Radost (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 2/1999
ANKETA 

Kdy jste měl/a v životě největší radost?


Anketa - osobnosti:

Cyril Svoboda - Když v listopadu 1989 bylo jasné, že komunistický režim padl.

Hana Halfarová - V čase zrození mých dětí a sametové revoluce.

Vacek - Hroznou radost mívám často, mám z toho až křečovité záchvaty. Ale když se mi narodily děti, poznal jsem jinou radost, takovou klidnou, jasnou, vyrovnanou... Konečně byl aspoň chvilku svět na svém místě.

Petr Brodský- Podobně to platí i o radosti (pozn.: stejně jako strachů je mnoho, těžko je lze seřadit do žebříčku). Ale přece jen možná patří k mé největší radosti moje aktivní účast a podíl při první volbě Václava Havla prezidentem Československé socialistické republiky v prosinci roku 1989.

Petr Pokorný - Pokaždé, když se sejde celá naše rodina.

Jan Milíč Lochman - V listopadu 1989, kdy jsme s napětím sledovali, co se doma děje. A byla zde možnost návratu do našich rodných měst a země byla obrovská, protože jsme se na ni již neodvažovali myslet.

Václav Malý - Mimo jakoukoli pochybnost v listopadu 1989. Prožil jsem zkušenost pádu totalitního režimu a příchodu nové naděje.

 Pavel Dvořáček - Největší radost? Nepamatuju. Vybaví se mi spíš drobné radůstky, a těch je kupodivu docela dost. Pravda, některé byly svého času i největší. Třeba ty politické: nebylo to špatné radovat se společně s radujícími. Teď už se žel v tomto směru raduju zase víc s plačícími... Opravdu velkou radost mám například vždycky, když z něčeho nemilého sejde. A ještě větší, když naopak něco nečekaně dobrého nastane. Třeba řízek. Nebo setkání. Prostě když se daří. Když něco dobře zazní, když se něco dobře čte, když se někdo povede a vy můžete být při tom. Třeba mládež. Fakt, to je vám taková radost, ti naši mladí, tedy někteří, někdy... pokud zrovna nejsou tak zoufale vážní a smutní, a pokud zrovna není pod jejich úroveň radovat se z obyčejných maličkostí...




Anketa - mládež:

- Keď ma moj snúbenec požiadal o ruku.

 - Radost asi, když jsem dostala jako malá dárek pod stromeček. Ale šťastná jsem jen tehdy, když mi něco vyjde.

 - Když jsem dostal dobré vysvědčení.

 - Při setkání s nejbližšími po příjezdu z ciziny.

 - Když jsem se dostal na gymnázium.

 - Když jsem překonal sám sebe.

 - Když začínaly velké prázdniny nebo o Vánocích. Nebo když jsem vyhrála soutěž.

 - Když jsem dostala hezký dárek.

 - Když věřím, že prožívám opětovanou lásku.

 - Když padla vláda KSČ.

 - Setkání s přáteli, v době studií to bylo složení zkoušek, když slyším dětský smích, dokončení těžké práce.

 - Radost mám, když mám přátele, se kterými si navzájem rozumíme, umíme si vyjít vstříc...

 - Po pádu železné opony.

 - Při narození svých dětí.

 - Když jsem se jí dovolal (pozn.: dívce, které volal - a měl z toho největší strach v životě).

 -Když jsem dostal kocourka.

 - Přijetí na MFF UK, obhajoba diplomky.

 - V době, kdy kolem mě byli lidé, kteří mě mají rádi.

 - Mám radost vždy o Vánocích.

 - Když jsem dostala pěkný dárek a když můj dárek udělal druhému radost.

 - Nemohu říct, kdy jsem měla co největší. Většinou nemám radost, vztek ani strach největší naráz, ale se zpožděním - déle mi vydrží - rozloží se to do několika dní.


Bible a radost
Jiří Mrázek

 

Kdy měl apoštol Pavel největší radost, to nevím. Vím spolehlivě, kdy o ní nejvíc mluví: ve svém dopise Filipenským. Slova o radosti se mu tam vracejí na jazyk co chvíli. Že je to až skoro podezřelé. Protože: člověk, který má radost, o tom nemusí tak usilovně přesvědčovat. A lidem, kteří se radují, to není třeba co chvíli připomínat.

