Naděje (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 6/1999

Anketa: Co vám pomáhá doufat? Co vám dává naději?

Petr Pokorný, 66 let, teolog, děkan Evangelické teologické fakulty UK:

Tady mám tradiční odpověď. Je to víra. Vyrůstal jsem v křesťanském prostředí a neprodělal jsem žádné jednorázové obrácení, ale právě ve chvílích pochyb a smutku jsem si zpětně uvědomil, jak mne víra nese.

Tomáš Kapusta, 32 let, hokejista HC ZPS Barum Zlín:

Doufám a mám naději v konečné vítězství dobra. Mám osobní zkušenost, většinou když se mně zrovna v životě nedaří, s nečekaným setkáním s lidmi a jejich následnou pomocí. To mně pak přináší opravdovou radost a vlévá do žil novou energii. Proto věřím v opravdovou živou víru a lásku, která se projevuje v dobrotě lidí a jejich ochotě se obětovat pro pomoc druhému v nouzi v rámci svých možností.

Jan Milíč Lochman, 77 let, teolog, profesor university v Basileji:

Řekl bych theologie creda snad ve všech svých výpovědích, ale především ve svém závěru: Věřím v hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.

Václav Malý, 49 let, katolický světící biskup:

Ježíšovo ujištění, že vše dobré, co se nám daří vykonat, má definitivní platnost, i když to třeba není vůbec oceněno. Dotýkáme se tím věčnosti.

Petr Brodský, 52 let, tajemník Evangelické teologické fakulty UK:

Kde si nejsme jisti, nastupuje víra." Výrok Dr. Burkeho vystihuje hlavní smysl anketní otázky. Ve světě plném nejistot nedoufá pouze cynik a zoufalec.

Hana Halfarová, 46 let, psycholožka, ředitelka Krizového centra Linky bezpečí:

Naděje a povzbuzení, kterých se mi dostává, když se se svou starostí a někdy i beznadějí svěřím svým nejbližším lidem.

Cyril Svoboda, 42 let, poslanec za KDU-ČSL v PSP ČR:

Nepochybná víra, že Bůh není něcovědoucí a něcomohoucí. Jistota Boží věrnosti. Vědomí společenství svatých v nejširším slova smyslu. Mým stálým vzorem důvěry a naděje je praotec naší víry Abrahám.

Pavel Dvořáček, 48 let, farář v Poděbradech:

Důvěra, otevřenost a pokora. Ale hlavně vědomí, že mě má někdo rád. Co se naděje týče, neuměl jsem si nikdy hlídat zadní vrátka nějakým zbožným "bude-li Pán chtít". Jakpak by nechtěl? To spíš já ho nemusím alibisticky zatahovat do všech svých banálních plánů a představ. A že takových dovedu produkovat a prožívat až až. Anebo "dá-li Bůh". Jakoby už nedal! O čem by pak byla naše víra? Takže o naději strach nemám, ale bojím se, abych ji nepromrhal na samých velkolepých tématech a vzápětí nepopíral, jako už tolikrát, sotva slezu z kazatelny. Hřbitovy zakopaných hřiven…

Odjinud…

- víra v Ježíše - studentka, 25 let

- že mě Bůh neopouští, když jednám špatně - anonym

- víra, že ani budoucnost světa ani moje osobní není jenom v mých rukou  - pracující 27 let

- setkávání s kamarády, kteří jsou na tom podobně jako já - pracující, 23 let

- zkušenost se vždycky věrným Bohem - až dosud - anonym

- že mám v životě nějaký úkol, a proto tu jsem. Doufám, že se mi jej podaří splnit - studentka, 24 let

- Boží slovo - student, 22 let

- že mě někdo vždycky zachrání (víra) - studentka, 12 let

- víra a dobří přátelé - studentka 17 let

 

 

Bible a naděje

Martin Prudký

I v Bibli najdeme řadu míst, kde se mluví o naději v docela obecném, profánním smyslu, např. Kazatel poznamenává: "Všichni, kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe, než mrtvý lev." (Kaz 9,4). Podobně vyznívá rada rodičům: "Trestej syna, dokud je naděje...!" (Př 19,18). Jde prostě o to, že někdo nebo něco má dobrou vyhlídku do budoucna. Tuto polohu doufání vyjadřuje zřetelně ovdovělá Noemi, když uvažuje, zda je na vdávání už stará, nebo jestli "má ještě naději"... (Rt 1,12). Na těchto místech se "nadějí" míní /obvykle pozitivní/ očekávání budoucích věcí. Někdy je takové očekávání spojeno s důvěrou, jindy s nejistotou či napětím; moment osobního zájmu může být velmi silný a naděje pak hraničí s touhou (srv. Žd 6,11).

