Papaláš, Holčička a Bůh

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 2/1997
Kdo by si myslel, že už chápe logiku Božího přebývání ve světě, ať čte pozorně celý příběh. Je to všechno zase docela jinak. Třeba hned ten uzdravený. Pohanský papaláš, generál nepřátelské armády. Jestliže se tehdejší mocní nedivili, že se jim dostává zázračného uzdravení, bylo tomu proto, že u nich platila rovnice: čím výše postavený, tím důležitější v Božích očích. My zase jinak omezujeme Boží svobodu zasahovat: Hospodin je přeci Bohem svých chudých a nebude se vyčerpávat s nějakým lampasákem. A přece se s ním Hospodin zahazuje a své nemocné v Izraeli pomíjí. A navíc skrze něho dal Hospodin cizákům vítězství. Můžeme to pochopit? Sotva. Dějiny jsou nesrozumitelné, to jen my je zkoušíme obléci do nějakého přijatelného kabátce. Pokoušíme se je vysvětlit, ale jen za cenu zploštění a povrchnosti. Přítomnost Svatého ve světě je zastřeně nelogická. Jednou Hospodin jedná skrze mocnou armádu a podruhé zase skrze otrokyni, nedospělou ohroženou holčičku. O tom je náš Příběh: mocný generál, jehož všichni poslouchají, teď poslouchá svou otrokyni, cizího proroka a nakonec své sluhy. Oba mocní, Náman i syrský král, ztotožnili uzdravitele s králem. Neuměli si představit, že by moc života vedla jinudy než přes člověka s titulem a vysvědčením. Ozývá se tu motiv betlémského překvapení. Král běduje, protože v dopise Syřana tuší podraz. Je mnoho lidí, kteří neumějí slyšet a číst to, co je řečeno a psáno. Pořád čtou mezi řádky. Pořád ve všem vidí něco jiného: úskok, podvod, to není jen tak. Pak scéna u proroka. Náman znal syrské léčitelské a náboženské praktiky a očekával teď to samé od Elíšy. Že bude mávat rukou k posvátnému místu, působit na boha zdraví. Jenže tenhle chlap si to nějak ulehčuje. Žádné svíjení, žádné posvátné kadění, žádná roucha a koulení očí, on se ani neukáže venku. Jen přes posla přikazuje: marš do vody! No uznejte, mohl tohle Náman brát vážně? Tenhle obyčejný civilní pokyn, připomínající vojenský rozkaz? Taky že se uráží. Čekal jsem všechno, ale takovouhle pitomost ne! Doma máme stokrát lepší řeky, než je zdejší stoka Jordán, ještě bych v ní něco chytil. On se mi snad vysmívá! Můžeme tu najít souvislost s tím, jak svět přistupuje k církvi. Jedni od nás čekají veliká gesta, jiní naopak žádná gesta, jedni čekají tajemné obřady, jiní zase pouze občanskou slušnost, jedni záchranu zhovadilého světa, jiní zase ukojení zastydlých náboženských potřeb. Inspiruje tu Elíša: Jistě zná Námanovo očekávání, ale jedná po svém. Jak a co máme dělat nám nemohou předpisovat ani ty nejlépe míněné rady zvenčí. Sami musíme vědět, k čemu a jak tu máme ve svém provizóriu existovat. Nijak se nepředvádět a už vůbec ne se přizpůsobovat představám našich 'syrských' současníků. Hlavně mít vůbec jasno o svém úkolu. Pak už na tom ani nějaká případná gesta nemohou nic zkazit. Generál nakonec na jemný nátlak svých sluhů do té vody vleze a je uzdraven. Své uzdravení přičítá zcela Hospodinu. Obrátil se. Mohlo by to celé sladce zkončit happyendem. Ale drama narůstá. Náman zůstává ve službách Sýrie jako politik, jako generál, který povede válku s Izraelem. Můžeme být jako církev kdovíjak společensky angažovaní, ale válce nezabráníme. To není jenom skepse, to není výmluva k nicnedělání, ale pokorné přiznání svých omezených možností. Politika zůstane politikou, svět světem, Bůh Bohem. A Náman zůstává ve vysoké politice. Ví, že se bude jako člen kabinetu muset účastnit syrských boho-modlo-služeb a prosí dopředu o odpuštění toho, co bude muset dělat. Sám sice ví, že Rimón je nula, ale s ostatními se všeho zúčastní. Polovičaté pokání? Náman je poctivý, neboť neříká „moje politika je vlastně čistou službou Hospodinu“. Jasně od sebe odlišuje moc, která nepochází z tohoto světa a moc, která hýbe politickou arénou. Chce sloužit Hospodinu, ale také své zemi. Co dělat? Je to dříve nepoznané napětí, situace člověka, který bere vážně jinakost Boží a zároveň svou „špinavostí poznačenou“ odpovědnost za bližní, zde třeba formou politické činnosti. Prorok z něj břemeno jeho rozhodování nesnímá. Neříká ani odejdi ze státních služeb, ani Neber tu víru tak vážně. A přece ho nenechává v prázdnu. Posílá ho na cestu pozdravem „jdi v pokoji“. Tvou víru a službu státu spojuje pokoj Boží. Bůh vidí vše, co je zahaleno. Přes všechno vnitřní i vnější napětí, výčitky svědomí, žaloby a urážky ze strany pravověrných věřících i pravověrných pohanů - jdi v pokoji. Modlářství státu, které korumpuje hlubiny člověka, je rozptýleno Božím pokojem. Napětí tě neopustí, ale pokoj Boží ti neodejme.
Biblický odkaz: 
2 Královská 5,1–19
Autor: 
Plzák, Michal
Rok vzniku: 
1997