Otištěno z časopisu Bratrstvo 8/1999

Anketa  co ve vás vyvolává nejistotu?

 Petr Brodský, 52 let, tajemník ETF UK

Zmatená postava stojí na peróně a v dálce vidí červená světla vzdalujícího se vlaku. Nástup počítačové techniky, zdravá, ale často i bezohledná rvavost, která pro mladou generaci je samozřejmostí a nutností, mne často vede k myšlenkám: Hochu, ten rychlík ti ujel. Těžko se do něj naskakuje. Nerozbiji si hubu? To jsou nejistoty, které se mnou silně cloumají.

Tomáš Kapusta, 32 let, hokejista

Nejistotu ve mně vyvolávají věci, které nemohu nijak ovlivnit, ale myslím si, že je to snad i dobře. Když si je člověk něčím jistý, většinou jsou případná zklamání o to bolestnější. Nejistota chrání před pýchou, pomáhá pokoře a to je myslím zdravé.

Pavel Dvořáček, 48 let, farář v Poděbradech

Nejhorší je setkání s cizincem, se kterým si toho mám tolik co říct, ale… A kór když to byl ještě včera třeba krajan, kamarád, kolega, autorita. Trocha té nejistoty (ironie) nikdy neškodí, aby bylo jasno, ale nesmí to být k zbláznění. Hnusný pocit nejistoty je, když už se vůbec není na co spolehnout, když nelze důvěřovat, že třeba slova znamenají pořád aspoň trošku to, co znamenají apod. To je pak zrada! vlastní sluch a soudnost…

Václav Malý, 49 let, katolický světící biskup

Přisládlé jednání druhých, kteří za zády říkají něco zcela jiného. Nikdy pak nevím, na čem s takovými lidmi jsem.

Cyril Svoboda, 42 let, poslanec za KDU-ČSL v PSP ČR

Mám-li činit rozhodnutí ve věcech, kterým nerozumím. Být sám v prostředí, které je mně úplně cizí.

Petr Vacek, 33 let, herec, zpěvák

Občas ve mně vyvolá nejistotu moje nedostatečné vzdělání a moje nezvladatelná nepořádnost. Jinak dobrý.

Hana Halfarová, 46 let, psycholožka, ředitelka krizového centra linky bezpečí

Přezíravé chování druhých.

Petr Pokorný, 66 let, teolog, profesor ETF UK

Někteří podivní lidé, o nichž si nejsem jist, co zamýšlejí.

Jan Milíč Lochman, 77 let, teolog, profesor university v Basileji

Drobná zklamání v životě občanském i osobním, tak např. z různých otravných projevů našeho politického života v posledních letech.

Odjinud...

- moje slabosti a poklesky - student, 25 let

- když nejsem schopná poznat Boží vůli - anonym

- když se ke mně na ulici hlásí někdo, koho nepoznávám. Když něco ztratím a nemohu to najít. - pracující, 27 let

- politika majorit proti minoritám - pracující, 23 let

- setkání s člověkem, se kterým nemám o čem mluvit - student, 13 let

- neupřímný lidi - student, 16 let

- když jsem sám doma 6 let

- hodně věcí souvisejících s budoucností - student, 24 let

- odmítnutí mé pomoci - student, 12 let

Bible a nejistota

Martin Prudký

Nejistota patří mezi celou řadu pojmů, které Bible užívá jakoby dvojím způsobem. Jednak docela obyčejně a v návaznosti na to, jak toto slovo běžně užíváme, jednak v přeneseném smyslu, totiž ve vztahu ke skutečnostem víry. Pro první případ můžeme uvést celou řadu všedních situací, kdy si člověk zkrátka něčím není jist (např. Josefovi bratři nevědí, kdo jim po nakoupení obilí dal zpět do pytlů i stříbro, kterým zaplatili, a jsou z toho velice nesví a nejistí /Gn 43,22n/). Pro druhý případ - nejistotu víry, je také příkladů bezpočtu. Jedním z nejslavnějších je příběh "nevěřícího Tomáše", který nebyl s ostatními učedníky, když se jim Ježíš po vzkříšení zjevil, a nechtěl jejich zprávě uvěřit, dokud si sám nesáhne, aby se "ujistil" (svou nejistotu pak ztrácí, jakmile se sám se vzkříšeným setká; J 20,24n). Vtip tohoto podvojného užívání jazyka je v tom, že právě tímto způsobem bibličtí svědkové "vyjadřují nevyjádřitelné"; v řadě textů platí obě roviny současně (např. v podobenstvích).

