Pýcha (soubor texů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 4/2003
 
Pýcha je sladká
Filip Šimonovský

 

Určitě znáte pohádku o Pyšné princezně. Krásná a nafoukaná princezna Krasomila žije v království příznačného jména - Půlnoční. Z dvojpřikázání lásky jí zůstal jen začátek a konec: Milovati budeš ... sebe sama.
     A tak se chová, jakoby druhé nepotřebovala jako rovnocenné partnery, jako přátele. Stačí si sama. Nepotřebuje ani žádnou autoritu, nepotřebuje Boha, nepotřebuje jeho odpuštění, protože přece není co od pouštět. Jen ona sama je tím, kdo má právo eventuelně prokázat milost nebo odpustit. Inu, princeznička s no-sem pěkně nahoru.
     Druhé potřebuje, aby jí mohli sloužit a aby jim mohla poroučet. Miroslava nutí, aby jí zavázal střevíček. Povýšenost a nafoukanost tu vedou k pohrdání a k ponižování.
     Jenže nakonec skončí milá Krasomila v kašně, sama ponížená. A všimněte si, ani zasmát se tomu nedovede. Z někoho tak důležitého a důstojného, jako je náfuka, si přece nejde dělat srandu. Miroslav se přesto chechtá a má recht!
     Když pak dá Krasomile zpívající květinu, tak zvadne. Žít s někým, kdo je pořád chytrý a stále poučuje, vlastní chybu nepřizná, ale o chybách druhých dovede sáhodlouze mluvit - to člověk za chvíli zvadne jak ta kytka.
     Ale není mně samému něco z toho blízké? Vědět si se vším rady, to bych tak rád, a jak dobře to vypadá. Být úspěšný. Mít v diskusi vždy navrch, říkat druhým jak to „je“, ne jenom že „si myslím“. A když udělám chybu, tak se z toho umět vykecat. Mít „duchovní svaly“ a sem tam je skromně ukázat na odiv...
     Kytka zvadla.
     A Krasomilu to mrzí, je jí to líto. A má strach - to když jí Miroslav dává druhou květinu, na zkoušku. Nezvadne? Princezna se bojí - zase jen o sebe, nebo i o druhého?
     Strach - to je myslím klíč.
     Bát se o někoho - to znamená, že ho mám rád.
     Strach, který mám, mi také říká něco o mně. Jako člověk jsem křehký a vratký, zranitelný a nepevný. Proto potřebuji milost a odpuštění, sílu a víru jako dar. Proto potřebuji Boha. A když se sám deru na Boží trůn, tak si hrozně natluču a ublížím i lidem okolo.
     Proč je ale tak sladké vytahovat se, frajeřit, ukázat to těm druhým, rozbalit to na ně, až si sednou na zadek?
     Myslím si, že pýcha je něco jako jeden z druhů naší obrany. Obrany před strachem ze zklamání, ukřivdění, ponížení, které zažíváme. Obrany před nejistotou vlastní pozice, toho, kdo jsem a za koho mě mají druzí. Suverénní a povýšené jednání může zakrývat vnitřní nejistotu, nepevnost, která je pro mě z nějakého důvodu nepřijatelná a nepřipustitelná, které se bojím. Mám strach přijmout sám sebe jaký jsem. Proto vehementně dokazuji druhým i sobě, že je to jinak, abych se ne-musel „přiznat“ a přijmout. Ale Bůh mě už přece přijal takového, jaký jsem, nedokonalého. A Miroslav přijal Krasomilu. Teď je řada na mně.
     A to chce odvahu, protože pýcha je zatraceně sladká. Známe to, že!?
 
