Otištěno z časopisu Bratrstvo 7/2009

  

Potkali se a bylo jim spolu krásně. Povídali si a při tom poznávali, že jsou si blízcí. Drželi se za ruce a poznali, že ten druhý je nejkrásnější mezi všemi. Radovali se, že mohou dávat sami sebe a jsou přijímáni. Byli jeden pro druhého. Stali se jednou duší. Stali se jedním tělem… Dva lidé se mají rádi. Docela obyčejně se to dá napsat, ale je to neobyčejná, úžasná událost plná lásky, citu, emocí, erotiky a sexu. Hledali byste něco takového v Bibli? Asi ne. O to více nás překvapí, když otevřeme „Píseň písní“. Říkáme jí také „Velepíseň“ nebo „Nejkrásnější z písní Šalamounových“ Spolu se čtyřmi dalšími biblickými knihami nese prostý název „Svitky“ a najdeme je ve sbírce Starého Zákona. Tyto knihy jsou určeny pro sváteční četbu v synagoze. Píseň písní se čte o velikonocích, kniha Rút o letnicích, Pláč při výročí zničení chrámu, Kazatel při svátcích stánků a kniha Ester na purím.

Už z první kapitoly na nás dýchne erotika mileneckého vztahu. Až nás to zarazí, jakou že jsme to knihu otevřeli? Není divu, že text vzbuzoval a dodnes vzbuzuje rozpaky. Ještě ve druhém století našeho letopočtu vedli rabíni spory, zda je správné ji mít ve sbírce biblických knih. Přitom se četla v synagoze o svátcích, zpívala se při svatebních obřadech, byla vykládána také jako obraz vztahu Boha a Izraele nebo Krista a jeho církve a dokonce byla prý slýchána v krčmách…

Je Píseň písní zpěvníkem zamilovaných nebo těžko srozumitelným obrazem o Boží lásce nebo dokonce zbytkem pohanského vnímání světa? Správná odpověď je: Od každého trochu. My jsme dnes zvyklí přemýšlet o sobě a o našem světě v různých kategoriích. Oddělujeme víru, svět, myšlení, lásku i erotiku. Tehdejší lidé takhle nepřemýšleli. Svět a člověk byl jeden nedělitelný organismus. Jeho součástí byli Bůh, člověk, bohové, plodivé síly i příroda. Vyjádřením víry v Hospodina pak bylo vyznání, že Bůh Izraele je jeden jediný největší a nejmocnější.

V Písni písní nalezneme současně několik možností jak textu porozumět. Můžeme vstoupit do orientálního svatebního obřadu a kdesi v pozadí spatříme zásnuby pohanských bohů, při kterých erotika uvolňuje plodivé síly přírody. Podle tehdy obvyklého pravidla: „jako v nebi, tak i na zemi“ se člověk stává tím, kdo svým jednáním přiměje bohy k požehnání úrody, manželství a života vůbec. Nebo můžeme být svědky lásky milého a milé a spolu s nimi se radovat z jejich vztahu. Či ve svatební písni spolu s orientálními svatebčany zpívat o krásné lásce, kterou poznali ženich s nevěstou. A nebo v popisu lásky mezi dvěma milými pak můžeme odvážně spatřovat vztah Boha a jeho lidu.



Milá touží po polibku a laskání svého milého. Políbení to je sdílení; jakoby jeden druhému dával pít svoji duši. V lásce se otevíráme své milé/svému milému a zároveň se účastníme na jejím/jeho niterném životě. Takové „společenství“ citu, pocitů a myšlenek je neoddělitelnou součástí lásky a právě to buduje tolik potřebnou jednotu vztahu a vědomí sounáležitosti. V Bibli najdeme i jiná místa, kde se píše o polibku. Jákob políbí Izáka.(Gn 27,27) Polibkem odpouští Josef bratřím. (Gn 45,15) David políbí Jonatána. (1S 20,41)

Upřímná a pravdivá láska spojuje člověka s člověkem, proměňuje jejich životy a tvoří nové vztahy.