O osobním svědectví

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 2/2004
 
Už jste vyzkoušeli chatování? Je to príma, že? Zvolíte si přezdívku, zvolíte, jestli budete za muže nebo za ženu, a vstoupíte do rozhovoru s nějakou jinou přezdívkou. A můžete se bavit opravdu úplně o všem, i o věcech, které jsou běžně tabu, můžete nadávat, můžete být vulgární,…. můžete cokoliv, protože nikdo (asi kromě hackerů) nezjistí, kdo doopravdy jste. Je to docela svůdné - být skrytý, jakoby pod maskou, a vyjadřovat se inkognito.
     Už jste někdy psali anonymní dopis? Anebo jste měli chuť ho napsat? Aby se někdo cosi dozvěděl, aby ta informace nebyla spojená s vaší osobou.
     A co e-maily? Jak máte zvolenou adresu? Je v ní vaše jméno, anebo máte nějakou, ze které není jasné, kdo v reálu jste? Přeposíláte (zábavné) e-maily? Posíláte je za sebe, anebo „jen přeposíláte“?
     Už se vám stalo, že když jste v rozhovoru necítili kladnou odezvu na své myšlenky, zahráli jste to do ztracena: „No, to jsem jen někde četl(a).“
     Jak moc jen referujete? Říkáte často: „jak se říká“, „tvrdí se, že..“ Používáte hodně uvozovky? Jak moc osobní je to, co říkáte, jak moc za tím stojíte?
     Asi jste slyšeli nebo četli o době, kdy bylo nebezpečné mít u sebe nebo doma určité knihy, texty nebo nahrané písničky. Kontroloři byli přesvědčení, že když tohle máte doma, tak jste o tom určitě nechtěli jen psát referát, ale určitě si to, co čtete nebo zpíváte, sami také myslíte.
     Víte, kterou myslím dobu? No, jistě, tu kterou myslíte vy. A jak vím, kterou si vy zrovna myslíte? Ne, nejde o nějaké datum, ale o tu dobu, kdy bylo nebezpečné mít doma…… (viz o pár řádků výše).
     Tak se čte i to Janovo Zjevení - nejde o to hledat v něm různá možná data a reálie, jde o to hledat biblickou pravdu této poslední knihy v tom, co se mne bezprostředně dotýká.
     Možná vám naskočila doba vlády komunistů, kdy se u zkoušení odpovídalo tak, jak se odpovídat mělo, a časem se raději už ani učitel neptal, jestli si to student také myslí. Anebo vláda fašistů, během které hodina ve škole začínala pozdravem „Heil Hitler“. Kdo z těch, co to říkali, to tak skutečně myslel? Anebo jste četli o době, kdy bylo nebezpečné mít doma Bibli kralickou, nebo českou vlajku, dobu, kdy….. kdy bylo nebezpečné říct něco za sebe, vyjevit to, co mnou hýbe, co je pro mne důležité.
     Janovo Zjevení je svědectví o osobním prožitku. Jan píše, co viděl, a rozdmýchává tím naději. Jan za to ručí, sám z té naděje žije.
     Kdo říká něco osobního, riskuje. Obnažuje se a je zranitelný. A tak není divu, že řecké slovo pro svědectví - martyrium - brzy získalo nový význam - mučednictví. Kdo říká něco za sebe a ze sebe, může to i odskákat. (A mnozí to odskákali smrtí.) Ovšem kdo říká něco osobního, může také hodně pomoct. Když jste v rejži, tak vám málo pomůže poučka z knihy. Zato hodně vám pomůže, když vám někdo třeba poví svou vlastní podobnou zkušenost. Jan riskuje, když zapisuje a z vězení nechává pašovat záznamy o tom, co viděl. A mnoha lidem jeho svědectví pomáhá. A odvážně to přeposílají dál a naděje v těžké době se rozdmýchává.
     Ve které že to bylo době?
     No, mj. v té naší.

 

Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát; naznačil to prostřednictvím anděla svému služebníku Janovi. Ten dosvědčil Boží slovo a svědectví Ježíše Krista, vše, co viděl.
     Blaze tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví, a blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno, neboť čas je blízko.
Zjevení 1,4 – 11
 
Biblický odkaz: 
Zjevení 1,4–11
Autor: 
Balcar, David
Rok vzniku: 
2004