Co o tom
čteme v bibli:

Aleš Mostecký

 

„Pýcha předchází pád.“
     (Př 16,18) Tak tohle přísloví, které dodnes běžně užíváme, vcelku věrně vystihuje biblický postoj k pýše. Písmo se, Božíma očima, s nelibostí dívá na pýchu. Anebo, chcete-li, na povýšenost srdce, namyšlenou a nadutou mysl, velikášství a domýšlivost, zpupnost a nafoukanou vysokou úroveň. Pýcha má co dělat s výšina-mi, na které se člověk neprávem vynáší a z nichž pak pohrdlivě shlíží dolů. Tahle pýcha je založena třeba na majetku a hojnosti, síle a moci, palácích a přepychu. Dnes i tenkrát.
     Ale v tom je základ pádu, že Hospodin ponižuje pyšné a povýšené. „Rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně,“ vyzpívala jednou svou víru dívka Marie. Už je to tak, „šest věcí nenávidí Hospodin - oči vysoký,“ ty na prvním místě, můžeme zpívat dneska my. A tak jsme vedeni spíše k poslušnosti (poddanosti) Kristu a k pokoře (bázni) před Hospodinem.
     Proroci totiž nejednou vyřizovali Boží náhled: „Hnusí se mi Jákobova pýcha!“ Hnusí se mi to, co si vyvyšujete. Ale tam nahoře je kdosi jiný: Pýcha Jákobova (Am 8,7), ten, jenž je Pýchou Izraele (Oz 5,5; 7,10). Ten jediný povyšuje - ponížené a pokorné. „Je lépe být poníženého ducha s pokornými, než se dělit o kořist s pyšnými.“ (Př 16,19)

 

Pýcha
Jaký je rozdíl mezi zdravým sebevědomím a pýchou?

   

Homer Simpson
pracovník jaderné elektrárny

 

To je jasný, zdravým sebevědomím by bylo říct si o peníze za odpovědi v týhle anketě, kdežto pyšný bych na sebe mohl být v případě, že bych je z vás vydoloval.

 

Hanka Šormová
programový sekretář YMCA Praha, 47 let

 

Zdravé sebevědomí dává odvahu a sílu k životu, lásce, překonání těžkostí, novým věcem i službě druhým. Pýcha se zajímá jen sama o sebe a nenese nikomu žádný užitek.

 

Daniel Dušek
veterinář a varhaník, 34 let

 

Zdravé sebevědomí činí člověka přitažlivým (zvláště, když ho sám člověk u sebe postrádá). Pýcha naopak spíše odpuzuje a je v ní přítomna nevyzrálost a jakési zajetí v sobě samém.

 

Jan Blažek
armádní kaplan, 43 let

 

Pýcha nadouvá, jsou z ní „větry“. Zdravé sebevědomí prohání člověka jinak. Nedovoluje ustrnout. Někdy rodí workholiky.

 

Dobromila Krupová
vedoucí peč. služby Diakonie ČCE, 51 let

 

Zdravé sebevědomí je uvědomění si své jedinečnosti a obdarovanosti, pýcha znamená příliš si zakládat na něčem, co v očích druhých nestojí za řeč.

 

Antoinette Steiner
farářka ve Švýcarsku, 30 let

 

Zdravé sebevědomí člověku dovoluje účastnit se aktivit, diskuzí, tvořit vztahy, žít ve společenství. Umožňuje mu vážit si sebe natolik, aby si věřil, že má schopnost a právo myslet a existovat. Pýcha odděluje od druhých. Pyšný se zabývá v prvé řadě sám sebou; skrze druhé lidi nebo věci, se kterými je v kontaktu, se snaží hlavně sám sebe zviditelnit.

 

Hana Ryšavá
varhanice, 30 let

 

Zdravé sebevědomí svého držitele osvobozuje. Pýcha ho naopak drží v klamných představách. Člověk se zdravým sebevědomím i pyšný člověk mohou vytvořit něco zajímavého, u pyšného tvůrce však často chybí hloubka, protože jeho činění začíná a končí v jeho osobě.

 

Antonín Plachý
ředitel azylového domu, 46 let

 

Jak se zdá na první pohled, je to vlastnost k odsouzení. Ale mnohdy dochází k záměně s hrdostí nebo se zdravým sebevědomím. Snad se rozdíl mezi těmito vlastnostmi dá měřit pokorou, ale přirozenou, ne hranou. Pozor ovšem na předčasné soudy.

