Předsudky (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno zh časopisu Bratrstvo 4/2004
 
Ty jsi také
krásný?

Samuel Titěta

 

Poslední dobou mi pravidelně zahlcují e-mailovou schránku reklamní materiály, přesvědčující mne (tedy kohokoli, kdo mail dostane) o tom, že mám katastroficky malý penis a má partnerka mi to prý nevyčítá jen ze soucitu. Méně často mi šéfredaktor vrací knihu s tím, že jsem na ní sice udělal hodně práce, ale pořád se to nedá číst. Přepracovat. Večer mi žena v žertu říká: „Mlč už prosimtě, ty jsi jak stará bába, ukecanej a přecitlivělej.“ Pak se ráno podívám do zrcadla… Ty věci mají jedno společné: sráží člověku sebevědomí. Ne však ze stejných pohnutek.
     První zneužívá něčeho vrozeného v nás, živí strach ze selhání, nalhává nám, že jsme nespokojení kvůli vlastní nedostatečnosti. Nabízí snadné (medikační) řešení a slibuje skrytý ráj: koupíte si pilulku a váš sexuální život se jako kouzelným proutkem promění v sedmé nebe. „Teď sice máte nějaké slabiny (vždyť kdo z nás je dokonalý, že?), ale my vám je pomůžeme odstranit.“
     Nátlaku farmaceutických společností se od srdce zasměju, i když mě mrazí v zádech při pomyšlení na ty, co naletěli. S vrácenou prací už to tak snadné není. To, nad čím jsem trávil spoustu času, není udělané dostatečně dobře. Tak se vztekám: „Já už tomu ale víc dát nemůžu, dělal jsem to zodpovědně a dal do toho to nejlepší, co umím, bylo na to málo času, tak co ještě chcete, ať to teda dělá někdo jinej…!“ Pak se na vrácené podívám s odstupem a vidím: tu je skulinka, tady by to šlo proškrtat, tohle jsem si měl víc promyslet. A se zaťatými zuby se znovu pouštím do práce.
     Když vám někdo vyčte, jaký/jaká jste, buď to není pravda, nebo o tom víte a pěkně to zabolí. „Mě to taky mrzí, že se často nedokážu ovládnout a začnu na lidi křičet! Ale co s tím mám dělat, mám si nechat zašít pusu?! Nebo mám jít někam, kde nejsou lidi?! A nemůžou za to náhodou ty lidi okolo?! Se svými Achillovými patami mám sám dost starostí, tak mi je prosím ještě nepřipomínejte. Jsem asi trochu vadnej, já vim, no, tak se mi neposmívejte, já dělám, co můžu.“
     K tomu se pak v neděli připojí vyznání vin, a i když to ve skutečnosti nesouvisí, člověk se propadne ještě hlouběji. Hříchy jsou nám odpuštěny, ale neumyté nádobí pořád čeká, kila přibývají, nesplněné sliby a nedodělaná práce straší z diáře a ze stolu. Člověk už se pak ani neomlouvá: já to vím, že jsem nešikovnej a pomalej, vy to taky víte, tak co bychom o tom ještě mluvili. Mrzí nás to všechny, ale nic s tím asi nenaděláme. A když se člověk dívá škaredě na sebe, nepochválí už ani ty ostatní. A přestane se snažit.
     Pak je opět neděle, svítí sluníčko, krokusy se klubou, ptáci pískají, a člověk si říká: jak je ten svět krásný! Pěkně jsi to Bože stvořil, střídání ročních období, sýkorky, voňavé obilí, mech, hory a rybníky. A krátké sukně a dívčí záda.
     „A co ty, ty jsi taky krásný?“ ptá se mě našeptávač. „Co já? O mne přece nejde. Pán Bůh stvořil všechno skvělé, podívej: ta chytrá zvířata, ekosystémy, biochemie, tajemství komunikace. Hlavně v té nevinné přírodě, tam je Bůh přítomen. A já mu za to mám vzdávat chválu.“
     Jenže. Zkuste si představit, že bych šel sám sebe reklamovat. „Dobrý den! Prosimvás, jak jsem se tady před nějakou dobou kupoval, já vím, že máte všechno zboží perfektní, ale to musela být nějaká chyba, já jsem na sobě našel spoustu nedostatků. Tuhle to vrže a ta moje paměť, to má být co jako? Vždyť neudrží ani data narozenin!“ Pak odcházím a říkám si: „Syčáci, už jsou jak ten Baťa, prý, to už máte pane po záruční lhůtě, je nám líto.“
     Beze mne samotného to nedává smysl. Mám-li vůbec právo říkat, jak je to stvoření dobré, musím to říct i o sobě. Řekněte si to se mnou. Vícekrát, dokud to nebude upřímné. Raz, dva, tři: „Jsem dobrý! Tohle dělám dobře, tohle zase můžu dělat o moc líp, jen se trochu snažit! Mám druhým co nabídnout! Cosi výjimečného ve mně dřímá! A hele, v tom druhém taky... ?!“
 
Co k tomu Bible?
Pavel Pokorný

 

