace. Kalvín se pokusil zjistit,
odkud tento odér vychází. Nakonec
usoudil, že vůně má největší koncentraci
u oltáře, a jednou po usilovné modlitbě
za odpuštění se Kalvín vyšplhal po oltáři
k obrazu, aby k němu přivoněl. Výsledek
odpovídal očekávání. Dodatečně byl ve
vrchní vrstvě obrazu Narození Jezulátka
potvrzen výskyt formadehydu, jehož
výpary po dvou letech v nevětrané kapli
působily mystické zážitky mnoha věřícím
a obrácení nehodných křesťanů. Kalvína
tato zkušenost tak poznamenala, že po
konverzi k protestantismu odmítl obrazy
vůbec. V jeho dopise sestře z roku
1545 čteme: “...stejně jako má vlastní
„mystická“ zkušenost, aby pak nikdo
z nich nebyl zraněn ve svém srdci a nepochyboval,
tak jako jsem pochyboval
o Boží spravedlnosti a lásce já, když jsem
vyvázl z moci omamných výparů a ztratil
nadlouho životnou radost víry. Proto jest
tedy lépe, aby stěny zůstaly bílé a má-li
býti na stěnách vypsáno slovo Boží, pak
barvou nezávadnou....“ •
čerpáno z historicko-sociologické studie
Mýty kolem švýcarského reformátora Jana
Kalvína (Chmelík E., Bohnice 1990)
redakčně kráceno
 
OBRAZ V KŘESŤANSKÉM SVĚTĚ Martin Zlatohlávek
V křesťanském světě byly obrazy od
počátku přítomny. (Obrazem chápu výtvarné
zobrazující dílo, tj. sochy, obrazy,
kresby, grafiky ad.) Jsou uměleckým
projevem, který bytostně patří k lidskému
životu. Jejich prostřednictvím
člověk reflektuje své místo ve světě
a v náboženském prostředí i svůj vztah
k Bohu. Raně křesťanská církev navazovala
na výtvarné umění pozdní antiky,
ale také židovské diaspory, kde stěny
synagog byly pokryty různými výjevy a symboly. Převáděla
svou zvěst a vyznání víry do
obrazů. Některým theologům však vadilo, že zobrazené božské
osoby, martyrové a světci se stávají předmětem úcty. Odkazovali
pak na biblické zákazy zpodobování za tímto účelem. Pokud by výtvarné umění
setrvalo u obrazů vyprávějících, tj. takových, které negramotným
ukazovaly text (bible pro chudé), nebo u symbolů, odkazujících k myšlenému světu (kříž, ryba, Beránek
Boží ad.), asi by nevyvolávalo vlny ikonoklasmu (ničení obrazů).
K obrazům se však věřící začali obracet jako k prostředníkům, skrze které se
dotýkají posvátných a božských míst, z nichž vyzařuje síla a moc, zasahující
do světa lidí. Pravověrní a na biblický text orientovaní bohoslovci připomínali,
že Hospodin je neviditelný, tudíž nezobrazitelný, a že jakákoliv výtvarná
díla jsou jen předměty tohoto světa, stvořená matér ie, opracovaná
lidskou rukou. Zastánci obrazů a jejich úcty přišli s nápadem, že některé
božské obrazy nejsou učiněny lidskou rukou (řecky acheiropoieta) a že jako
součást božského světa spadly na tuto zem. I v tom však navázali na své
pohanské antické předchůdce, vždyť palladium byl obraz Pallas Athény,
který spadl z nebe na Akropoli. I palladium země české — mariánský obraz
vyoral rolník na poli jako předmětsvržený Bohem do světa lidí. Druhým
argumentem posvátnosti obrazů bylo učení o inspiraci. Tak jako proroci,
apoštolé a evangelisti byli vedeni Duchem svatým
při psaní kanonických textů, které se stávají četbou věřícího Slovem božím,
i malíř i podobně vedeni shůry vytvářejí obrazy božské dimenze.
Podle této tradice evangelista Lukáš nenapsal jen evangelium a skutky apoštolů,
ale namaloval první obraz Madony s děckem, protože ta mu sama
seděla modelem. Z byzantské a ruské tradici také víme, že malovat ikony vyžaduje
intenzivní soustředění jako pro zvěstování slovem.
Když se však učení theologů odmítajících úctu k předmětům spojilo s vládnoucí
mocí (Byzanc v 7. a 8. století) nebo se sociálním hnutím (husitství), prosadilo
se ničení obrazů — ikonoklasmus. Český protestantismus byl ikonoklastický.
Obrazy neměl za prostředníky svého Boha, Slovo boží četl a vykládal z bible,
občas používal některé symboly. A tak je výtvarně amúzický. Doba postmoderní
zapomněla na pravé důvody starých argumentů a sporů. Český evangelík dnes
neví, anebo je mu to jedno, zdali v bohoslužebné prostoře mají být obrazy.
 
