Otištěno z časopisu Bratrstvo 9 /2004

Jednou jsem seděl v křesle u krbu, oheň praskal a jeho

zář vytvářela kolem krbu obrazce ze světla a stínů tak, jak

to žádný malíř nesvede. A já listoval knihami Starého zá-

kona. Listuji Biblí a připomínám si některé části toho pří-

běhu. Jak Abram dostává nové jméno, jak dostává syna.

Jeho syn bojuje o místo k žití s usedlíky v zemi, do které

přišel. I syn jeho syna, Jákob, putuje krajem. I jeho syn...

Dny a roky letí jako vítr, generace střídá generaci, jen

ten sen o zaslíbené zemi zůstává. A když se už, už zdá,

že se začíná naplňovat za řekou Jordánem v krajině ko-

lem města Jeruzaléma, je izraelský lid odvlečen do zajetí.

Pořád dokola; a tak listuji Biblí dál a hledám místo, kde

se konečně zaslíbení o darované zemi vyplní. Kdy už

bude moci potulný Aramejec říci: Hospodine, ty jsi nás

přivedl na toto místo a dal nám tuto zemi, zemi oplývající

mlékem a medem. V této zemi se mi s tebou radostně

žije. Ale ať procházím knihou knih sebepečlivěji, takové

místo nenacházím.

Kde je ta země Bohem zaslíbená? Ptám se sám sebe

a najednou si uvědomuji, že už nepřemýšlím nad příbě-

hem Starého zákona, ale nad příběhem života vlastního.

A najednou si uvědomuji, jakou posilu mi dává právě ten

starý Izraelec, který nejednou klesl znaven do prachu

cest a možná si říkal, že už se na to vybodne, tahle cesta

nikam nevede. Ale nakonec se vždycky zdvihl, nebo byl

zdvižen, občerstven a šlapal dál, po cestě, co noha nohu

mine, k zaslíbení, k cíli. A i když mi svědectví Bible nic

neříká o tom, jak do cíle dorazil, zmiňuje se několikrát,

jaké to bude, až tam dorazí. A tu představu o cíli má jako

motor, posilu, vyznání. Na zaslíbení svého Boha odpovídá

vyznáním.

Kráčí-li Boží království člověku vstříc, pak si mohu být

jist, že v jeho čele kráčí Bůh sám. Není vytěsněn mezi dva

konce, na začátek a nakonec, ale oba je spojuje. Prochá-

zí mezi nimi jako mezi půlkami obětního zvířete, vzhlíží

na všechno, co je mezi. Tedy i na mne. Pevně stojí na po-

čátku i na konci a stejně tak pevně provází i čas mezi.

Tomu, kdo žízní, dává napít z pramene živé vody, na živu

udržuje, stezkou spravedlnosti člověka vede. I přede

mnou, jako před starým Izraelcem, se každou chvíli na-

plňuje Boží zaslíbení: je mi Bohem a já mu synem. Vždyť

s mým Bohem se scházím ve svém životě jako kolem ro-

dinného krbu, společně se radujeme ze všeho dobrého,

společně se těšíme z tepla a krásy ohně krbu.