Pevná vůle (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 9/1999

Anketa - Kdy jste nejvíc potřeboval pevnou vůli?

Václav Malý - V současné době, kdy jsem vystaven různým tlakům. Umět trpělivě hájit svá rozhodnutí a postoje za podmínek, kdy nelze vyjevit z různých důvodů všechny okolnosti, to vyžaduje pevnou vůli.

Hana Halfarová - Mám pocit, že pevnou vůli potřebuji stále. Ale pokud se ptáte na konkrétní situaci, tak to snad bylo v době vysokoškolských studií, které jsem musela zvládnout se dvěma malými dětmi.

Cyril Svoboda - Tu potřebuji stále. Nejvíc ji potřebuji v trpělivosti.

Petr Pokorný - Když jsem byl vikářem a psal jsem při tom disertaci a habilitaci.

Petr Vacek - Při Hiawatových zkouškách v našem turistickém oddíle Argonauti. Nejtěžší bylo Orlí pero mlčení.

Petr Brodský - Často. V době, kdy jsem přestával kouřit, začínal cvičit, držel dietu, hledal životní jistoty a zakotvení v rodině.

Pavel Dvořáček - Nevím, neznám, nepamatuju. Tento způsob násilí mně nebyl nikdy blízký. Dobrou vůli, tu ano, tu potřebuju pořád, každé ráno. Třeba abych vůbec vstal, nezapomněl, kam jdu a kde mám být, nelámal hůl, nepřehlédl, nepřeválcoval, neřítil se bezhlavě za svým apod. Což se zvlášť pod praporem pevné vůle a velkolepých předsevzetí může snadno stát. I když původně mělo jistě jít o tvrdost jenom vůči sobě samému, ale znáte to…

Tomáš Kapusta - Silnou vůli potřebuji vždy k tréninku, abych mohl hrát profesionální hokej. V životě jsem potřeboval silnou vůli vždy, když se můj život nějakým způsobem měnil, a to k tomu, abych se dokázal s novou situací vyrovnat. Nejvíc jsem ji však asi potřeboval, když zemřel můj táta a pak když jsem v říjnu 89 zůstal v Kanadě.
 
 

- pro přijímací zkoušky na VŠ student, 25 let

- když jsem v pokušení pokládal svou vůli za vůli Boží anonym

-na vojně pracující, 27 let

- pevnou vůli potřebuji vždy, když si chci dokázat něco, co je pro mě obtížné student, 22 let

- když jsem byl nezaměstnaný pracující, 23 let

- v době, kdy všichni odpočívají a já nemohu. Vždycky, když se musím přesvědčit, abych udělala nějakou správnou věc, přestože se mi do toho nechce. studentka, 13 let