 

Renata Bělunková
moderátorka a redaktorka Radia Proglas, 27 let

 

Ó jé - pýchy lze lehko nabýt, uchovat si zdravé sebevědomí je práce na celý život. Pýchy se zásluhou lidí, okolností a zkušeností ráda zbavuji, sebevědomí si musím podržet - pomáhá mi vyškrábat se z hlubin smutku a nejistot.

 

Filip Keller
tajemník - farář mládeže, 30 let

 

Zdravě sebevědomý člověk si je vědom toho, co má, umí, dokáže a zdravě toho užívá ku prospěchu svému i druhých. Pýcha? Jako ten paví ocas: aby ho všichni (a nic jiného) viděli. Sám ho jen vláčí za sebou. Rozvinutý musí pěkně tížit.

 

Darja Kocábová
klinická psycholožka, 72 let

 

Hranice je snadno překročitelná. Sebevědomí je neustále ohrožováno pýchou. Pýcha je sycena touhou po jakékoli podobě moci, je bezohledná, majetnická, přisvojuje si i to, co je Boží. Sebevědomí je přiměřené sebeprosazování, znak zdravého sebehodnocení.

 

Miki Erdinger
student ETF a FF - sociální práce, 23 let

 

Pýcha staví barieru mezi tím kdo je pyšný a jeho okolím. Uzavírá oči před viděním nejen toho kladného na ostatních. Sebevědomí je často obdivuhodná věc, která nám dává možnost něčeho dosáhnout a „jít dál“.

 

Marcela Švejnohová
redaktorka českého rozhlasu, 25 let

 

Říká se, že pyšný člověk má nosánek nahoru, ale nevím, zda je to jednoznačné poznávací znamení.
 
Jsem pyšný!
(a jsem na to hrdý)

Samuel Titěra

 

Malé sebevědomí je někdy protivnější než pýcha. Obojí je nepříjemné. Nad pýchou mávnete rukou, případně si pomyslíte něco peprného. Ale sebetrýznící trpasličí sebevědomí vám dokáže zkazit leckterou radost. „To jídlo je opravdu výborné.“ „Ne, vůbec se mi to nepovedlo. Je to hrozné, ta polévka je moc slaná a ty knedlíky jsem připálila. Jestli vám to nechutná, tak to ani nejezte.“
     Podívejte se na tu malou baculatou dívku: místo aby byla pyšná na svoje měkké náručí a půvabnou plnou pusu, škrtí se v krátkém úzkém tričku, stahuje se do nepohodlných vypasovaných kalhot, pudruje se, maluje a vytrhává si obočí. Anebo támhleta vysoká a štíhlá: má tak krásné vlasy, kdyby jen si je rozpustila a rozčesala. Ona je nosí přísně stažené gumičkou dozadu, poslušně nosí blůzku zapjatou až ke krku a sukni po mamince, do půli lýtek. Ještě se pokorně hrbí, jen aby nevynikala a nebyla pyšná, to se přeci pánubohu nelíbí!
    

 

Potkal jsem před lety strašně zajímavého kluka na kurzu kreslení pořádaném fakultou architektury. Vynikající sportovec, sečtělý a šikovný. Často mi říkal: „Víš, já vím, že v odhadu vzdálenosti a přesnosti nákresu jsem hodně dobrej. Možná i prostě nejlepší.“ Pak jsme se společně smáli, když jsem po dvou hodinách rozměřování nakreslil okna větší než dveře a ani jsem si toho nevšiml. Pak zas jednou Fanda kreslil nějakou třípatrovou hrůzu a říkal: „Takhle to je. Líp už to nakreslit prostě nejde. Vím, že to tak je nejlíp, a nemá to chybu.“ Přemýšlel jsem na plné obrátky, jak to, že mi to vůbec nevadí. Bylo to tím, že uměl jako nikdo jiný ocenit, když se druhému něco povedlo. Nahlas obdivoval všechny muzikanty. A pak nám udělal projekt na úpravu domu jen za sklenici medu a pár korun na papíry a tuš. Když šlo o zakázku profesionální, řekl si bez uzardění několik tisíc korun.
     Jak tohle všechno je a není „správné“ nebo „křesťanské“ si už promyslete sami. Ale pořád mám pocit, že by bylo velmi nafoukané myslet si, že víme, co je dobré a co ne. Třeba jako s tou pýchou - je prostě špatná a basta. To slovo se používá i v kladném smyslu, a já to nechci přehlížet. A tak až moje milá či mé dítě jednou složí těžkou zkoušku, klidně řeknu: „Jsem na tebe moc pyšný!“ A nebudu se za to stydět.
 
