Peníze (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 7/2004, 7/2005
 
Zadarmo jsme dostali
O penězích nemlume
Ruth Kučerová, farářka ČCE

 

Hrdinou pozoruhodné knížečky Vítězný houpací kůň anglického romanopisce D. H. Lawrence je malý chlapec Paul. Jeho rodina žije ve velkém stylu, a přesto je v jejich domě znát trvalá nouze. Nádherně zařízenou rezidencí zní tajemný šepot: Potřebujeme víc peněz! Nikdo tu větu nahlas neříká, ale ozývá se ze všech koutů a všichni ji slyší. Nedá se před ní utéct. Štěstí člověku přinesou peníze, říkává Paulovi jeho maminka. A tak chlapec začne pátrat po štěstí. Moc a moc ho potřebuje nalézt. Sedává na svého houpacího koníka a na něm uhání vpřed jako smyslu zbavený hledat štěstí. Při své zběsilé jízdě se dostává do tranzu a v té chvíli slyší jména koňů vyhrávajících dostihy. Získal tak veliké peníze a těšil se, že je dá mamince k narozeninám, aby se domem už nikdy neozýval ten strašný šepot.
     Maminka peníze chladně přijala a hned za ně nakoupila kožichy a šperky a květiny. A domem volaly a skřehotaly hlasy jako divé - potřebujeme víc peněz, ano, potřebujeme víc peněz. Teď hned, ještě, ještě, ještě víc! A chlapec se častěji a častěji dostával do tranzu, aby našel při své šílené jízdě na houpacím koni klíč ke štěstí. Jednou vyčerpán, šlo o veliký dostih a mnoho peněz, spadl z koníka a zemřel.
     Hrdinou knížečky Škola malého stromu je také chlapec. Žije se svou indiánskou babičkou a moudrým dědečkem vysoko v horách. Babička mu ušije mokasíny, aby při chůzi dobře cítil zemi a dědeček mluví o životě jako o Cestě, cestě porozumění. „Ber jen to, co potřebuješ. Dyš lovíš jelena, neber nejlepšího. Vem menšího a pomalejšího a jeleni porostou silnější a dycky ti dají maso. Pa-ko, panter to ví, a tak bys to měl vědět i ty,“ říkával dědeček chlapci.
     Peníze zaujímají v našem životě velmi důležitou roli. Nejsou jenom racionálním prostředkem směny, ale máme k nim vztah. Na peníze se vztahují komplikace jako na duši, také mají svůj stín a snadno se dostávají mimo dosah naší kontroly. Mají svou moc a své místo v naší duši, která po bohatství touží. A to je právě ta zapeklitá věc. Když se neptáme, po čem vlastně naše duše doopravdy prahne, čím by potřebovala být sycena, co jí chybí, dostáváme se do všelijakých pastí – falešné skromnosti, skrytého skrblictví, lakomství, panického strachu z nezajištěnosti, závisti... A pak viny a studu za všechny ty neblahé projevy.
     Není jednoduché jít cestou „porozumění“, jak říká indiánský dědeček. Celý život se jí člověk učí a mockrát a mockrát šlápne vedle.
     Čertovo kopýtko je skryté v jedné věci, že naše touhy po bohatství a zajištěnosti neznají vrchní hranici, ta sahá až do nebe. A pak se ze života stává jízda v tranzu, šílená a vyčerpávající.
     I v ekonomice světa jsou peníze velmi důležité, chudoba a bída s sebou nesou bezpráví a ponížení a zoufalství. Bohatí lidé nesou na svých bedrech velkou odpovědnost za svět, mají prostředky a schopnosti k tomu, aby „odpovídali“ na volání, které se ozývá ze všech světových stran.
     Mně hodně v životě pomáhá modlitba krále Davida, kterou se modlil na sklonku svého žití. Lidé tehdy přinášeli dary na stavbu chrámu a David se modlí: „Vždyť co jsem já a co je můj lid, že máme takto možnost přinášet dobrovolné dary? Od tebe pochází všechno. Dáváme ti jen, co jsme přijali z tvých rukou.“ Je mi lehčeji, když se tuto modlitbu pomodlím, protože také někdy mívám pocit, že se naším domem ozývá ten strašlivý šepot. Davidova modlitba mi pomáhá vidět, co všechno jsem dnes dostala darem a vůbec jsem na tom ani „nemákla“. Učí mě přemýšlet o celistvosti, souvislostech. Vždyť mé veškeré úsilí je vlastně jenom pokračováním v tom, co někdo už začal přede mnou. Já mohu jen trochu přispět. Porozumět a odpovídat...
 
Předsudky?
Co k tomu Bible?
O penězích nemlume
Michal Kitta

 

Není-li Bibli trapné hovořit o hříchu, nemůže panovat stud v takové malichernosti, jakou jsou peníze.
     Už Starý zákon od putování pouští do země zaslíbené předepisuje například poplatky pro stan setkávání – 2 Pa 24,6. Platila se chrámová daň – Mt 17,24. Existovaly desátky – Dt 14 aj. Nešlo vždy o peníze, ale také o úrodu, stáda. Pravidla byla vyslovena a povinnosti vymáhány. Někteří to zřejmě ignorovali, jiní platili dokonce i z máty a kopru – Mt 23,23. Někdo dával z nadbytku, jiný z nouze – Mk 12,42. A o to jde víc než o „kolik?“.
     Dnes obestírá mamonářství mlžný opar zřejmě proto, že majetkové poměry a jejich skrývání patří mezi (vulgárně chápáno) základní lidská práva. Máte právo, aby vám nikdo nekoukal přes rameno na kreditku. Peníze jsou však jakýmsi hromosvodem lakoty, nejde přímo o ně, ale o lpění na domech, nádheře, harémech, lesku apod. Proroci ovšem viděli i skrze stěny, a proto se nestyděli pranýřovat hamižnost třeba králů. Když Nátan vyprávěl příběh o chudákovi s jednou ovečkou, kterého o ni boháč připravil (2 Sa 12,3), popisoval tvrdost, okoralost srdce Davida toužícího po něčem, co mu nepatří. Řekneme-li si tedy: „O penězích mluvme!“, ještě to nemusí stačit. Mluvme o lakotě, mluvme o ukládání pokladů na zemi, mluvme o zasekávání drápkem v tomhle světě. Bible je zde velmi otevřená.
 
