Otištěno z časopisu 4/1999

Anketa - Kdy jste měl pocit, že jste se zachoval nejodvážněji?

Hana Halfarová 46 let, psycholožka, ředitelka krizového centra linky bezpečí	Vždy, když jsem se dokázala vzepřít nesmyslným požadavkům, nebo řekla nahlas názor, který byl odlišný od většiny.
Václav Malý 49 let, katolický světící biskup	Po zmlácení při jednom výslechu, kdy jsem odmítal nadále vypovídat a podepisovat protokol.
Petr Pokorný, 66 let, děkan Evangelické teologické fakulty UK	Ani si nevzpomínám, nejsem zvlášť kurážný. Několikrát jsem se zastal lidí, kteří byli podle mého dobrého vědomí pomlouváni.
Jan Milíč Lochman, 77 let, teolog, profesor university v Basileji	Při svém jediném dvanáctihodinovém výslechu na ministerstvu vnitra v padesátých letech. Tlak to byl veliký, ale ani na chvíli mi nepřišla myšlenka, že by bylo možno na nabídky kariéry nebo hrozby přistoupit. V tom nebyla stopa hrdinství, nýbrž přesvědčení, že v tak vyhrocené situaci nelze říci než jasné: Ne.
Petr Brodský, 52 let, tajemník Evangelické teologické fakulty UK	Nepokládám se za zvlášť statečného. Co se pro mne může zdát statečností, může být pro jiné hazard.
Petr Vacek, 33 let, herec (YPSILON), zpěvák (MIŠPACHA)	My srabi jsme odvážní každou chvíli, pokaždé, když se nám podaří vrátit vadné zboží, nenecháme se okrást nebo urážet, máme pocit obrovského vítězství.
Cyril Svoboda, 42 let, poslanec za KDU-ČSL v PSP ČR	Odvahu chápu jen jako důsledek pravidla žít v pravdě každý den. Být hrdinou není podle mého názoru věc osobního rozhodnutí, ale jen důsledek schopnosti pravdivě reagovat na výzvu, která přichází. Nevím proto, kdy jsem se zachoval nejodvážněji, a to možná vzhledem k tomu, co mě může v životě ještě potkat.
Pavel Dvořáček, 48 let, farář v Poděbradech	Zase nej? Já na ta nej opravu nemám nejlepší paměť. Navíc je to tak relativní. Tuhle jsem třeba vylezl na střechu poděbradské fary. Dřív by mě ani nenapadlo se s něším takovým svěřovat, rozhoupané lešení mi bývalo dostatečně pevnou půdou pod nohama. Jenže poděbradská fara nemá půdu a na střechu se tudíž neleze vikýřem, nýbrž po žebříku! Zkrátím to: nakonec jsem to zvládl bez volání o pomoc a jsem na to patřičně hrdý. Z čehož plyne, že odvaha zřejmě nebude ani tak od vážnosti situace, jako spíš od váhání, jež je třeba vynaložit ku zvládnutí někdy i velmi banálního úkolu. Přítě poleze br. kurátor...