anketa
Obraz v mém životě hraje minimální roli, ve srovnání s hudbou nebo mluveným slovem.
Mám ráda některé knižní ilustrace, například knih o mumincích, a obdivuju Zdeňka
Buriana a Václava Brožíka. Taky si ráda věším na zdi reprodukce impresionistických
obrazů. Taková namalovaná krajinka mě vždycky potěší, když se na ni podívám. Ale
to je asi tak všechno. Marta, 21, Brno • Myslím, že obraz hraje v mém
životě dost podstatnou roli, i když si to často neuvědomuju a nedokážu to docenit.
Věra, 17 let, Valašské Meziříčí • Obraz je určitý způsob vyjádření reality
kolem nás, můžeme díky němu vidět svět očima někoho jiného. Mimo to nám
může třeba i změnit náladu, uklidnit nás, nebo naopak. Jana, 19 let, Teplice
• Záleží na tom, o jaký obraz se jedná. Obraz jako takový mě dokáže uklidnit i vyprovokovat.
Biblické obrazy mě nutí k zamyšlení a zhodnocení své cesty k Bohu. David,
25 let, Lysá nad Labem • Obraz v mé duši rozehrává něco, čemu málo
rozumím, ale z čeho se o to víc raduji. Marek, 40 let, Česká Lípa
 
umění v kostele?
Je těžké odpovídat na otázku, jestli umění patří nebo nepatří do kostelů. Nic není
pouze černé nebo bílé, a proto ani já nedokáži odpovědět jednoznačně.
Říci „ne, umění do kostela nepatří“, by pro mě znamenalo zavrhnout mistry, jako
byli např. Michelangelo, Rubens a Dürer.
Říci ano? I toho bych se bála. Vždyť kolik lidí chodí do chrámů jen kvůli architektuře
a obrazům. Miliony lidí proudí budovami a obdivují jejich velkolepost. Zapomínají
ovšem, proč mistři tato díla vytvořili. Je to správné? Umění by ale nemělo být
z kostelů „vyhazováno“. Holé zdi neznamenají pevnou víru. Pokud bych měla tvořit
něco pro kostel, nezdráhala bych se. Když mi dal Bůh do vínku trochu umu, měla
bych toho využít v plné míře. V opačném případě bych si připadala jako služebník,
který zakopal svou hřivnu.
Ema Medková, studentka Střední průmyslové kamenické a sochařské školy
 
 
Práce architekta ? Pokorná služba církvi.
rozhovor s Davidem Vávrou
Vojtěch Veselý
 