O penězích nemluvme
Umíte si říct o peníze?

   

Emanuel Chmelík
z Chmelnice
katastrofista a deformátor

 

„To só furt samý řečičky. My dyž sme s borcama potřebovali lóve, tak sme normálka po mlatě došli a každé si napakoval, co unes.“ Nutno podotknout, že zde Chmelík notně dělá ramena, protože ze všech bitev, kterých se účastnil, husité obě (také Chmelíkovým přispěním) prohráli...

 

Barbora Veselá
výtvarnice, 47 let

 

Ne. I když jsou zasloužené a potřebuju je. Vězím v předsudcích a svádím s nimi pokaždé boj. Ale protože se nebojím, že by se peníze někdy mohly stát mým hlavním cílem, měla bych se od předsudků konečně osvobodit.

 

Eva Drozdová
herec Divadla Husa na provázku, 49 let

 

Neumím. Pohybuji se převážně v prostředí, kde se honorář nebo odměna nedostává v penězích. Na tu hru jsem dobrovolně přistoupila, důležité je nebrat to jako samozřejmost.

 

Bohdan Pivoňka
evangelický farář, hlavní kaplan Vězeňské služby ČR, 63 let

 

Moc ne, i když se to několikrát bez žádosti o peníze neobešlo. Možná jsem zkažen standardním evangelickým názorem, že se tak žádat nesluší, i když by srdce koneckonců i chtělo.

 

Vladimír Hauser

 

Ano. Jsou sice chvíle, kdy bych raději za sebe nechal jednat svého agenta – leč toho nemám – tak se to učím umět sám.

 

Jan Hanák
kněz, novinář, kaplan společenství Víra a Světlo v ČR, 30 let

 

Existují v křesťanství pojmy jako např. spravedlivá odměna. Apoštol Pavel se tématu peněz taky nevyhýbá. Peníze nemají mravní náboj, ten jim dá až lidské rozhodnutí. Ovšem je pravda, že si o peníze moc říct neumím. Nevidím to jako problém, hlady neumírám a mám kde bydlet. Ale pozice kněze je úplně jiná než živitele rodiny.

 

Eva Henychová
zpěvačka, kytaristka, 29 let

 

Těžko, ale někdy je to třeba.

 

Radůza
zpěvačka, skladatelka, textařka, 30 let

 

Ne. Proto na to mám manažerku, ale ani jí to vždy nejde.

 

Joel Ruml
synodní senior ČCE 50 let

 

Neumím! A to i přesto, že vím, že si člověk zaslouží mzdu za práci, že vím, co s vydělanými penězi dělat, že snad umím i s nimi hospodařit a že mi nejsou zrovna protivné. Přesto si neřeknu a neřeknu. Nejlepší by bylo, aby si nikdo nemusel o peníze říkat a okolí by spravedlivě ohodnotilo přínos a význam práce druhého a podle toho mu stanovilo ten správný plat. Jenže...

 

Jonáš Hájek
student teologie a pedagogiky, 20 let

 

Mamince ano, v případě tatínka už je to horší.

A co vy na to:
 
Říkáte si doma o peníze?
 
  • Když potřebuji peníze, tak přijdu za rodiči a řeknu jim, že je potřebuji a kolik, a někdy mě to dají, jindy rozmluví. Doma se poměrně často bavíme o tom, kolik co stojí. (15, studentka)
  • Mám měsíční kapesné 100,–. Na další peníze pro osobní potřebu nemám nárok. O výdaje spojené se studiem se dělíme, já půl, rodiče půl. O své kapesné se hlásím většinou až v případě, že ho nedostanu do poloviny měsíce, tak, že to rodičům jemně připomenu. Peníze jsou pro mě věc, kterou nepotřebuji každý den. Vždy s nimi vyjdu a něco mi zbude.
    (17, student)
  • Ano. Normálně. (19, student)
  • Ano, potřebuju na autobus. Sázím. Před rokem jsem vyhrál 200 Kč. Vždycky srovnáváme ruské a české ceny.
    (18, ruský občan)
  • Maminko, to mám hrozný kalhoty, co? Dělám ti docela ostudu, co? Neuděláme s tím něco? (16, studentka)
  • Jsou jistě způsoby, jak je získat bez toho, že si o ně řekneme rodičům nebo někomu jinému. Třeba brigádou. Jenže i ten pocit, že přijímám peníze za práci, je zvláštní. Takový rozpačitý. (16, student)
  • Nikdy mi nevadilo o penězích mluvit (jednou za měsíc). Připravoval jsem si argumenty a musel jsem si peníze vyargumentovat. Vždycky jsem se na tu licitaci těšil, ale dával jsem si pozor, abych zastihl rodiče v dobré náladě. (24, student)
  • Kromě prázdnin peníze nevydělávám a rok je dost dlouhý, tak mi nezbývá než si o ně částečně říct. (20, studentka)
Zpráva účetní
O penězích nemluvme
Pavel Prejda

