Nebeský deníček

Otišěno z časopisu Bratrstvo 7/2004

Jiří Mrázek 

Vypadá to, jako by Jan – autor poslední biblické knihy – měl zvláštní lásku ke knihám a zálibu v knihách: do jeho vizí se mu dostávají co chvíli. Vzhlíží k Božímu trůnu – a najednou se tam vznáší kniha. Není jasné, co bude dál a kdo v tom světovém dramatu hraje jakou roli. A tak se jde do knih. Do knih života. Obrovský anděl, který vypadá, jako by se rhodský kolos dal do pohybu, podává Janovi – co jiného než knihu. Knihy se tady průběžně otvírají a zavírají, a v jednu chvíli se dokonce celý svět zaklapne jako kniha – kterou tam shora už kdosi dočetl do konce. Snad měl Jan opravdu tak rád knihy; a snad mu Bůh opravdu prostředkuje pohled na svět pomocí toho, k čemu má takový vztah.

     Ale někdy jsou ty Janovy knihy opravdu zvláštní. Knihy se přece většinou píší proto, aby se četly! A čím více lidí je čte, tím větší radost mívá autor. Tady se poblíž trůnu vznáší kniha, kterou někdo důkladně zavřel a zapečetil, aby se číst nedala.

     Ale když se nad tím zamyslíme, tak to přece známe také: snad každý z nás si někdy psal přísně tajný deníček, do kterého se zapisují soukromá tajemství. Takový deník není určen pro cizí oči a ne každý do něho smí nahlédnout. Ale kdybychom ho jednou, po létech, odtajnili, dozvěděli by se jeho čtenáři něco o našem pohledu na svět i na vlastní život.

     Ale nejenom jednotlivci, i státy, mocnářství a velmoci mají své „deníčky“, své tajné archívy přísně tajných služeb. A když je po létech něco z těch archívů „odtajněno“, dozvídáme se, jak se ta která velmoc dívala na světodějné události i na sebe sama.

     Sedmkrát zapečetěná kniha je takový nebeský „deníček“, součást „nebeských archívů“, a Janovo vidění nás posouvá do okamžiku, kdy deník z nebeských archívů byl dopsán do posledního místečka, asi tak jako když se pohár naplní do poslední kapky. Dějiny světa byly dopsány, a teď se na scéně, kterou sledujeme, projednává jejich odtajnění. Dozvíme se, jak při pohledu s nebe vypadalo to, co se dělo na zemi.

     Ale dříve než začnou praskat pečeti a z útrob svitku se vyvalí naše dějiny, projednávají v nebi otázku, kdo je hoden ho otevřít. Jinými slovy: kdo si poradí s tím, co je uvnitř? Zkušený diplomat? Nebo nevinné, ale nezkušené dítě? Nebeská odpověď zní: ten, kdo na zemi prošel utrpením, ale sám si nepošpinil ruce krví. Řečeno pomocí starozákonních obrazů: Beránek zbitý.

A v pravici toho, který sedí na trůnu, spatřil jsem knihu úplně popsanou, zapečetěnou sedmi pečetěmi.

     Tu jsem uviděl mocného anděla, který vyhlásil velikým hlasem: „Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečetě?“Ale nikdo na nebi ani na zemi ani pod zemí nemohl tu knihu otevřít a podívat se do ní. Velmi jsem plakal, že se nenašel nikdo, kdo by byl hoden tu knihu otevřít a podívat se do ní. Ale jeden ze starců mi řekl: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.“ Vtom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný; měl sedm rohů a sedm očí, což je sedmero duchů Božích vyslaných do celého světa. Přistoupil k tomu, který sedí na trůnu, a přijal knihu z jeho pravice. A když tu knihu uchopil, čtyři bytosti a čtyřiadvacet starců padlo na kolena před Beránkem; každý měl loutnu a zlatou nádobu naplněnou vůní kadidla, což jsou modlitby Božího lidu. A zpívali novou píseň: „Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem našeho Boha; a ujmou se vlády nad zemí.“ A viděl jsem, jak kolem trůnu a těch bytostí i starců stojí množství andělů - bylo jich na tisíce a na statisíce; slyšel jsem je mocným hlasem volat: „Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení.“ A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: „Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!“

Zjevení 5