Jistota či nejistota ve věci Božího působení v tomto světě - či jinak řečeno: "(ne)jistota víry" je v Bibli velké téma. Mluví se o něm rozmanitě, např. jako o "velké/malé víře", "síle/slabosti" víry, "věrnosti/nevěře" vůči Bohu, "pevné naději" (2K 10,7).

Mám za to, že jádro věci vystihl dobře autor listu Židům, když napsal: "Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme" (Žd 11,1). Jistota víry není jistotou "vrabce v hrsti", nýbrž aktem důvěry - spolehnutím na Boží dílo pro člověka, které nás předešlo (viz poukaz na "zástup svědků" Žd 11,4 -12,1), které nás uprostřed našich každodenních zápasů drží a které nám i v té nejzazší perspektivě dává dobrou naději.

Základní problém je ale v tom, že člověk by chtěl mít v ruce víc. Taková "jistota-nejistota" je nám jaksi málo. S vírou je to však jako s každým vztahem - běží o důvěru, o spolehnutí se na druhého; tam, kde se mohu spolehnout zcela, mám zkrátka "jistotu", aniž bych měl všechno sám v ruce.

Veledůležité přitom je, aby se taková "jistota víry" - je-li komu darována - nestala vůči druhým (zejména těm, kdo ji nesdílejí) arogancí. Na to je potřeba dávat veliký pozor. Nejistota je mnohdy hlubším projevem víry (totiž naděje v dílo Páně) než jistota. Nejistota od Boha nevzdaluje, mnohdy se naopak dovolává, prosí... Pyšná či arogantní jistota pak v biblickém slova smyslu není "vírou" (za niž se vydává), nýbrž její karikaturou (Lk 18,9-14; 2K 10,7).

K víře rostoucí z evangelia však patří, že může o ujištění již nejen prosit, ale zpívat o něm smělý protestsong všem úzkostem a všem nejistotám navzdory; ne proto, že by taková víra byla sama o sobě tak silná a skvělá, ale proto, že staví na tom, který i ty naše nejistoty na sebe vzal: Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? ... Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu (Ř 8,35.38-39).

Autor přednáší Starý zákon na ETF UK.

Překážka není prohra

Eva Otterová

Nejistota. Co o ní říci. Kde vstoupit do proudu nejistoty, která nás obklopuje. Jak ji rozčlenit a zmapovat.

V mysli se objevují slova písničky Miloše Rejchrta "…Sbíráš funkce tituly, v garáži máš žiguli, zůstáváš dál žebrákem před Bohem i v srdci svém… Ze tvých jistot leckteré prachsprostý mol sežere a co ten brouk nestráví, voprejská a zrezaví…" Jistoty si majetkem ani služebním postupem nedokážeme nijak zajistit. Mám titul, funkci, žiguli i moly a všechno potvrzuji. Tváří v tvář bolesti, smrti a snad i Bohu nás nezajišťuje ani jedno.

Před očima se vynoří obraz několika dnešních pacientů. První pacientka onemocněla těžkou formou cukrovky v období krizí dospívání. Onemocnění jí komplikuje život řadu let. Svým bystrým a kritickým myšlením je to již mladá žena, která dokáže diskutovat s kýmkoli. Její citový život však jako by ustrnul v dospívání. Seděla v křesle přikrčená s hlavou vtaženou mezi rameny. Uzavřená a zranitelná. Koncem týdne se již zdálo, že začíná prožívat emoce a může plakat. Během víkendu se zase uzavřela. Cítím její napětí. Jsem neklidná, protože její pobyt pomalu končí. Jde o její šanci ke změně. Zdá se, že se rozhodla.