 

„Náš sbor je ekonomicky nesoběstačný, a proto nad jeho budoucností visí otazník,“ zahájila účetní svou zprávu o hospodaření na Výročním sborovém shromáždění. Prosili jsme ji na staršovstvu o otevřené a pravdivé vylíčení finanční situace sboru. Vyhověla nám. „Sbírky i salár jsou oproti loňskému roku opět o několik tisíc nižší,“ pokračovala důrazně ve své řeči. „Také darů ubylo. Není, kdo by je dával.“
     Čtrnáct přítomných bratří a sester, většinou důchodců, hledí zamyšleně do země. Neodešli hned po bohoslužbách jako ostatní, ale zůstali. Jako každý rok podepisují presenční listinu, přemýšlejí a poslouchají.
     „Dluh, který máme na placení Personálního fondu v tomto roce opět naroste a to asi o 20 000,– Kč. Také další dluhy, které máme kvůli opravám budov, nebudeme schopni letos splácet. Celková suma všech našich dluhů přesahuje 170 000,– Kč.“
     Byl to těžký rok. Říkal to před chvílí i farář. Křest nebyl žádný, naopak deset lidí zemřelo. Řady v kostele, už tak řídké, ještě více prořídly. I bratr Horák se svou ženou přestali chodit. Od konce války byl věrným pilířem sboru. Teď je po mrtvici ochrnutý a jeho žena si sama do kostela netroufá. Kolik dnů jim ještě zbývá...?
     „Pokud je dobrá neděle, sbírka vynese až 500,– Kč,“ pokračuje účetní ve své zprávě, „obvykle ale sbírka činí okolo 400,- Kč, což při průměrné účasti 20 lidí není nijak závratné. Měli bychom se zamyslet, zda opravdu nemůžeme dávat více.“
     Odkud je asi ta mladá rodina, která tu byla už minulou neděli? Mají tři děti. Prý uvažují o křtu a vstupu do sboru. S dětmi jsou ty bohoslužby hned veselejší. Co jsme udělali špatně, že ti naši mladí nechodí...?
     „K saláru je třeba říct jen to, že i 1000,– Kč je dnes poměrně málo. O stokorunách ani nemluvme. Částka by měla odpovídat 2–5 % všech našich příjmů. Každý si to může sám vypočítat,“
     pokračuje sestra účetní. Škoda, kdyby se více zapojil bratr Nový, co má tu firmu, možná by mohl sbor trochu podpořit. Ale kdo ví. Jeho žena je těžce nemocná. Prý je v invalidním důchodu...
     „Pokud nevybereme letos alespoň 30 000,– Kč na sbírkách a 40 000,– Kč na saláru, budeme muset opět žádat o pomoc jiné sbory. To je poslední možnost. Samozřejmě s opravami a nějakými nákupy nad 5 000,– Kč nelze letos vůbec počítat. Situace je velmi vážná,“ uzavírá účetní svou řeč.
     Je to ekonomka. To bratr Šedý, když ještě žil, měl s účetnictvím problémy. Ale zase, narozdíl od ní, chodil pravidelně do kostela...

 

O penězích nemluvme
Michal Kitta

 

Hodí se o penězích mluvit v kostele? Patří mezi tabuizovaná témata? Soudě podle hádek „o prachy“ ve staršovstvech a na synodech, ne. Podle požadavku nezveřejňovat v tiscích sboru jmenovité seznamy dárců a částek, jak bývalo dříve zvykem, ano.
     Rozhodně nejsou neutrálním tématem – bývá s nimi spojena křeč.
     Apoštol Pavel píše zajímavě o penězích v 1 Kor 9. Byl kritizován, že se dal na misijních cestách vydržovat. Odpovídá: „Což nemáme právo přijímat od vás jídlo a pití?“ Vida! Už tehdy se našli šetřilové na misii. Raději se neptejte dnešních misijních pracovníků, kolik jim církev dává. „Kdo vysadí vinici a nejí, co urodila? Kdo pase stádo a neživí se mlékem toho stáda?“ Jenže Pavel nevystupoval vždycky tak směle. „Přesto jsme tohoto práva nepoužili, raději snášíme nedostatek, jen abychom nekladli žádnou překážku do cesty Kristovu evangeliu.“ Dříve si o nic neřekl. Ozval se až ve chvíli, kdy už to bylo do nebe volající. „Já jsem však ničeho z toho nepoužil. Nepíšu o tom proto, abych se toho dožadoval. To bych raději umřel hladem.“
     Je trapné dožadovat se důstojných poměrů tam, kde by měla vládnout solidarita a sdílení. Je-li však nutné zatočit s lakotou a nespravedlností, musí bouchnout pěstí do stolu třeba i poustevník: „A teď solte, vy držgrešle!“

 


