Partnerství - Shoda ve víře

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 5/2000
Anketa

Myslíte, že je pro trvalý partnerský vztah důležitá shoda ve víře a vyznání?
Málokdo odpovídal jednoznačně. Většina dotázaných si uvědomuje, že jde o otázku složitější. Nejčastější byly odpovědi typu: "Ano, ale není nutná", "Ne, ale je to lepší" a důraz na toleranci. Zajímavé je, že negativně odpovídali převážně muži. Dívky zase myslely víc na výchovu dětí a vzájemné sdílení. Z odpovědí pro vás vybíráme:
 
Možná snad ani není tak důležité vyznání (či církevní příslušnost) jako celkové naladění, tolerance. (V tom smyslu, že si bude určitě lépe rozumět liberálnější evangelík a katolík, než dva evangelíci - liberál versus fundamentalista)
    uklízečka, 21 let
 
Nemyslím si, že je nutné, aby oba byli věřící, ale pro život ve společenství církve a vzájemné soužití je určitě lepší, když jsou oba manželé stejného vyznání. Mohou se o své víře spolu bavit, společně ji prožívat, chodit do kostela, vychovávat v ní své děti.
studentka, 17 let
 
Ano, jelikož chci, aby můj partner se mnou sdílel mou víru živou a úplnou. Je to důležité, protože spolu budeme celý život a je dobré, abychom se shodli ve všech svých otázkách. Víra pro mne znamená víc než život. Dávám Boha na první místo před vším a chci, aby můj partner byl téhož smýšlení. Nevznikaly by mezi námi rozpory, protože své potomky chci vést k víře a předat jim své zkušenosti, žít život podle vyznání víry.
studentka 16 let
 
Určitě to nějaký význam má, ale myslím si, že to není úplně rozhodující. Pokud se tedy nejedná o nějaký extrém (sekta). Celé je to o toleranci.
student, 17 let
 
Důležité to je, ale není to podmínkou. Samozřejmě je to lepší z hlediska výchovy dětí. Také radost z Pána Boha se lépe sdílí ve dvou. Výlety do kostela jsou asi také lepší s celou rodinou. Na druhé straně by to ale nemělo být jediným a nejdůležitějším kritériem při výběru partnera (např. může být partner-evangelík potvora a partner-nevěřící hodný a laskavý člověk).
studentka, 19 let
 
Ne. Pro trvalý partnerský vztah jsou důležitější jiné věci. Bůh ke každému mluví trošku jinak, takže úplná shoda snad ani nemůže nastat.
student, 20 let
 
Myslím, že je důležitá podstata víry (aby oba byli křesťané). Je velmi dobré, aby byli stejné církve kvůli výchově dětí, dohodě, kam budou chodit do kostela.
studentka, 21 let
 
Důležitá ano, ale ne nezbytná. Ve víře zato nezbytná je tolerance.
student, 20 let
 
Ano, ale není nutnou podmínkou. Jde to i bez toho (vlastní zkušenost 4,5 roku).
student, 24 let
 
Ano. Mají naději, že se vždy na něčem (Někom) sejdou. Pána budou mít vždy společného. Myslím, že je to dobrý základ. Neodvažuji se však tvrdit, že neshoda v těchto věcech je vždy překážkou.
studentka, 21 let

 
Shoda ve víře?
    ZDENĚK ŠORM
Je pro trvalé partnerské soužití důležitá shoda ve víře? Odpovím: Ano i ne, záleží na tom, co tím rozumíte. Nevím, jak by spolu mohli žít dva, kteří by vyznávali úplně jiné životní hodnoty, z nichž by každý důvěřoval něčemu nebo někomu naprosto jinému, z nichž by každý sledoval zcela jiný cíl a pro kterého by lidé a věci měli úplně jiný smysl. Vím ale také o tom, jak odcizeně běžně slova "víra" užíváme. Často je to jen něco k životu vnějšně přilepeného. Co opravdu v životě uznáváme a ctíme, za čím jdeme, nač spoléháme a jak k životu přistupujeme, je na té deklarované konfesi hodně nezávislé. Pozor, nemám na mysli neupřímnost, spíš nedomyšlenost. A pak i tam, kde je vyznání poctivé a autentické, přichází ke slovu svoboda Boží, která - jak napsal už apoštol Pavel (- čti Římanům 14 -) - otvírá možnost, aby měl každý jistotu svého přesvědčení. Shoda vyznání zdaleka nemusí znamenat soulad životních postojů, hodnot a cílů. Jistě nejsem sám, kdo se, i co se víry týče, často shodne víc s lidmi jiného vyznání než s těmi, s nimiž sdílí stejnou konfesi.
    A pak je tu otázka, zda jsou rozdíly (- nejde o protiklad -) zásadně na překážku. Nemluvě o tom, že se jim nevyhneme (- každý z nás je opravdu jiný -).Už příběh o stvoření ženy ukazuje, že právě odlišnost, která si vyžaduje respekt a úctu a nutí nás vycházet z domácího prostředí, je pomocí od Hospodina. Láska, jejíž nedílnou součástí je otevřenost a úcta, je tou nejlíbeznější školou pobytu v pestrém Božím světě. Kdo se rozdíly v lásce naučí ctít, ten je bohatší. Praktická zkušenost, jak ukazuje anketa, to potvrzuje.
    Snadné to ale samozřejmě není. Každá tradice má svůj jazyk. Stejná slova v něm mohou mít odlišný obsah, stejný obsah mohou nést rozdílné rituály. Vzájemné porozumění a sdílení vyžaduje mnohem víc hledání, naslouchání a přemýšlení a také sebeuvědomění. Kdo si není jistý sám sebou, ten odlišnost nesnese. Rozdílná vyznání také představují pokušení interpretovat konflikty, které mají úplně jinou příčinu, věroučně - vydávat třeba i vlastní pohodlnost za "svatý boj".
    Navíc ani ve své víře nežijeme sami. Do hry vstupují rodiče, přátelé, instituce církve. A nejde jenom o to, že se u nich může člověk setkat s neporozuměním, že mohou řády a tradice církevních organizací vytvářet překážky už pro uzavření sňatku nebo pro plnou účast partnera odlišného vyznání na životě společenství. Podstatnější asi je, že má-li člověk svou víru opravdu žít, pak nemůže být jenom návštěvník, pak potřebuje někam patřit. Jak podstatnou součástí víry je i trvalý vztah ke konkrétním lidem, ke konkrétnímu společenství, to si člověk možná nejcitelněji uvědomí až s dětmi. Jistěže jim chceme nechat svobodu, aby se nakonec rozhodly samy, ale mají-li něco opravdu poznat nejen jako teorii, potřebují to zažít spolu s kamarády, v jednotě rodiny. Pak už člověk s nezúčastněnou tolerancí, "spravedlivou" rovnováhou ani konfesijní výchovou nevystačí. Jde o plnou účast a při ní asi hrají větší roli konkrétní podmínky než věroučný ideál.
 