Co máte za povolání?
Jsem tatínek, architekt a po večerech někdy herec.
Váš tatínek by se charakterizoval podobně?
Ne, charakterizoval by se: architekt.
Takže jste architekt charakteristický svým následným programem?
Třeba. Ale vůbec bych to neodděloval. Nevím, která tvůrčí chvíle patří kterému oboru. Protože třeba nějaká organická zákruta, která se objeví v architektuře, může být odrazem přírody stejně jako vzpomínka na fotbalovou kličku. Nevím, jak se ve mně ukládají jednotlivé prostory, vjemy a životní situace. Vím ale, že pokud se klička y fotbalu projeví, nedávám ji tam vědomě.
Zkusil byste svůj architektonický výraz přiblížit nějakou budovou, třeba rovnou kostelem, se kterým jste, řekněme, v souladu?
Podle mě má asi každý nejradši ten svůj kostel se všemi osobními prožitky, které samozřejmě povyšuju nad nějaké relativně obecné estetické chápání jednotlivých prostorů. Pro člověka je necennější to, co je mu nejbližší, i když z hlediska nějaké obecné estetiky třeba takové kvality nevykazuje. Ty jsou mi v podstatě úplně fuk. Takže je mi nejbližší náš branický kostel, kde proběhla celá moje křesťanská identita od křtu, konfirmace, skautského slibu, svatby o pokřtění všech dětí.
Jestli je v místnosti kříž, jak vypadá věž, to roli nehraje?
Vnější stránka tomu určitě může napomáhat., ale krásně estetizovaný kostel, v kterém je třeba mrtvý křesťanský život… k čemu je. No, třeba k tomu, že další generace tam ten život najdou.
Jak rozumíte záměru architekta projektovat záměrně pro příští generace?
Tvůrce by měl dát svěřenému úkolu maximum svého talentu a schopností. A současně nesmí jít pouze o projev subjektivního vnímání, ale musí to dělat pro někoho. Čili, práce architekta pokorná služba někomu. A nejen pro projekt kostela, ale je to všechno, od kliky přes záchod až sloupořadí.
Jiní tvůrci pracují tak, že na toho, kdo objednává až tolik nehledí a subjektivně tvoří nějaký svůj silný názor. Já jsem na jiné straně a nesnažím se dělat výtvarné mezníky, spíš se snažím v sobě takovéhle záležitosti trochu potlačovat. Vědomě se snažím udělat nějakou záměrně novou stavbu.
Přijde vám důležité, aby nový kostel na zelené louce stavěl křesťansky praktikující křesťan? Aby se mu místo kliček z fotbalu vybalovaly z podvědomí kličky z kostela?
Určitě. Sám jsem kostelovými kličkami zatížený. Ale člověk nezatížený takovouhle zkušeností může udělat spirituální prostor lepší, než člověk, který jakoby věří. Někdo, i když říká, že je nevěřící, dokáže v sobě mít určitou úměru a pocit vyabstrahovaného prostoru. Jeho prostor potom s věřícíma třeba konvenuje líp, než prostor, který má nějakou křesťankou zkušenost. Není tam pravidlo.
O sporu architekt vs. památkáři jste, počítám, mluvil mnohokrát. Kdyby jste za památkáře dosadil staršovstvo, presbytery, našel byste nějakou podobnost?
Mezi někdy iracionalitu památkářů a iracionalitu demokratického staršovstva se dá téměř dát rovnítko. V obou případech může jít o nesnadnou bariéru.
Staršovstvo v sobě najednou ztotožňuje několik názorových proudů, které se většinou pomelou až jakoby zvítězí průměrnost. deset lidí hájí deset názorů a všechny platí.
Jak se pak ucelená koncepce jednoho architekta hájí?
Zas pro tolik staršovstev jsem nedělal, tak nemůžu říct, že bych měl nějak plodné zážitky, ale vždycky to byl poněkud tuhý organizmus. Člověk se s ním musel jakoby prát.
Kdesi jste uvedl, že pár památkářů vás přivedlo na lepší řešení. Co presbyteři?
To bych si říct netroufl. Možná z pohledu staršovstva to bylo lepší řešení, ale z mého subjektivního pohledu mi to tak nepřišlo.
Mezi ikonami informačních systémů mezinárodních letišť se začíná objevovat klečící postavička. Šipky od ní vedou k jakýmsi univerzálním kaplím otevřeným křesťanům, muslimům, židům… celé té skladbě, která propluje terminálem. Bylo by řešení takového prostoru zadání pro vás?
To je těžký úkol. Řešil bych ho docela rád. Mám rád hodně nesnadné úkoly, které vedou k vymačkání tvůrčí šťávy, komplikovaná zadání jsou tedy inspirativní. Na holé, ničím nezatížené louce člověk může udělat cokoli. Třeba pro mě je tahleta svoboda někdy až svazující.
Tady by nešlo o nesvobodu prostorovou, ani o názory deseti evangelických starších, ale korekce deseti zástupců odlišných náboženských systémů. Každý by na vás házel požadavky a zároveň by říkal: ne, kříž ne. Hvězdu ne.
No, a teď by tam byl symbol, který by to splnil všechno. To by bylo krásný. A byl by to třeba jen zdroj světla. Protože jsou to všechno monoteistická náboženství, by tam byl jenom ten jednotný princip… Nebo najít postavu, která je společná. Třeba Mojžíš by se vešel, co? No, hezký úkol.
Vzpomněl jsem si na jedno vaše dílo, kondomerii… to byla taková legrace
No jo, mě pan farář za to jakoby vynadal. On mě občas kárá, ale kamarádsky. Obejme mě a řekne mi, co se mu nelíbilo… Ale udělat přitažlivou kondomerii, veselé prostředí,  znamená, že lidi nemají stud říkat si u kasy o kondom. A třeba to deseti procentům lidí zachrání život. Kondomerie byla dílem i osvětová záležitost, nic nemravného.
V každém díle Šumných měst kostel, platí to?
Máme pár nepsaných pravidel, které tvoří jakýsi vnitřní řád. Kavárna, kostel a vždycky je tam vila jako rodinné bydlení. Vedle toho je tam od začátku idea příjemné, nenásilné edukativnosti. Objevovat pro co nejvíce lidí stravitelnou formou moderní architekturu, která je vlastně pro řadu lidí nehodnotná. Barokní kostel nebo kapličku už nikdo nezničí. Málo starou funkcionalistickou vilu nebo industriální továrnu kdokoliv.
 