SNAD MĚ TOU JEHLOU PROTLAČÍ…
Rozhovor o penězích, finanční svobodě a nerozumné
většině s Davidem Kocnou, studentem ekonomie
Doslechl jsem se, že je tvým cílem mít
v pětatřiceti na kontě 6,3 milionů korun,
abys pak nemusel pracovat. Proč?
Protože jsou mnohem lepší a důležitější
aktivity než práce. Ta sama o sobě je
pro mě jen prostředkem pro zajištění
mých potřeb, přání a cílů skrze peníze,
které vydělám. Zeptej se kohokoliv, jestli
se mu chce v pondělí ráno do práce.
Myslím, že většina lidí by si raději prodloužila
víkend. To je můj hlavní motiv.
A proč zrovna 6,3 milionu? Tahle suma mi
totiž při správně sestaveném portfoliu
akcií a dluhopisů ponese každý měsíc
30.000 Kč čistého příjmu až do konce
mého života.
Proč zrovna třicet pět let?
Je to doba, do kdy to určitě stihnu.
Samozřejmě, když to bude dřív, zlobit
se nebudu.
Jak toho chceš dosáhnout? Co vše jsi
ochotný obětovat?
Dobrá otázka. Základem bohatství není
to, kolik člověk vydělá, ale co s těmi penězi
udělá. Může je utratit za zbytečnosti,
které nepotřebuje, a nebo je investovat
tak, aby mu přinesly další peníze. Já
třeba vydělávám víc než mnoho lidí, kteří
chodí každý týden do kina, ovšem já vím,
kolik znamená chodit do kina v ušlých
příležitostech. Radši koupím místo toho
akcii, na kterou dostanu každý rok dividendu
10 Kč. Ne nadarmo se říká halíře
dělají plné talíře. Samozřejmě čím víc
člověk vydělává, tím je to snazší. Proto
pracuji ve finanční sféře. Ale je potřeba
i pracovitost, pilnost, sebekázeň a hlavně
používat tu šišatou věc mezi ušima
a rozvíjet své myšlení a znalosti. Někdo
pracuje osm hodin denně a po zbylý
čas má volno. Já budu pár let pracovat
i ve volném čase a volno si vyberu potom.
Obětuji třeba to kino a jiné nesmysly
a v podstatě velkou část volného času.
Také vztahy s lidmi, kteří to nepřenesou
přes srdce. Cizí úspěch někteří lidé totiž
špatně snáší.
Co budeš dělat, až budeš mít na kontě
tolik, že nebudeš muset pracovat?
Sportovat, přemýšlet, cestovat, pomáhat
víc lidem a hlavně se chci věnovat výchově
dětí. To je nesmírně důležité a časově náročné.
Řekl bych, že nepřestanu pracovat
úplně. Budu sice finančně svobodný, ale
mít dům v Alpách a u moře je přece paráda.
Jakou roli teda hrají peníze v tvém životě?
Já bych to řekl takhle. Dočasně důležitou
roli, ale nejsou na prvním ani druhém
místě.
Myslíš, že bohatství, nebo zbohatnutí
má svá negativa? Mění peníze osobnost?
Určitě to má své stinné stránky. Není
to v žádném případě snadné. Přináší to
pokušení. Vždy je přece ještě něco, co si
mohu koupit, co ještě nemám. Snadné
je také podlehnout domnění, že jsem víc
než ostatní. Člověk by si měl uchovat
mravní a morální základ.
Jsi z věřící rodiny, aktivní SOMák a odchovanec
strašnické mládeže. Nacházíš
ve víře, v Bibli, v církvi pochopení
pro svůj postoj?
V Bibli není nic o tom, že by člověk neměl
být bohatý. V církvi jsou i majetní lidé,
kteří dávají práci ostatním. Jde o to,
jakým způsobem člověk bohatne. Já tře-
ba vydělávám peníze tak, že pomáhám
ostatním, aby měli víc peněz. Buď jim je
pomůžu vydělat nebo ušetřit. Je prostě
nezbytné bohatnout s ohledem na druhé.
Pokud chci dostávat, musím i dávat,
to beru jako samozřejmé.
Jak k tobě promlouvají Ježíšova slova:
„Snáze projde velbloud uchem jehly,
než aby bohatý vešel do Božího království.“
(Mr, 10,25) nebo „Chceš-li být
dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej
chudým, a budeš mít poklad v nebi;
pak přijď a následuj mne.“ (Mt 19,21)?
No je to trochu vytržené z kontextu. Ježíš
to řekl konkrétním lidem v určité situaci.
V některých částech světa stačí lidem
na živobytí méně než 30 Kč a v tomhle
ohledu jsme třeba bohatí všichni. Někdo
víc a někdo míň. Takže pojďme a prodejme
své televize, svá auta, své ostatní zbytečnosti
a rozdejme to chudým? To asi ne. Já
doufám nebo spíš věřím v to, že mě Bůh
nějak tou jehlou protlačí. Asi bude muset
tlačit víc než u ostatních a bude to víc bolet,
ale s tím jsem se smířil.
Podepsal bys výrok: „církev je instituce
pro chudé”?
Na první pohled to má něco do sebe, ale
pravda to není.
Umí církev přistupovat k podnikatelům
a „majetnějším” ve svých řadách?
Částečně. Ale to je potřeba brát s nadhledem.
Za totality, kdo měl peníze
a majetek, musel nějak spolupracovat.
Později pak přišli tuneláři a lidé proto
považují větší peníze za něco podvodného
a často pak citují z bible to co ty. Lepší
by bylo ptát se těch podnikatelů na to,
co umí, v čem jsou dobří a jak by i ostatní
lidé mohli zlepšit svoji finanční situaci,
organizaci života a další věci. Já lidem,
kteří o takové věci stojí, pomáhám. Jenom
každý musí chtít.
Co si myslíš o lidech, co se rozhodnou
studovat obor a následně vykonávat
profesi, která nepřináší peníze ani pozici
a vliv?
Nic špatného, všechny profese jsou potřeba.
Jsou stejně potřeba jako lidé,
kteří je zaměstnají, tedy majitelé a podnikatelé.
Obojí je těžké. Jedno mnohem
méně, zato však celou dobu. Druhé je
velmi těžké na začátku, ale konec je
lepší. Já takové lidi obdivuji a nechápu
zároveň. Je to jako když někdo ve fotbale
fandí Bohemce. Jsou lidé, kteří se víc řídí
emocemi a jiní zase víc dají na rozum.
Nedá se říct, co je lepší. Dá se ale říct,
tohle je lepší pro mě.
Takže fandit Bohemce, pracovat jako
učitel nebo sociální pracovník je
iracionální? Činnost, která nevede
k zbohatnutí je nerozumná? Skoro to
vypadá, že jsi obklopen jen nerozumnými
tvory…
Ano. Většina je nerozumná. Tady záleží
na tom, jestli svoji práci berou jako
službu ostatním. Ty obdivuji. A ty ostatní
nechápu.
 