- když jsem se postavila za kamarádku, která zrovna někoho potřebovala. - studentka, 14 let - dyž se někoho zastanu nebo pomůžu. - student 13 let - snad při vyřizování věcí na úřadech - opravdu nevím. - studentka 18 let - tento pocit jsem ještě neměl. - student, 14 let - když jsem se někoho zastal. Ale nedá se říct, že by to bylo to, co jsem udělal nejodvážněji. - student, 14 let - když jdu po cestě, jejíž cíl neznám, ale věřím, že je správná. - studentka, 24 let - nevím - student, 25 let - to by měli posuzovat jiní. Snad, když jsem jako dítě po rozvodu rodičů zastával otce před matkou. Vzorem odvahy mi je dodnes kamarád, který dokázal vystoupit v prvním ročníku vysoké školy proti profesorovi navážejícímu se do studentů, kteří měli problémy. Sám jsem viděl, jak se kamarádovi přitom třásla kolena. - pracující, 27 let - když jsem jako malý šel oznámit rodičům, že chytne chalupa. - pracující, 23 let - při dlouhodobém pobytu v cizině. - anonym - když bráchu zranila padající tabule skla. - studentka, 13 let - když jsem se rozhodl, že přestoupím na jinou školu. - student, 16 let - při noční hře v Chotěboři. - žák 6 let - když jsem poprvé dovedla vzdorovat své matce. - studentka, 24 let - když jsem šla sama pěšky k večeru domů. - studentka, 17 let - když jsem se jako jediná přihlásila na otázku paní učitelky ohledně spravedlivosti. - studentka, 14 let - nemám pocit, že bych se kdy zachovala nějak odvážně. - studentka, 21 let

Bible a odvaha - Jakub Keller

Se slovem odvaha se v Bibli moc často nesetkáme, to ovšem neznamená, že by se tam nenašli lidé odvážní. O některých věcech totiž netřeba příliš mluvit, a to aniž by se jim tím ubralo na jejich výrazu a významu. Odvaha se ukazuje u biblických postav především na jejich postojích, v jejich jednáních či v odvážných výrocích.

Už jenom promluvit pravdivé slovo většinou vyžaduje notnou dávku odvahy. To poznáváme u proroků, kteří se tolikrát stavěli na odpor proti svévoli panovníků nebo upadlosti celého lidu. Ne vždy bylo snadné k tomu dostatek odvahy nalézt (Jonáš), někdy to znamenalo postavit se i proti vlastním kolegům (Jeremjáš a Chananjáš, Eliáš a Baalovi proroci), jindy i modlitba znamenala téměř jistou smrt (Daniel 6). Nebo Mojžíš - snad nejmocnější z proroků Izraele - kolikrát osvědčil svoji odvahu, když stál coby prostředník Hospodinovy smlouvy na jedné straně pod zoufalým tlakem rodícího se Božího lidu - lidu reptajícího a bloudícího - a na druhé straně tolikrát s abrahamovskou odvahou a s rizikem předstupoval před Boží tvář v přímluvné modlitbě. Také praotec Jákob statečně zápasil s Bohem i s lidmi a tak trochu i sám se sebou a obstál.

V Bibli - tak jako v životě - to bývá tak, že statečnost projevují velmi výrazně ženy. Ženu statečnou tam nalezne i méně pozorný čtenář. Stačí připomenout hebrejské porodní báby, co nechávaly živé pacholíky; nevěstku Rachab, která ukryla Jozuovy zvědy před jerišským králem; nebo vyprávění o královně Ester, která zachránila svůj lid.

Na těchto a na mnoha jiných příkladech je zřejmé, že bibličtí svědkové víry nejsou odvážní jen ve svých vztazích k druhým lidem, od kterých jim hrozí nebezpečí, ale odvahu projevují i ve svém vztahu k Bohu. Vždyť je pro ně často tak riskantní spoléhat se na Boží pomoc, je tak nesamozřejmé upínat se k jeho milosti a spravedlnosti. Některé modlitby žalmistů se pak zřídkakdy odvažujeme brát do úst: Hospodine, proč stojíš v dáli a skrýváš se..., nebuď hluchý...., vrať se..., proč jsi na mě zanevřel...

Věřit Bohu to je odvaha. Obracet se k němu to není jen tak z ničeho nic, to není jen pro nic za nic. Sama víra je odvážným počinem a zdrojem odvahy, k tomu by nám měl co říct i Abraham. Odvaha z něčeho vychází a k něčemu vede.

Ovšem přesto všechno největší odvahu, kterou v Bibli nacházím, projevuje sám Bůh. A to tím, že riskuje s člověkem, že vstupuje do vztahu smlouvy s tak nejistým protějškem, že se pro člověka dokonce sám obětuje. To je odvaha, která hraničí až s bláznovstvím, která vlastně je přímo bláznovstvím Kristova kříže.