Už neplníme formy
Tomáš Groll ( za ex-spořilovskou mládež)
 
Pryč jsou doby, kdy mládež plnila formy na výrobu cihel. Dnes z mnoha důvodů stavba kostela probíhá dodavatelskou formou od stavebních firem a tím se role mládeže redukuje. Ale i přesto má mládež nezanedbatelný vliv. Vždyť každá stavba slouží dlouhá léta a kdo jiný ji bude v budoucnu užívat, než dnešní mládež a její děti. Jakou roli má mládež při stavbě kostela? Vycházíme ze zkušenosti se stavbou našeho nového sborového domu Milíče z Kroměříže v Praze na Chodově.
Osvícené staršovstvo, jehož členem je i zástupce mládeže, zvolilo moderní přístup ke kostelu, a tak lze předpokládat, že mládeži bude dobře sloužit i za mnoho let. Prostory pro mladé a neklidné byly z rozumných důvodů umístěny do suterénu. Název kostela byl zvolen bez účasti mládeže, nicméně vybrání návrhů na pojmenování zvonů bylo dáno do našich rukou. A tak se zvony mohly jmenovat Bim a Bam, nebo Sodoma a Gomora. Nakonec se nám nad hlavami budou houpat Marie a Marta. Podílíme se na kontaktech se zahraničními sbory a potenciálními dárci. Přítomnost angažované mládeže, budoucnosti církve, při návštěvách dárců v provizorních prostorách našeho sboru se stává přesvědčovacím argumentem ku přispění. Dalším příspěvkem mládeže ku stavbě bylo vystoupení s loutkovou hrou o třech prasátkách na Kirchentagu ve Falcku. Falčtí patří mezi největší naše dárce. A když přijela skupina prácechtivé mládeže z USA,  obstojně jsme jim sekundovali. Přínos jejich práce byl spíše duchovní a sociální než hmatatelný. Spořilovská mládež se nyní schází v bytě u faráře Bíska. I když tyto prostory jsou pohostinné a je nám v nich fajn, panelákový byt přeci jenom není takovým majákem, který by vábil mladé lidi z blízkých VŠ kolejí nebo sídliště. Až bude kostel dostavěn, bude na mládeži, aby se postarala o plné využití potenciálu, který novostavba skýtá. A tak smíme jen doufat, že nový kostel a třeba i některé námi pořádané akce přivedou na Chodov nové salárníky, konfirmandy a mladší členy k stárnoucí mládeži.
 