KORUNKU KE KORUNCE
Luboš Kratochvíl
Bratř i a sestry, př išel čas ohlášek.
Sbírka na opravu střechy našeho kostela
vynesla minulou neděli 972 korun.
Všem dárcům děkujeme. Ha ha, tak to
máme tak na deset tašek a dvě piva pro
pokrývače, řekne si nezasvěcený pozorovatel.
Inu, jak se to vezme.
Určitě jste o tom někdy přemýšleli. Člověk
peníze vydělává, co neutratí, schová
stranou, vydělává, utratí a tak pořád
dokola. Člověk-křesťan se tomuhle kolečku
nevyhne. Z něčeho žít musí. Ale
když chce opravit střechu vlastního domu,
spíš si půjde peníze půjčit. To jeho
církev to má o poznání snazší, i když jí
samotné to tak určitě nepřijde.
Z pohledu ekonoma jsou sbírky vlastně
zajímavý fenomén. Obzvlášť dnes, když
jsou relativně nízké úroky a banky mají
otevřenou náruč, si jednotlivec snáz
peníze půjčí, než našetř í. Jinak totiž
potřebnou větší sumu nenashromáždí.
To církev nebo dobročinná organizace
vyhlásí sbírku a peníze se v podstatě
jen hrnou. Ten dá dvacku a nedá si
jedno pivo, ten stovku, protože zrovna
bral prémie. Balíček peněz na kostelní
střechu pěkně roste. A přitom – nechci
nikomu sahat do svědomí a když, tak
výhradně sobě – drtivá většina z nás
dává pouze „ze svého přebytku“, jak
se o tom píše v Bibli.
Písmo svaté řeší peníze i na jiných
notor icky známých místech. Odvádět
daně Bohu, nebo císaři? Co je císařovo,
císař i, co je Božího, Bohu, odpověděl
Ježíš. Císaři – přeloženo do dnešní reality:
státu – daň odvádět musíme, jinak
nás dá zavřít. Bohu bychom měli. Vždyť
to je právě on, kdo nám dopřává zdraví
i jiné námi nedoceněné podmínky k tomu,
abychom si něco mohli vydělat.
A kolik?
Vytrženo z biblického kontextu je ideální
odevzdat samozřejmě všechno.
„Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co
ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad
v nebi; pak přijď a následuj mne,“
řekl Ježíš velmi bohatému mladíkovi
v Mat 19, 21, čímž ho velmi zarmoutil.
Kdysi dávno církev vybírala desátky,
které se věř ícím zdály někdy až moc.
Ale mimochodem, oproti dnešním daním
bylo 10% z vydělaného majetku
ještě velmi dobré zdanění. Dnes si
musí hranici stanovit každý sám, podle
svých možností a svého svědomí.
Dobré je třeba srovnání svých vlastních
výdajů. Je těžké vysvětlit svědomí,
že nemáte do kostelní kasičky víc
než dvacetikorunu, když jste před tím
cestou do kostela natankovali benzin
za tisícovku a plánujete, že po kostele
půjdete na kávu se zmrzlinou.
 
Potřebuju peníze
Občas se to stává: máte nápad a chybějí vám peníze, abyste ho mohli uskutečnit.
Něco nutně potřebujete, ale nemáte na to. Něco se vám moc líbí a říkáte si, co všecko
byste mohli, kdybyste to měli… Obvykle nezbývá než svá přání a představy odložit,
v něčem slevit, a začít vymýšlet, kde najít zdroje, aby se alespoň něco z těch
skvělých představ mohlo uskutečnit.
Můžete si taky někde půjčit, a pak splácet i s úroky, anebo si můžete o peníze prostě
říct. Rodičům, bohatším příbuzným, šéfovi… „Ten kabát, co nosím, vypadá dobře,
ale skoro nehřeje. Napřesrok nutně potřebuju něco teplejšího. Nedal bys mi na zimník?“
Propadli byste se studem? Asi málokdo z nás dokáže požádat o peníze pro
svou osobní potřebu.
Jiné to je, když si říkáte o podporu pro něco, co je prospěšné pro druhé. Neziskové
organizace, ať už pracují v oblasti sociálních služeb, lidských práv, kultury nebo
životního prostředí, potřebují peníze a musí se jimi zabývat. Není nic špatného ani
nedůstojného na tom, žádáte-li nebo jste-li požádáni o podporu něčeho užitečného,
potřebného.
Pracuji jako fundraiser. Čeština pro tento výraz nemá vlastní slovo, a tak se obsah
popisuje jako „vyhledávání, získávání či shánění zdrojů“. Líbí se mi, že slovník nabízí
taky význam „pěstovat“. To myslím nejlépe vystihuje, co dělám – pěstuji zdroje
(nejen finanční), tedy je promýšlím, vyhledávám, vybírám, snažím se je získat, pečuji
o ně a snažím se je udržet dlouhodobě.
Nepěstuji zdroje pro sebe. To mi umožňuje zbavit se ostychu nebo ho alespoň zmírnit.
Sháním (peníze, dobrovolníky, věcné dary, slevy) pro věc, které věřím a kterou považuji
za podpory hodnou. Tím jsou snažší situace, kdy mám o peníze požádat a vysvětlit,
proč by je dárce měl dát právě sem a ne jinam. Předpokladem je, že projekt,
o jehož podporu usiluji, je kvalitní, otevřený, přehledný a kontrolovatelný. Pak za něj
mohu ručit a mohu potenciálního dárce ujistit, že jeho podpora nepřijde nazmar.
A tak mě několikaleté „pěstování zdrojů“ naučilo, že říkat si o peníze či jinou pomoc
může být i docela příjemné. Samozřejmě jen tehdy, když si dárce může být
jistý, že jeho vklad bude využit dobře, že se mu dostane dostatek informací a v neposlední
řadě, že pro příjemce se dary nestaly samozřejmostí a dovede za ně přiměřeně projevit svůj dík. Ruth Šormová
 