Ve výtvarném umění
Ondřej Macek

 

Pýcha (lat. superbia) je pokládána tradičně za jeden ze sedmi smrtelných hříchů, za počátek - kořen všech neřestí. Často bývá zobrazována jako jezdec, který padá (je srážen) z koně (někdy věže). Tento pád pyšného promítl se i do vypodobňování příběhu Pavla u Damašku - Pavel je srážen z koně. Tam, kde jsou vlastnosti symbolizovány ženskými figurami, doprovází pýchu lev (vládce země), orel (vládce vzduchu), páv (nejpyšnější pták). Žena se prohlíží v zrcadle, ze kterého vystupuje obraz satana. Později ustupuje obraz pýchy obrazu marnosti - což ukazuje na souvislost mezi těmito dvěma vlastnostmi. V zápase ctností a neřestí poráží pýchu pokora.
 
Sebevědomí,
nebo pýcha?

Anketa

 

  • Pýcha se vznáší v oblacích a nehledá Boha. Sebedůvěra chodí po Zemi a přesto má k němu mnohem blíž.
    vychovatelka, 42 let
     
  • Zdravé sebevědomí je expresní vlak. Umytý, uklizený, s fungujícím topením a jídelním vozem sloužícím pro cestující. Vlak si je svých kvalit vědom, a proto jezdí všude na čas, je pohodlný a bezpečný i pro ostatní vlaky na kolejích. Pýcha je rovněž expresní vlak, ale naleštěný jen z venku. Nebezpečný svému okolí, nemá funkční brzdy. Jeho jízda nic dobré-ho nevěstí, ignoruje návěstí!!!
    správce počítač. sítě, 25 let
     
  • Člověk se zdravým sebevědomím může být přínosem pro nás všechny (kdo se sám v sobě dobře cítí a věří si, se tak chová i ke svému okolí, vyzařuje to z něj), kdežto člověk pyšný vidí jen sebe samého za skvělého - a své skvělé činy.
    učitelka, 34 let
     
  • Být zdravě sebevědomý - uvědomovat si své možnosti a využít je, prosadit se, nedávat je na obdiv. Pyšnému člověku nejde tolik o to, aby své schopnosti využil, ale především o obdiv. Chce být NĚKDO.
    studentka, 21 let
     
  • Zdravé sebevědomí není tak úplně jenom moje, zatímco pýcha, ta teda jo.
    pracující student, 23 let
     
  • Zdravé sebevědomí má hodně společného s pravdou, kterou o sobě znám a přijímám, tedy i s prožívá-ním Boží blízkosti.U pýchy je to kapku naopak. Když na Něj nejsem „naladěná“ tak můj smysl pro pravdu a schopnost ji poznat a přijmout značně ochabuje.
    sociální pracovnice, 25 let
Pýcha nebo sebevědomí
Olga Rybáriková

 