Samozřejmě, jak jest psáno: „Za pýchou přichází zahanbení, ale při pokorných jest moudrost“ (Př 11,2). Hloupá je nadutost, která se cpe dopředu a pouští se do vě­cí, na které nemá (L 14,28-30).
     Ale pokora není uťáplost. Když Mojžíš mluví s Hospodinem (Ex 3), poukazuje na své nedostatky, netroufá si na úkol vyvést lid hebrejský z otroctví, potom však Bohem přesvědčen a povzbuzen (povolán) přichází k lidu jako vůdce (Ex 4,29) a s mocným egyptským faraónem mluví sice zdvořile, ale bez váhání a servility (Ex5,1-3).
     Pasáček David se nerozpakuje zeptat se nejprve na odměnu, kterou dostane ten, kdo zabije profesionálního pelištejského zabijáka Goliáše. Pak se docela sebevědomě nabídne, že ho vyřídí. Jeho sebedůvěra stojí na doložitelné zkušenosti - doká­zal se přece úspěšně postavit Ivu i medvědovi. K tomu ještě něco dodává o víře v Hospodina, která tu jeho (sebe)důvěru posiluje (jen Si přečtěte 1 Sa17).
     Apoštol Pavel sebe označuje jako „nedochůdče“ (1K 15,8), když vypráví o tom, jakého zje­vení Vzkříšeného se mu dostalo, ale když druzí zpochybňují jeho zvěstování evangelia, brání se: „Nejsem v ničem pozadu za těmi veleapoštoly! l když mi chybí výmluvnost, poznání mi nechybí (2K11,5-6).
     Zkrátka, není nad realistické posouzení situace, zdravě sebe­kritický pohled a správnou porci pokory a sebedůvěry na pravém místě. Jaká má být ta porce a jaké je to pravé místo, už však musíme posoudit sami.
 
Apokryfní Ester
Sedávej panenko v koutě...
Pavel Prejda

 

Stalo se to za dnů Achašvérošových. Král se na jedné hostině s dvořany velmi rozhněval a zapudil svou ženu, královnu Vašti. Když jeho hněv opadl, byly shromážděny všechny dívky, panny půvabného vzhledu, na hrad v Šúšánu, aby si Achašvéroš vyvolil z dívek královnu novou.
     Na hradě byl také žid jménem Mordokaj, který vychovával osiřelou dívku Ester. Když se v zemi roznesl králův výrok, měla být do paláce vzata i ona. Ester se zmocnil strach. Bála se krále i jeho správců. Ostýchavě se držela stranou a beze slov dávala přednost jiným dívkám. Skromná a tichá, ničím na sebe neupozorňovala. Věděla, že jen její plachost ji může zachránit. Když se jednoho dne naskytla příležitost, uprchla zpět do domu svého strýce. „Mé místo je jinde než v královském paláci a jeho zahradách,“ myslila si. Mordokaj se radoval, že Hospodin na svého věrného nezapomněl.
     Král Achašvéroš si ale Ester oblíbil. Její krásná postava se mu zalíbila. Od chvíle, co dívku uviděl, nepřestával na ni myslet. Když k němu po mnoho dnů nevstoupila, přikázal svým správcům, aby ji k němu přivedli. Tak došlo k tomu, že Ester byla opět vzata z domu svého strýce. Stala se královnou. Leč Mordokaj, věrný Hospodinův, naříkal.
     V těch dnech se králův dvořan Haman rozhodl vyhladit židy v celé Achašvérošově říši. Úskokem vymámil na králi dekret, který nařizoval zahubit vše živé, co pochází ze símě Abrahamova.
     Mordokaj a další věrní propukli v pláč. V žíněném rouchu a v prachu popela sedávali po mnoho dnů. V postu a modlitbách prosili Hospodina, aby odvrátil hrozící katastrofu. Marně. Nebesa jako by skryla svou tvář.
     Také Ester se doslechla o Hamanových plánech. Věděla, že existuje jen jediná možnost, jak židovskému lidu pomoci. Pokud vstoupí ke králi a získá jeho přízeň, král změní své nařízení. A když mu prozradí svůj původ, král pochopí, že ztratí také ji. Bázlivá Ester se vzchopila. Jakoby zázrakem získala odvahu. Byla v tu chvíli jako proměněná. Nikdo by v ní už nepoznal tu tichou, skromnou a plachou dívku, která stále jen klopí oči k zemi.
     „Mám-li zahynout, zahynu,“ řekla si v duchu odhodlaně Ester. Potom se omyla, natřela se vonnými mastmi, oblékla si nejkrásnější roucho a směle se vydala ke královským komnatám. Tu jí hlavou prolétla poslední slova věrného Mordokaje: „Holčičko moje zlatá, raději tam sama moc nemluv a drž se pěkně stranou.“
     Ester se vrátila...
 
Poznámka redakce:
     Biblickou podobu příběhu najdete ve stejnojmenné knize.

 

 

 

Biblický odkaz: 
Přísloví 11,2
Biblický odkaz: 
Lukáš 14,28
Biblický odkaz: 
Exodus 23
Biblický odkaz: 
Exodus 4,29
Biblický odkaz: 
Exodus 5,1–3
Biblický odkaz: 
1 Samuelova 17
Biblický odkaz: 
1 Korintským 15,8
Biblický odkaz: 
2 Korintským 11,5–6
Autor: 
Titěra, Samuel
Autor: 
Pokorný, Pavel
Autor: 
Prejda, Pavel
Rok vzniku: 
2004