Otištěno z časopisu Bratrstvo 2/2009
Korunka ke korunce a očekávání se splní
  
Obama na volební kampaň vybral 660 milionů dolarů, o polovinu více než McCain, a je prezidentem. Peníze úspěch přináší? Možná. Zajímavější než celkový obnos je struktura příjmů. Skoro 280 milionů nastřádal Obama od „drobných“ dárců, tedy od lidí, kteří poslali méně než 200 dolarů. McCain se více spoléhal na velké dárce, velké korporace ze zemědělství či zbrojařství. Zbrojaři také dávali Obamovi a dále univerzity, nebo třeba Microsoft či Google. Peníze úspěch přináší … ale také druh vztahu. Proč univerzity a zdravotnictví přispělo Obamovi a proč zemědělci a zbrojaři McCainovi? Každý očekává od vítězství toho svého, že jeho vláda bude pro něj prospěšnější. Jestlipak cítí zvolený prezident závazek vůči svým dárcům?
A co církev? Od velkých korporací asi peníze moc nezískává. Co by také velký business mohl od církve čekat… Církevní pokladnička je spíše plněna příspěvky lidí; někdo dává více, někdo méně. A co chtějí drobní dárci od církve? Proč jí dávají své peníze? Američtí voliči očekávají, že jimi podpořený prezident jim bude lépe sloužit. Co my? Co pro nás znamená církev, co od ní očekáváme a dáváme jí dost, aby mohla naše očekávání naplnit?
Groll, Tomáš
 
Být Jobem i satenem
Ležím takhle večer na posteli a náhle jsem slyšel hlas. Poznal jsem ho. Pohřbíval jsem tu sestru před mnoha lety a stýská se mi po ní dodnes. Vtělená laskavost. Farář je trénovaný na ledacos a tak mě to vlastně ani nepřekvapilo. A ta dobrá duše mě pozvala na krátký výlet. Říkala, že do budoucnosti, ale jedním dechem mě varovala, abych to naše chápání, toho co bylo, je a bude, nebral moc vážně. Ano, naše chápání času v Bibli skutečně nijak výraznou roli nehraje. Že bych to někdy z kazatelny říkal…? Na další přemýšlení ale nebyl čas.
Zeptala se mě, kdo to je satan. Ano vím – odpůrce, žalobce. Ten kdo se na soudní při snaží toho druhého co nejvíc očernit, svést ho z dobré cesty. Tak jako kdysi satan očerňoval Joba.
„Tohle čeká každého z nás“ řekla mi ta hodná sestra. Být Jobem i satanem. Já se trochu vylekal. Jobem – nu, dejme tomu. Jednoho to nepotěší, ale zase ta aureola mučedníka… Ale mám se stát satanem?! „Boží meducínka bývá hořká,“ zněla její odpověď, „ale léčí. Jedno i druhé a tebe i druhé.“ Když to říká ona, něco na tom bude.
„Bratr farář potřebuje zimní pneumatiky!“ … „Ale to je dvanáct tisíc! To se vybere v celém sboru na Personální fond!“ … „Jenže když skončí s autem ve stromu, nebudeme muset platit žádný!“ Joj – to je let, kdy se tohle na staršovstvu řešilo! A hlavou mi probleskla vzpomínka mého kolegy, že prý kdyby neměl tolik soukromých cest, tak by mu ty zimní gumy vydržely déle a nezatěžoval by tak sbor.
Z různých stran pak zněly všelijaké hlasy. Některé mi byl povědomé, jiné ani trochu. A čas od času jsem měl neodbytný pocit, že slyším i svůj vlastní.
„Ta vana není tak hrozná! Stačí si sednou trochu na stranu a ten oprýskaný smalt přeci nemůže škrábat – no víte kam.“
„Já vím, že ta skříň nemá dveře. Ale vyhazovat ji nebudeme. Až přijde nějaký mladý farář po vás, ještě za ni bude rád!“
„Kdyby se prodala ta modlitebna v kazatelské stanici – stejně tam skoro nikdo nechodí – tak by bylo dost peněz na cokoliv!“
„Trhat ovoce na farské zahradě může kdokoliv ze sboru!“
„Farář, který se neumí postarat o vybrání příspěvku na Personální fond, by ho měl zaplatit ze svého. Nebo alespoň přijít o všechny příplatky.“
„Do každého sborového dopisu musí přijít složenka! Vždycky to tak bylo.“
„Nešlo by tu Vánoční hru dětí hrát jinde než v kostele? Víte, kolik se protopí?“
„Zvedneme taxy za pohřby, svatby, křty … Že neexistují!? … Tak je zavedeme!“
„Musíte to, bratře faráři, říkat při každých ohláškách, ať lidi platí!“
„Musí ten farář tolik telefonovat? Potřebuje ten internét? Já bez toho taky žiji!“
„Stačí ta stovka ročně na to, aby člověk měl právo hlasovat?“
„Ano, ta sestra je trochu zvláštní, ale dává sboru dost peněz!“
„Myslíte, že bychom měli ten dům pronajmout právě tomuto obchodníkovi? Prodává tam cigarety a alkohol dětem!“ „No jo, ale ten příjem vytáhl sborové hospodaření z červených čísel!“
„Farskou zahradu ale pronajímat nesmíme! Je to dědictví po otcích!“
A do toho všeho mi zněla ta známá slova: „Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu.“
Kdyby satan mlčel, nebyl by Job trápen. A i ten Job byl pochválen vlastně až tehdy, když položili ruku na ústa svá. Vidění posledního soudu? Sen? Varování? Kdo ví…
 