- když se mi chtělo naštvat bráchu a věděl jsem, že nesmím žák, 6 let

- když jsem nad sebou nechtěla nechat vládnout jiné studentka, 24 let

- když jsem byla nervózní žákyně, 12 let

- když jsem vyráběla dárek a pořád se mi rozbíjel studentka, 17 let

Bible a pevná vůle

Martin Prudký

V Bibli se samozřejmě napořád vyskytují scény, kde někdo něco chce (nebo naopak nechce; Gn 24,49; Mk 9,30;), kde některá postava vyjadřuje své odhodlání, záměr, chuť něco provést nebo rozhodnutí něco vykonat, zkrátka: kde hraje důležitou roli vůle. Bible tak mluví o vůli lidí i o záměrech Božích (srv. Mt 7,12; Sd 13,23). Nakolik je takové rozhodnutí či záměr "pevnou vůlí", záleží na tom, kdo je činí, odkud vyrůstá a k čemu cílí. O pevnosti či spolehlivosti záměrů Božích Písmo nemá pochyb (Ž135,6). To však neznamená, že by určovaly další běh věcí jako neuniknutelné osudové určení. Bůh Izraele není fanatik, který prosazuje svou vůli hlava nehlava. Když například člověk na hrozící soud reaguje pokáním (Jon 3,7n) či přímluvou za druhé (Gn 18,16), může Bůh své záměry změnit, "obrátit se". O pevnosti či vytrvalosti vůle lidské mluví Písmo především jako o zápasu víry. Běží o to, aby člověk chtěl upnout svůj život na Boha, aby aktivně usiloval o náležitý vztah k tomu, jehož rozpoznal jako svého "Pána a Spasitele", a o náležité jednání, které z toho plyne. Biblická víra nemůže nikdy říct "mně je to jedno...". Pevnost vůle pak úzce souvisí s pevností víry. Vůbec to není lehký zápas. Jeho dilema asi nejradikálněji vyjádřil apoštol Pavel, když konstatoval: "Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím" (Ř 7,15). Své vysvobození z tohoto "zajetí hříchu" vidí v tom, co pro člověka učinil sám Bůh v Ježíši Kristu (Ř 8,1n).

Sám Ježíš v evangelijním podání takový zápas podstupuje v posledních chvílích před svým zatčením. V jeho getsemanské mod litbě zaznívá také základní pravidlo: pevná víra a pevná vůle netkví v tom, že se jako svěřepý fanatik držím svého odhodlání, nýbrž vzniká tam, kde se ve vší otevřenosti vůči tomu, co mne čeká, pevně upínám k záměrům toho, který je mi v Kristu "Otcem" (Mk14,36; srv. 1Pt 4,2). V této perspektivě pak prosba "buď vůle Tvá" (Mt 6,10) není výrazem slabosti vlastní vůle či snad dokonce rezignace na vlastní chtění a rozhodování, nýbrž výrazem mého "pokřtění", mého ve víře jedinečného upevnění (Žd 10,10).

Dobrý sluha, ale zlý pán

Jan Mamula

Byl jsem nedávno v rovníkové Africe a na pár dní přitom zakusil, co je to být "bílý muž" přijímaný jako nositel energické vůle. Dědictví dobyvačné římské civilizace se nezapře, zřejmě bylo ze mě cítit, ačkoliv jsem chtěl mít co nejblíž k domorodé kultuře. Došlo mi to při tamějších bohoslužbách, kdy vás víření bubnů samo zvedne k prapůvodní vděčnosti. Zakusil jsem svou odlišnost. Najednou se mi nedařilo pozdvihnout k Bohu vlastní zodpovědnost. Západní křesťanství předznamenané činorodou vůlí se mi v tom příjemném spočinutí ozvalo jako špatné svědomí za neuskutečněné cíle. Ten dočasný pocit převahy mě však osmělil k otázce, jaké jsou to vlastně cíle. (A to jsem ještě netušil, že o tom budu muset psát do Bratrstva.) Vybavuje se mi církevní otec Augustin z 5. století, který shodou okolností pocházel rovněž z afrického kontinentu. Tento muž silného temperamentu probojoval svůj obrat k novému životu náporem poslušné vůle; snažil se potlačit instinkty, popřít tělesnost, aby se dokonale zřekl předchozí hýřivosti. Kdo chce poznat, co je to za bouři odevzdávající se vůle, ať čte jeho Vyznání. Augustin došel spočinutí v Bohu, ale jakoby dozvuky jeho zápasu dále kormoutily klidnou mysl křesťanů a ztěžovaly jim přijetí sebe sama. Afričané mi o tom něco napověděli. Svými plachými pohledy a tichou důstojností ve mně odhalili mé západní odcizení. Svou schopností harmonicky existovat jako součást přírody mě nakazili otázkou: Nemůže člověk svůj spor se sebou samým řešit jinak?