Další pacient je krátce po amputaci celé nohy. Je ženatý a otcem dvou dospívajících chlapců. Patří do společenství Svědků Jehovových. Když se objevila rakovina kosti, polekal se. Ale přátelé mu vyjednali operaci u vynikajícího odborníka v Praze, který nevyžadoval k operaci transfuzi krve. Choval se k němu velmi slušně. Hovoří otevřeně o svém prožívání. Objevovaly se chvíle nejistoty, ale on se rozhodl bojovat. Má všechny předpoklady nad rakovinou vyhrát. Potřebuje co nejdřív chodit mezi lidi, aby mohl opět s manželkou svědčit. Odpoledne přichází k vyšetření desetiletý kluk, kterého mám již delší čas v péči. Přežil těžký úraz hlavy a velmi dlouhé bezvědomí. Nyní se obtížně soustředí, přecvičil se na psaní levou rukou a i tou píše roztřeseně veliké písmo. Kapacita rozumových schopností se nedá přesně změřit. Nejvíc mu to pálí při vymýšlení přezdívek. I to je dobré znamení. Škole i rodičům doporučuji trpělivost a pro chlapce plánovat v průběhu roku odpočinek v lázních. S jistotou se lze vyjádřit jen o naději, že úroveň rozumových schopností stále ještě není ustálena.

Poslední je bledá droboučká paní. Je celá v černém. Pozdě u ní diagnostikovali metabolickou poruchu, kterou se nedaří ani nejnovějšími léky brzdit. Bolest i únava jsou častěji nesnesitelné. Motivací pro život jsou především dvě děti. Nikdo si neumí představit, kolik síly musí vynaložit, aby uvařila a vyžehlila. Manžel jí pomáhá, ale nechce slyšet o nejistotách a o bolesti.

Nahlédnutím do prožívání několika pacientů si můžete udělat sami obrázek. Uvažování o vlastních silách a potřebách v současné situaci jim dovoluje zralé rozhodnutí, jestli na své těžkosti stačí sami, nebo budou potřebovat profesionální pomoc.

Vážné onemocnění se stává životní situací, která přináší množství nejistot na různých úrovních. Některé jsou situační - pobyty v nemocnicích, bolestivé zákroky, vedlejší účinky léků…, jiné se týkají nejistot v blízkých vztazích (neopustí mě?, budu se mu líbit?, kdo se teď bude o koho starat?), ale také problémy bezbariérového bydlení a změna v soběstačnosti. Není jiné cesty než přijmout změněnou situaci a nevyčerpávat se sněním, že všechno mohlo být úplně jinak. Využít své zkušenosti, jak jsem řešil předchozí nejistoty a nevylekat se a nepanikařit dlouho. Při trpělivém hledání, že se vždy najde cesta, která vede k novým jistotám a k novému způsobu života. Co v životě udržím za každou cenu a co dokážu oželet. Kdo jsem a kam směřuji. Cesty se hledají po krocích, ale každý vykonaný krok přináší satisfakci.

Ztráta životních jistot je vážné ohrožení životních potřeb člověka. Nedá se bagatelizovat. Cítíme v sobě hlubokou propast, do jejíž hloubky se neodvažujeme pohlédnout. Víme, že se tou hrůzou nesmíme nechat zahltit. Přesto právě záchvěv niterných nejistot, kdy se cítíme tak bezbranní, nás může nově orientovat.

Znovu objevujeme své priority. Většinou zůstávají vztahy k nejbližším. Toužíme jim být k užitku, spolu s nimi sdílet radost. Již tolik nehledíme na vyžehlený límeček a na prach na nábytku. Vítězný boj nad nejistotou a obavou přináší velkorysost, sílu a radost. A také pokoru. Nikdy není úplně definitivní.

Ponořila jsem se do nejistot lidí nemocných, úplně jsem odhlédla od nejistot ve vývoji člověka. Jen dětství a mládí by vydaly na samostatný článek. Tak nejistá a důležitá doba jako je věk zhruba od 17 do 25 let by jistě stála za přiblížení. Nechtěla bych zakončit článek, aniž bych nevzpomněla na lidi, kteří se dobrovolně vzdávají svých jistot domova a odcházejí pomáhat do dalekých zemí. Není to jen Albert Schweitzer, jsou to i záchranáři, kteří odjeli pomáhat do Turecka. To, že přežili všichni včetně jejich milých psů, to nikdo předem nevěděl. Jistot domova se vzdává i další mladý bohoslovec, který letos odjíždí vypomáhat do sboru v Bohemce na Ukrajině.

Jistota je něco, co když hledáš, tak to vlastně ztrácíš. Nenabádám k pohrdání jistotami. Vykročení na vlastní životní cestu musí být pevné a jednosměrné. Překážka není prohrou, ale jen úkolem na cestě. Znovu hledejme směr a rozhlédněme se, zda někdo další neputuje stejným směrem.

Eva Otterová, psycholožka v nemocnici na rehabilitačním oddělení