O nedostatku odvahy - Věra Pokorná

Odvaha se projevuje většinou tehdy, a tak ji chápou i účastníci ankety, když projevím své mínění navzdory mínění druhých. Zastanu se někoho, o kom se špatně hovoří, řeknu svůj názor, i když se mnou ostatní nesouhlasí a podobně. Odvaha je překonat strach, že mě druzí ze společenství vyloučí. Čím více mě toto společenství přitahuje, tím větší tendenci mám přijímat nekriticky převažující postoje a názory, které zde platí. Stejně se to odehrává i ve vztahu dvou lidí. Čím více mě druhý upoutává, tím více se s ním identifikuji. Jsme si dobře vědomi toho, že druzí lidé nám dodávají v životě jistotu. Je velmi náročné být sám, proto se raději přizpůsobíme. Je to jistější, nic neriskujeme. Proto se psychologie zabývá, spíše než odvahou samotnou, jejím nedostatkem. A především následky tohoto nedostatku.

Nejprve si musíme uvědomit, jak se utváří naše sebepojetí, které pak ovlivňuje vytváření našich vztahů s ostatními lidmi. Je závislé na očekávání těch, kteří nás v dětství obklopují, a které ne vždycky odpovídá našim možnostem. Je možné, že rodiče jsou na své děti příliš nároční. Dítě pak splňuje jejich nároky s velkým vypětím, nebo často selhává. I opačný přístup, kdy se rodiče domnívají, že dítě není schopno dobrých výkonů, kdy se obávají, že bude neúspěšné, a proto ho stále ochraňují a odklízejí mu z cesty všechny překážky, vede k nejistotě v chování. V naší škole se stále poměřují výkony. Hodnotí se známkami a děti ve třídě jsou porovnávány. V mnohých rodinách jsou porovnáváni sourozenci. (Přitom stále tvrdíme, že chceme respektovat individualitu dítěte.) To všechno vede k tomu, že i my se s druhými porovnáváme, že i my druhé mezi sebou srovnáváme.

Tím vším se vytváří sebehodnocení, sebeoceňování, výška aspirace každého z nás. V běžném životě pak musíme této laťce, kterou si stanovíme, dostát. Pokud se nám to nedaří, jsme se sebou nespokojeni a tehdy se projeví, zda máme odvahu vidět se kriticky nebo napnout své síly, svou houževnatost, trpělivost, zda umíme korigovat svoje sebepojetí.

Protože si nedostatek odvahy nechceme připustit - bylo by to zkličující, snížilo by to naše sebeocenění, byli bychom sami se sebou nespokojeni - používáme v situacích, které podle svých představ nezvládáme, různých obranných mechanismů. Obranný mechanismus je odborný termín, který vystihuje, že se svým náhradním chováním bráníme pocitu prohry, nejistoty nebo i viny. Některé z těchto způsobů chování bych ráda popsala, protože jejich znalost nám může pomoci, abychom lépe porozuměli sami sobě.

Jedním z obranných mechanismů, které odhalila psychoanalýza, je potlačení. Na svůj nezdar, na nepříjemnou událost, kterou jsme spoluzavinili, se snažíme zapomenout. Může se nám to dokonale podařit. Když se nás někdo zeptá, pak si už nevzpomeneme, říkáme, že se to událo tak rychle, že se to nedá zrekonstruovat. Samy sebe o tom přesvědčíme. Někdy událost překroutíme a své nové interpretaci věříme.