I o pevné vůli platí, že je to dobrý sluha, ale zlý pán. Účinný nástroj k prosazení cíle má sklon se stát hodnotou sám o sobě. Evangelia nám nezatajila tvořivou bezprostřednost Ježíšova plebejství v kontrastu s rigorismem farizeů, ani my si v tomto směru nic neulehčujme. A jsme u toho, co je vlastně to těžké, s čím se má vůle poprat. Dívámeli se na svůj život pohledem, jaký se nabízí řečníkům z tribun, připadá nám nejtěžší plánovité formování sebe i druhých, při němž bude třeba odhodlání napřít vstříc naději. Vůle má co činit s nadějí, a proto jsme tak citliví na pasivitu, mohla by otřást společným statkem. Můžete si o tom jít zapřemýšlet na strahovský stadion. Ježíš měl ale pro nás tak velikou a opravdovou naději, že nám mohl nabídnout nepřikrášlený pohled rovnou na přítomnost, viz slo vo o vlastním trápení každého dne (Mt 6,34). I pro studenta, který se při studiu před zkouškou zasekl a má chuť vydat se na Nuselský most, je tu najed nou naděje, že když si ve chvíli krize podle svého citu rozvrhne zbytek sil, může jít spát s vědomím vlastní hodnoty. Vystavil se trápení dnešního dne a to je to nejcennější, co má lidská bytost před tváří Boží udělat. Je to zároveň opravdu "těžké", protože malý svět dnešního dne se mi nabídne jako výzva hospodařit bez výmluv se všemi darovanými silami. K tomu malý příklad: V době dospívání jsem onemocněl žloutenkou a musel jsem pravidelně podstupovat vyšetření břišní krajiny. Dodnes si vzpomínám na ten nový objev, že k překonání nepříjemných pocitů vůbec nestačilo svaly stáhnout, nýbrž právě naopak, uvolnit je. Základní rytmus života je "odpor a odevzdání", přičemžto druhé je těžší. Sledujte kojence, jak dlouho se učí hračku pustit. Pozorujte soupeření samců ve zvířecích smečkách, jejich rituály vypovídají o dynamice bleskových podnětů k útoku, propletených s těmi jemnějšími navozujícími moudrý ústup.

V klidných dobách - jestli vůbec jaké byly - se tomu mladý člověk učil v rodině. Být milován a odpoutávat se, vzdorovat proti autoritám rodičů a ještě na nich zůstávat závislý. Sám na sobě ale cítím, že mi k tomuto růstu nebyl dán dostatečný časový horizont. Kolik jsem si toho musel osvojit za pochodu. O vás mladých dnes tuším, že jste na tom možná ještě hůř. Inven tura na konci století také napovídá, že vůle národů bičovaná slepou poslušností v nás zanechala nebezpečné stereotypy. Umíme se především obětovat pro představu kvantitativního růstu, ale jinak jako bychom čekali, až někdo konečně zakřičí: dost. Nejsilnější hlasy zatím znějí: přidej, přidej. Bůh nás postavil do situace, kdy sami budeme muset svobodně s mnoha věcmi přestat. Ale náš nebeský Otec nám zároveň daroval výjimečnou chvíli. Chce na nás samotných, abychom poctivě rozsoudili, nakolik při tom vnitřním odpoutávání pomáhá, když nad sebou jen práskáme bičem.

Autor je pastoračním poradcem v SOS centru SKP Diakonie.
Biblický odkaz: 
Genesis 24,49
Biblický odkaz: 
Marek 9,30
Biblický odkaz: 
Matouš 7,12
Biblický odkaz: 
Soudců 13,23
Biblický odkaz: 
Žalmy 135,6
Biblický odkaz: 
Genesis 18,16
Biblický odkaz: 
Jonáš 3,7
Biblický odkaz: 
Římanům 7,15
Biblický odkaz: 
Římanům 8,1
Biblický odkaz: 
Marek 14,36
Biblický odkaz: 
1 Petrova 4,2
Biblický odkaz: 
Matouš 6,10
Biblický odkaz: 
Židům 10,10
Autor: 
Anketa
Autor: 
Prudký, Martin
Autor: 
Mamula, Jan
Rok vzniku: 
1999