Pechar, Jaroslav
 
 
Jednou to bude na vás!
  
Farář potřebuje plat, střecha kostela opravit a církevní kancelář náplně do sešívačky. Církev potřebuje peníze. Kde se berou, na to jsem se ptal Pavla Stolaře - 1. náměstka synodní kurátorky. Do jeho kompetencí spadá financování církve, hospodářské věci, stavební věci, auta, rekreační střediska, zahraniční dary a historické studia.

Jak je církev financovaná?
Církev je přibližně z 1/3 financována ze státní dotace a ze 2/3 sbírkami, dary a ze svého vlastního majetku. Obrat celé církve, všech sborů, seniorátů, povšechného sboru je kolem 200 milionů, z toho činí státní dotace kolem 70 milionů. Stát nám přispívá hlavně na mzdy kazatelů, na pojištění kazatelů, drobně na provoz, a pak ve formě speciální dotace třeba na Sjezd mládeže.
Kolik by církev potřebovala?
200 milionů v současné době přibližně stačí, ale každoročně by nám chybělo právě těch 70 milionů, které dostáváme od státu.
Je církev schopna 70 milionu pokrýt z vlastních "zdrojů"?
Znamenalo by to zvýšení obětavosti všech aktivních členů církve asi na dvojnásobek. Kolik na člověka se nedá přesně vyjádřit. Zvýšit na dvojnásobek nezní dramaticky, ale problém je ve struktuře. Jsou lidé, kteří na salárech platí hodně a víc platit už nemohou. Pak jsou lidé, kteří platí málo a necítí se ke sboru tolik vázáni. Dají pár korun či stovek ročně, a právě u nich se zvýšení očekávat nedá. Tři stovky ročně, zaplať pán Bůh za to, ale je to málo. Řády říkají, že by každý člen církve měl platit 5% příjmů. Kdyby to každý platil, to by bylo. Nám by stačilo i kolem 2,5%.
Kdy by měl člověk začít platit?
Myslím, že od té doby kdy má nějaké své příjmy. Asi ne aby za 16letého člověka platil jeho otec, ale když si to utrhne ze svého kapesného a dává, tak mi to přijde dobrý.
A co úvahy typu "neplatím salár, každou neděli dávám stovku do sbírky"?
To záleží na každém, jakým způsobem příspěvek dává, pokud si uvědomuje celkovou sumu. Dávání do sbírky je velmi užitečná záležitostí a patří liturgicky ke shromáždění. I když třeba kolující košíček se mi osobně moc nelíbí. Na druhou stranu sbírka je dar anonymní, tím pádem není možné využít možných daňových úlev dárce. Já osobně bych preferoval vyšší saláry a nižší sbírky, salár si můžu odpočítat z daňového základu. Některé sbory vydávají kupony, které si člověk předkoupí a může si je odpočítat z daní, a pak při bohoslužbách dává do sbírky jen kupony.
Měla by se církev snažit podnikat, pronajímat prostory?
V každém případě ano. To je správné a užitečné spravování majetku. Bylo by dobré, aby sbory dobře hospodařili se svým majetkem. Jsou sbory, které majetek nemají a asi mít nebudou. Ale když má někdo majetek, a je možné pronajímat, tak by měl pronajímat co nejefektivněji, řekněme z tržním nájmem a z nájmu se dá pak financovat církevní činnost. Ale je třeba zachovávat maximální míru opatrnosti. Už podle řádu církve s určitými nemovitostmi sbor podnikat nemůže, nebo je třeba souhlasu sborového shromáždění či nadřízeného seniorátního útvaru. Je to brzda před neuváženým prodejem nebo zatížením hypotékou. Opatrnost se týká nejen nemovitostí, ale i prostředků, co máme k dispozici. Například v Personálním fondu ČCE jsou peníze určené na krytí mezd farářů v případě nějaké rychlé odluky církve od státu. Správní rada personálního fondu nyní spravuje asi 100 milionů korun, což by stačilo přibližně na rok financování platů všech farářů ČCE. Peníze jsou uloženy velice konzervativně, tedy s malým ziskem. Na jednu stranu zahrabané hřivny, na druhou stranu je to zodpovědné. Kdybychom podnikali na akciovém trhu, tak bychom teď o mnohé prostředky přišli.
Majetkové narovnání státu s církvemi. V první polovině roku 2008 neprošlo parlamentem. Co by to znamenalo pro církev, kdyby to prošlo?
Asi následující. Po dobu 60 let by církev dostávala ročně asi 139 milionů. Tato částka by byla celou dobu nominálně stejná. To znamená, že na začátku by systém byl v přebytku a na konci ve velkém nedostatku. Otázka však je, co se za 60 let stane s penězi. Já chápu tohle majetkové vyrovnání jako šanci ĆCE postavit se finančně zcela na vlastní nohy, tzn. začít hospodařit pouze s vlastními penězi, přičemž by na začátku dostala od státu nějaké peníze do vínku. Jak by s nimi dokázala ČCE hospodařit, by už záleželo jen na zodpovědnosti církve.
Naši předci dokázali hospodařit. Za první republiky postavili některé domy a investovali na tehdejším okraji města, např. v Dejvicích. Tím vytvořili majetek, který nyní financuje třeba práci Ústřední církevní kanceláře.
Navíc už v současné době je 1/5 farářských platů placena z personálního fondu. Peníze fondu jsou vypláceny co možná nejvýhodněji – formou stravenek, penzijním připojištěním, kde lze využít daňových výhod. Zbylé 4/5 mezd kazatelů jsou placeny ze státní dotace. Personální fond, který se stále vybírá (nyní 67 000 ročně na sbor obsazený kazatelem), představuje už částečné financování kazatelů církví. Vybíraná částka se bude muset postupně zvyšovat. A v případě odluky od státu, byť její součástí by byl nějaký ten „dar“ do začátku, půjde o nalezení rovnováhy mezi počtem kazatelů, vybranými prostředky a majetkem, který máme. Udržet systém v rovnováze a nepodlehnout euforii, že máme najednou dočasně hodně peněz. Po určité době bude prostředků méně.
Mohlo by tedy dojít ke snížení počtu kazatelů a sborů?
Na počátku by výrazný tlak na snižování počtu kazatelů pravděpodobně nebyl. Zacházení s pěnězi bude záviset samozřejmě na moudrosti těch, co je budou spravovat. Zatím si myslím, že se synod chová velice uvážlivě a nehazarduje s prostředky. Důležitější však bude obětavost členů církve. A v budoucnu právě vás mladých.
Jak to aktuálně vypadá s narovnáním? Sleduješ to?
Chodím na parlamentní komisi, padají různé návrhy, ale netroufám si ani odhadovat, jak to dopadne.
Naše církev získávala dary ze zahraničí. Už jsme se překlopili do fáze, kdybychom my mohli poskytovat dary do chudšího zahraničí?
No, ne úplně, ale poměr se zlepšuje. Dáváme dary a členové církve jsou štědří zejména v případě katastrof. Církev má pro tyto účely pravidelnou sbírku charitativní a humanitární pomoci a vybere na ni asi 500 tisíc ročně. Protože do ČCE pořád tečou peníze ze zahraničí, tak je uzavřena smlouva se švýcarskou společností HEKS, která říká, že ČCE bude ještě od HEKSu dostávat nějaké peníze na určité konkrétní projekty, ale na oplátku, když my vybereme na nějaké sbírce peníze na zahraniční pomoc, tak ji poskytneme pomocí HEKSu. HEKS má s humanitární pomocí zkušenosti, dělá ji kvalitně a posílá peníze tam, kde jsou opravdu potřeba. Takže začínáme pomalu peníze „vracet“.
Co bys závěrem vzkázal omladině?
Aby se o penězích v církvi nebáli mluvit a přemýšlet a aby vůči církvi byli štědří, protože oni jednou od nás starších převezmou financování a budou to mít možná ještě těžší, protože opravdu budou muset spoléhat jen na vlastní zdroje. A aby se učili hospodařit – v malým. Tak, jak to dělají poradní odbory mládeže, které mají své malé prostředky a hospodaří s nimi, většinou odpovědně, a to vidíme rádi.