Jiný způsob, jak se bráníme pocitu selhání je projekce. Nebereme odpovědnost za své jednání. Začíná to tím, že říkáme, že všichni si to tak mysleli, všichni to dělali. Jsme schopni dokonce přesunout vinu na druhého. Už u dětí můžeme slyšet obrannou větu "Já ne, to on." Dítě tím minimálně dosáhne toho, že se situace vyšetřuje, dojde k oddálení trestu, popřípadě se celá věc nevyšetří dokonale a vina není jednoznačná. Používáme i jiného způsobu projekce. Vymlouváme se na podmínky. "Kdybychom se lépe vyspali, nebyli tak unaveni, neměli strach, kdyby byl čas na rozmyšlení. Učitel měl špatnou náladu, rodiče spěchali, chtěl jsem to říct, ale nikdo mě neposlouchal." Jistě bychom mohli pokračovat ve výčtu omluv, kdy přesouváme svou odpovědnost na okolnosti nebo na druhé lidi.

Můžeme si ze složitých situací, které vzbuzují úzkost, pomoci i identifikací s druhým člověkem nebo se skupinou. Identifikace je však způsob, který naše chování ovlivňuje i pozitivně. Identifikujeme se se svými rodiči, s postavami v knížkách, s postavami z historie. Tato identifikace nám dává návody, jak se máme chovat. Usnadňuje nám orientaci v životě. Nebezpečí identifikace spočívá v tom, když odpovědnost za své chování přenášíme na autoritu. Když se za ni schováváme. To vede k závislosti na druhých, která nemusí být vždy příjemná, ale zbavuje nás odpovědnosti za naše jednání a rozhodování.

S tím souvisí i mechanismus regrese a fixace. Ulpíváme na osvědčených způsobech chování. Tak se to vždycky dělalo, tak jsem to vždycky dělal, proč by se to mělo měnit. Jsem tak už zvyklý. Proč bych se měl učit něčemu novému, dokonce nevyzkoušenému. Obáváme se nových věci, kterým nerozumíme a které od nás vyžadují nová rozhodování. Každé rozhodování sebou nese riziko nezdaru. Regrese jde ještě dál. Začneme se chovat jako děti. Vyžadujeme od okolí pomoc, podporu, chceme být chváleni, povzbuzováni. Vynucujeme si pozornost pláčem, vztekáme se. (Nic proti oprávněnému pocitu zlosti, hněvu, pláči jako projevu smutku.)

Zvláštním projevem nejistoty a nedostatku odvahy je opačné reagování. Tehdy potlačené myšlenky nebo pocity jsou nahrazeny svým pravým opakem. Často to vede k radikalismu, který není přirozený. Všimli si toho i někteří autoři beletrie. Člověk má někdy v sobě jakoby dva protipóly. To špatné v sobě se snaží přebít dobrým. Nikdy však se svým bojem není hotov, přestože vyžaduje mnoho energie.V odborné literatuře se mluví matkách, které nepociťují ke svým dětem vřelost, proto navenek projevy přízně přehánějí. Nám se to v určitých situacích taky může stát. Slýchám: "On je tak milý, ale ...," "Já ho mám tak ráda, tak si ho vážím, ale ...." Místo abychom řekli: "Vadí mě na něm, je to můj problém, musím to promyslet, musím s ním mluvit apod." Ještě lépe je někdy neříkat nic. Měli bychom vědět, že když je mi někdo nesympatický, nebudu ho nikdy hodnotit objektivně.

Je to trochu chmurné psaní, pokud se zabýváme nedostatkem odvahy. Účelem nebylo chmuru rozšiřovat, ale zamyslet se, čím vším si v životě pomáháme, když jsme v úzkých. Abychom lépe sobě, ale i druhým porozuměli - vždyť, když se druzí tak chovají, znamená to pro nás, že jsou nejistí, prožívají úzkost, neví si rady. Každé lepší pochopení sebe i druhých vede ke svobodnějšímu, pravdivějšímu a realističtějšímu pohledu a tím i ke svobodnějším, pravdivějším a realističtějším postojům a způsobům chování.

autorka přednáší na pedagogické fakultě psychologii