Ptali jsme se také těch, kdo ve smíšeném manželství žijí, co pro sebe považují za jeho klad a co je v něm pro ně největší problém.
 
Velké obohacení vidím v důrazech, které jsou (nebo donedávna byly) v mé církvi opomíjeny. Naopak čím dál více mi chybí pevné zakotvení v nějaké farnosti či sboru. Mám nepříjemný pocit, že nepatřím nikam.
    Lenka, ŘK
 
Doufal jsem a stále ještě doufám, že by to mohl být jakýsi most pro ekumenickou spolupráci. Nikdy to nebude půl na půl - jeden se (podle místních podmínek) vždycky musí uskrovnit v užívání své církevní příslušnosti.
    Jarda, ČCE
 
Největším kladem pro mne bylo hlubší pochopení vlastní křesťanské tradice. Nejtěžší období bylo před svatbou, kdy bylo třeba se vyrovnat s některými součástmi tradice církve, ke které náleží moje partnerka.
    Standa, ŘK
 
Hlouběji poznat a porozumět jiné křesťanské tradici bylo pro mne velkým obohacením a přivedlo mne to k hlubšímu poznání tradice vlastní. (Až mne samotnou překvapilo, jak určité důrazy, které v naší tradici jsou a které jsem dřív přijímala jako samozřejmost, jsou pro mne vnitřně důležité.)
    Nejtěžší problém smíšeného manželství: Uvědomuji si, že fakt, že naše děti zároveň navštěvují společenství obou církví, znamená, že ani v jednom nejsou plně zakotveny. A tohle by jim v budoucnu mohlo ztížit cestu k tomu, aby v některé církvi zakotvily a podílely se aktivně na jejím životě.
    Jana, ČCE
 
Kladů je mnoho - obohacení a vnímání víry, nové myšlenky, bourání iluzí, promýšlení svých stanovisek a postojů i to, že se člověk musí umět vyrovnat s jinakostí, s jiným slovníkem i skutečnými problémy. Zápory - snad to, že někdy problémy staví bariéry. Ale učit se je překonávat, být tolerantní a pomalý v posuzování a souzení je opět klad. Jenom je třeba k němu dojít. Nejtěžší pro mne je, že se kvůli mému předešlému rozvodu nemůže manželka ve své církvi podílet na věcech, které jsou pro ni důležité (eucharistie).
    Pavel ČCE
 
Poznala jsem společenství jiné církve a vyšla tak z dost omezeného a nerozšířeného pohledu z "jedné strany". Život v církvi mě obohacuje a jsem ráda, že ho poznávám. Nejtěžší problém je pro mě znemožnění přístupu ke svátostem, ale doufám, že se i to vyřeší.
    Olga, ŘK
 
Klad: Celkově prožívání víry v odlišném prostředí než jsem byla zvyklá. Důraz na společenství (u evangelíků) ne na jednotlivce. To mě hodně oslovilo. Právě tím, že hledáme společnou cestu, ukazuje se nám, co je pro víru opravdu důležité a co je až druhořadé.
    Největším problémem bylo přijmout to, že děti nebudou pokřtěné jako malé. S tím jsem se dlouho nemohla smířit.
    Kateřina, ŘK
 
Za hlavní klad považuji skutečnost, že můžeme porozumět pohledu obou tradicí a tím obohatit svůj duchovní život a zároveň to člověka nutí klást si otázky. Největším problémem je nezakořeněnost a polovičatost.
    Jan, ČCE
 
 
Autor: 
Anketa
Autor: 
Šorm, Zdeněk
Rok vzniku: 
2000