Pravda, apoštol Pavel píše z vězení a ve vězení možná stačí k radosti málo. Třeba když člověk dostane zvenku balíček z jídlem (a ten mu Filipští právě doručili - Fp 4,10.14) nebo když mu s tím balíčkem přibalí ještě nějaké ty zprávy, co se tam venku za zdí děje (což učinili filipští křesťané se stejnou pečlivostí). Jenže ty jejich zprávy mluví o tom, že někteří přezbožní bratří hned využili Pavlovy nepřítomnosti a jemu na truc loví v jeho misijních vodách po svém (Fp 1,15-17) a rozvracejí, co se dá (Fp 3,2). Potom ta Pavlova radost vypadá přece jen trochu jako póza: skončil jsem ve vězení - ale my je převezeme, my se budeme radovat. Nejenom ne-přátelé, ale i vlastní spolubratří nám dělají naschvály a podrazy a dívají se, co my na to - ale my nedáme nic znát a zamáčkneme slzu a budeme se radovat i s nimi z jejich úspěchů... A vůbec, za každé situace se budeme usmívat a radovat a nedáme nic najevo - a co nám kdo může! I kdyby nám už nezbylo nic než ta nešťastná radost.

A přece... A přece za tím vším, co vypadá jako nepravděpodobná, křečovitá póza, což možná chvílemi i je - za tím vším je těžko vyslovitelná a ještě hůře vysvětlitelná, ale opravdová radost člověka, který si už skutečně myslel, že všechno stojí za... (Fp 3,8 - tady ekumenický překlad zbytečně cenzuruje slovo, které ještě kraličtí bratří docela dobře ovládali) - ale potom zjistí, že přece jen zbývá cosi, co není ke spláchnutí, ale k Životu.

 


A co k tomu psycholog?
PhDr. Jiří Mrkvička

 

Pokusí se odpovědět na otázku, která se vnucuje: Co je to vlastně radost? Nebo lépe: Jaký vklad přináší do našeho života?

Podívejte se jenom do tváře životního mrzouta. Jak je zachmuřená, jaká listopadová nevlídnost z ní čiší. Jak je celá jeho osobnost zešeřelá. S ničím není spokojen, nic mu nejde pod nos. Je plný napjatého neklidu a svou podrážděnost nedokáže zakrýt. Vlastně ani nechce. Pořád mu někdo ubližuje, svět se proti němu spikl. Neví, co je radost.

Radost je zážitek vnitřního jasu. Je to stav našeho srdce. Svítí z nitra navenek. nedejme se proto oklamat povrchní veselostí. Ta zašumí, vzkypí a rozplyne se. Je to jen pěna a proud ji odnáší. A nesedněme na lep vyznavačům hesel jako “vždy s úsměvem”. Jsou to profesionální optimisti se strnule úsměvnou maskou.

Ale existuje jeden intenzivní niterný zážitek, o kterém se hovoří téměř jedním dechem zároveň s radostí. Je to slast: pocit libosti, rozkoše, který někdy prožíváme. Slastný je doušek vody žíznivému, odpočinek unavenému. Slastné může být i snění, vzpomínání. Slastný pocit může vyvolat droga. Slast se může stát životním cílem a život bažením po slasti.

Radost se však životním cílem stát nemůže. Je však průvodkyní života, který ke svému cíli míří. Slast nás povahou svého prožitku izoluje od ostatních. Omamuje nás až k mdlobě, člověk v ní tone, rozplývá se. Proti tomu radost se obrací navenek, projevuje se v setkání s druhým, v nalezení souzvuku. V radosti člověk nechce utonout: chce být víc. Slast je dostředivá. Radost odstředivá: tryská, proudí, aktivizuje. I tichá radost vede k činu - i když jím je jen vztažení ruky a pohlazení.

Slast může být destruktivní. Radost - tu jsme u jádra věci - je tvořivá. A my přece chceme svůj život tvořivě naplnit Pak platí: Tvořivý život je život v silovém poli radosti. Tehdy totiž v nás nezměrnost skutečnosti nevyvolává úzkost, ale naopak radostný úžas: toho všeho jsme účastni, na tom všem můžeme mít svůj podíl. Svět nás nezavaluje, nesvírá. Rozprostřel se do dálek a my vidíme věci jakoby poprvé. Nazvěme to tvořivou, kreativní zkušeností: v ní je základ tvořivého vztahu ke světu.Vztahu, který můžeme uskutečnit tvůrčím činem.

 

Biblický odkaz: 
Filipským 4,10–14
Biblický odkaz: 
Filipským 1,15–17
Biblický odkaz: 
Filipským 3,2
Autor: 
Mrázek, Jiří
Autor: 
Mrkvička, Jiří
Rok vzniku: 
1999