Groll, Tomáš
 
Zkusil jste to už ?
  
...uvědomit si, že obvykle existuje přímá úměra mezi množstvím peněz, které věnujeme sboru, a tím, jestli má naše křesťanské zázemí příjemnou podobu, zajištěného zaměstnance a možnosti dalšího šíření křesťanské víry, naděje a lásky?

...začít s pravidelnými příspěvky sboru i z malého kapesného?

...nemáte-li vlastní významný zdroj finančních příjmů, investovat do našich sborů Vaši energii a čas, které jsou také svého druhu "penězi"?

...máte-li pravidelný příjem a vlastní účet, přemýšlet o pravidelném měsíčním převodu přiměřené částky na účet sboru?

...podáváte-li daňové přiznání, odečíst dary církvi a dobročinným organizacím z daňového základu?

...propočítat, co by se stalo, kdyby každý aktivní člen církve věnoval církvi doporučených 5 procent příjmu?

Biblický odkaz: 
2 Paralipomenon 24,6
Biblický odkaz: 
Matouš 17,24
Biblický odkaz: 
Deuteronomium 14
Biblický odkaz: 
Matouš 23,23
Biblický odkaz: 
Matouš 12,42
Biblický odkaz: 
2 Samuelova 12,3
Biblický odkaz: 
Marek 10,25
Biblický odkaz: 
Matouš 19,21
Autor: 
Kučerová, Ruth
Autor: 
anketa
Autor: 
Kitta, Michal
Autor: 
Prejda, Pavel
Autor: 
Šormová, Ruth
Autor: 
Kratochvíl, Luboš
Autor: 
Kocna, David
Autor: 
Groll, Tomáš
Autor: 
Pechar, Jaroslav
Autor: 
Mazur, Roman
Rok vzniku: 
2004