"...to je ale zima, bratře faráři!"
Jaroslav F. Pechar
farář ve Strmilově
 
 

Tady na pomezí Vysočiny a České Kanady je zima snad pořád. Tedy alespoň mně - a nejsem v tom sám. Když se k tomu přičte, že kostel je z kamene a na podlaze dlaždice, dá se pochopit, že podstatnou část roku se tu psi o místo ve stínu neperou a vrány k zemi vedrem nepadají. Žádný filosof nic nevymyslel, když ho bolely zuby. A tak se i nejskalnější helvít či nejzbožnější luterán potácejí mezi plameny Ducha svatého a žárem Slova Božího - a docela obyčejnou zimou, která na ně po onu zmíněnou část roku doléhá. Jistě - v kostele už je topení a když se nechá 2-3 hodinky běžet, pak nejde alespoň pára od úst, když jeden zpívá. Je tu ale přeci jednodušší řešení! Na faře je taková pěkná, útulná místnůstka, kdy se z ní vyndají stoly a naskládají židle vedle sebe, tak je to éňo ňůňo. Na zdi mapa biblických krajin, na protější pěkný obrázek, v zádech sborová knihovna... Trochu se zmáčkneme, abychom se vešli, protože když je nás víc než patnáct, tak už to není úplně nejsnazší. Ale alespoň jsme si tak nějak blíž - než v tom kostele, když je nás patnáct tam, tak si připadáme tak nějak ztracení. Neměl jsem tu odvahu a razanci, abych zimní bohoslužby ve sborové místnosti prostě zatrhl, jako jeden můj předchůdce. To, že se tam už nekonají, je výsledek několikaletého "naznačování", že tahle místnost je jako stvořená pro biblické hodiny všech generací, pro zkoušky kapely, pro pečení perníkového Betléma do kostela - ale ne pro nedělní bohoslužby. Tohle prostě není kostel. Vadí to? Mě ano. Reformace udělala namnoze z bohoslužeb akademickou přednášku. Pravá pastva pro rozum - ale srdce přišlo zkrátka. Oltáře zmizely, obrazy zmizely, sochy zmizely, liturgie zmizela, symbolika barev a pohybů zmizela. Jen jakýsi chytrý panáček tam vepředu něco převelice učeného vykládá. A pak amen - a jdeme domů si o tom ještě trochu popřemýšlet. Co bych chtěl? Náboženský prožitek. Chápu, že charismatikobijcům už se otvírá kudla v kapse. Touha po náboženském prožitku snadno zbytní a přehluší samu podstatu. Mám ale zato, že touha po náboženském prožitku patří k přirozeným a neoddělitelným součástem jakéhokoliv náboženství. Může se najít někdo, koho uvádí do vytržení srovnání rukopisného různočtení seznamu navrátilců z babylónského zajetí. Mě ne, já potřebuji něco hmatatelnějšího. A řekl bych, že v tom nejsem sám. To hmatatelné je pak třeba právě to, že kostel vypadá jako kostel a ne jako posluchárna ETF UK. Nevadí mi používat kostel k něčemu "světskému" - koncerty, výstavy, přednášky. V neděli ráno se ale tento prostor stává prostorem svátostným, jako se při večeři Páně kus chleba stává tělem Kristovým. Čistě teologicky by jistě šlo vysluhovat rohlíkem a kuličkou hroznového vína. Možná i hamburgerem a coca-colou. Myslím ale, že by mi trvalo dlouho, než bych v tom dokázal poznat tělo a krev Páně, i kdybych proto měl sebelepší teologické důvody. Znám mnoho důvodů, pro které mohu s klidným svědomím hájit nejen sborovou místnost, ale i třeba i dětský pokoj jako bohoslužebný prostor, ve kterém je možno sloužit nedělní bohoslužby. Ale jestliže to není naprosto nezbytné - proč?

Autor: 
Veselá, Barbora
Autor: 
Medková, Marie
Autor: 
Turecký, Petr
Autor: 
Groll, Tomáš
Autor: 
Miroslav, Rada
Autor: 
Chmelík, Emanuel
Autor: 
Vávra, David
Autor: 
Groll, Tomáš
Autor: 
Pechar, Jaroslav
Rok vzniku: 
2009