Pýchu jsem si prožila jako pocit nadřazenosti nad druhými, protože mě maminka krmila od malička superlativy - jaká jsem šikovná a hodná holčička, jak mi jde všechno samo, jak na mě druzí nemají a moje sebevědomí rostlo. Moje JÁ se krásně nadýmalo a skutečně jsem dlouhá léta platila za úspěšnou dívku a ženu. Ale jak už tomu tak bývá, pýcha předchází pád - a některé ty pády i dost bolely. Pak mi osud dopřál setkat se se zajímavými lidmi, kteří mě dovedli na duchovní cestu. Začala jsem vnímat i jiné pocity vlastní identity. A tak jsem poznala, že sebevědomí může být dvojí. Vědomí osobního JÁ, které se hlásí obligátní větou:
             “A CO JÁ ? JÁ mám také právo na život!
             JÁ mám také právo na ocenění !
             JÁ mám také právo z toho něco mít !
             Jak JÁ k tomu přijdu ?!“
     A tak dále a tak dále. Jenže přišly i dny, kdy mě život opravdu donutil trávit hodně času v modlitbách a meditacích, protože můj rozum byl v koncích. A tehdy se začalo dít cosi zvláštního. Najednou jsem cítila, jakou cenu mám pro Boha. A nejen JÁ, ale i ostatní bytosti. Každý den jsem vstávala se stále větším údivem nad tím, kolik krásných bytostí kolem mě je stvořeno. Vzdala jsem se veškerého boje o cokoli. Nemělo smysl už dále o něco bojovat, protože ve Stvoření k nám přichází vše, co opravdu potřebujeme. Je o mě a mé děti zázračně postaráno. Odevzdala jsem do rukou Božích všechno - rodinu, majetek, sebe i své činy. A tím se mi dostavil zvláštní pocit SEBE - VĚDOMÍ, které se s tím dřívějším sebevědomím vůbec nedá srovnat. Vědomí zařazení do Vesmíru, vědomí přesně určeného místa, které má každý z nás. Údiv nad dokonalostí Stvoření! A s ním se každý den dostavuje můj pocit vnitřní krásy, který doprovází pokora a klid a mír. Najednou ke mně přicházejí věci a události jakoby samy od sebe, bez většího úsilí. Néé že bych nemusela nic dělat. Svůj denní chléb si musím zasloužit. Ale není už potřeba vynakládat tolik práce a nervů. Není už třeba, abych vynikala. Mám své místo ve Vesmíru a není potřeba o něj bojovat a pokořovat svými vítězstvíčky jiné bytosti. Vnímání posvátnosti každého dne je tím denním zázrakem, který stačí jen vidět .
     K čemu bylo moje JÁ? Jen k tomu, aby mě oddělovalo!! Děkuji za všechno, co dokázalo mou oddělenost zrušit, i když to bylo velmi bolestivé.
     Tak vlastně nemohu říct více. Nemohu ani vědecky dokázat, co je to pýcha a sebevědomí, lépe je to zřejmě popsáno ve slovnících. Mám jen vlastní zkušenost, kterou už mi nedokáže nic vzít. Maminko, já už nejsem hodná a šikovná holčička, už mi jen stačí, že JSEM!! Děkuji.
 
 
 

 

 

 

„Jé, já jsem zajímavá,“ vzdychala bublinka na zrcadle sama překvapená svou výjimečností. „Myslím, že jsem nikdy neviděla nic tak krásného, jako jsem já,“ obdivovala se sama sobě a zůstala k zrcadlu doslova jako přilepená, aby jí ani kousek jejího půvabu neunikl.
„Je vážně moc hezká,“ říkaly všechny. „Asi je z nás nejkrásnější,“ přiznávaly poctivě. Bublinka se nafukovala a nafukovala a plnila se samou pýchou, že se nafouknutá jako balónek odlepila od skla a odletěla.
 
Na mou duši, do psích uší
Milena Pekárková a Vlastimil Brodský
 
 
 
Biblický odkaz: 
Přísloví 16,18
Biblický odkaz: 
Ámos 8,7
Biblický odkaz: 
Ozeáš 5,5
Biblický odkaz: 
Ozeáš 7,10
Biblický odkaz: 
Přísloví 16,19
Autor: 
Šimonovský, Filip
Autor: 
Mostecký, Aleš
Autor: 
anketa
Autor: 
Titěra, Samuel
Autor: 
Ondřej, Macek
Autor: 
Rybariková, Olga
Autor: 
Pekárková, Milena
Autor: 
Brodský, Vlastimil
Rok vzniku: 
2003