K biblickému svědectví však patří především takové mluvení o naději, které ji upíná na Boha. "Ty jsi přece má naděje, Panovníku Hospodine, v tebe už od mládí doufám", vyznává žalmista (Ž 71,5) a apoštol Pavel pak v dopise korintskému sboru píše o "Bohu, který křísí mrtvé, ... v něhož jsme složili svou naději" (2K 1,10). Doufanlivé očekávání a vyhlížení je orientováno či přímo vázáno na Boha a jeho konání. Taková naděje je často výslovnou polemikou s nadějemi falešnými, s očekáváním, které svědek "naděje v Pánu" považuje za klamné a scestné.

To je zvláštní řeč, i na náboženském trhu dost ojedinělá. Nejen zacílení, ale i sám obsah naděje, její zdůvodnění i její průmět do života je spojován s Bohem, resp. jeho konáním pro člověka; přitom je důležité, že jak ohlédnutí do minulosti (připomínání Božího působení, jeho "skutků spásy"), tak vyznávání, potěšování a napomínání v přítomnosti (aktuální vyznání naděje či povzbuzení k naději), tak i očekávání do budoucna (trpělivé i smělé vyhlížení nového díla Páně) tu tvoří jeden integrální celek. Doufat mohu, když vím o Božím díle dosavadním i o jeho aktuální blízkosti a spoléhám na něj.

K biblické víře patří, že vychází z věrného Božího konání, které se vyznačuje kontinuitou přes všechny zlomy lidských časů a dob, ba i smrti navzdory. "Ve tvou spásu naději jsem složil, Hospodine!", vydechuje uprostřed slavnostního žehnání synům praotec Jákob, aby pak už jen ulehl na lože a zemřel (Gn 49,18). Výrazněji (a proto skandálněji) to pak vyjadřuje zejména apoštol Pavel, když mluví přímo o "naději v Kristu", která je dána jeho vzkříšením (1K 15,19n). K jakému jinému pojetí naděje by ten, kdo vyznává "svou spásu v Kristu" (Fp 3,20; 1Tm 1,1; 2Tm 2,10), měl dospět?

Naděje je rodná sestra víry, či spíš jen její budoucnostní stránka, důvěryplné spolehnutí na to, že to, co nás čeká, je (stejně jako naše přítomnost, zatížená naší dosavadní cestou života) zajištěno tím, co pro nás Bůh v Kristu učinil, a to jak v rovině individuálně osobní (Ř 5,1n), tak v rozměru společenství církve (Ef 4,4), tak /v posledu/ v rozměru "celého stvoření" (Ř 8,20n). Proto může apoštol Pavel své adresáty "povzbuzovat ve víře" slovy: "Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého" (Ř 15,13).

Autor přednáší Starý zákon na ETF UK.

Žijeme z naděje

Jiří Mrkvička

Mám povědět pár slov o naději z pohledu psychologa. Chci být stručný, ale musím stavět od základu. Zde je: člověk žije v přesahu. Zbavil se na rozdíl od ostatních tvorů diktátu přítomné situace, vykračuje z pevného kruhu bezprostředně daného, přesahuje dané, vztahuje se k něčemu "mimo", očekává, předvídá, plánuje. Ale také sní, touží a doufá. Přítomnost tak získává novou podobu. Otvírá se, je těhotná budoucností. A minulost? Se Shakespearem řečeno: "Co minulo, je jenom předmluva". Předmluva k tomu, co přichází a čeho jsme spolutvůrci. Přítomnost se obohacuje možnostmi, které jsou zatím skryty, které pouze tušíme. Neustále se děje a dotváří. A ve své nedotvořenosti se pro nás stává výzvou. Výzvou k činu, ale také výzvou k odpovědnosti. Neboť člověk je svou povahou poutník. Je stále na cestě. A chce tuto životní cestu prožít jako "dobrý příběh". Příběh s dobrým koncem. Chce svůj život naplnit, nepromarnit jej v bezcílném těkání. Chce jej utvářet do smysluplné podoby. Je autorem svého příběhu. Tedy za něj zodpovídá. Z tohoto základu vyrůstá i význam naděje v našem životě.

V psychologii je naděje popisována jako emoce, totiž jako jedna z podob našeho citového prožívání životních událostí. Emoce vnášejí barevnost do našeho života, bez nich by utonul ve studené šedi. Mohou být vykládány jako pouhé citové reakce na události, které nás potkávají. To jsem ostatně už řekl, ale nestačí to. Ještě důležitější je, že naše jednání nabíjejí, motivují, že mají svou dynamickou stránku, že jsou zdrojem naší duševní energie.

Naděje je toho dokladem. Je to emoce budoucnostní. To ji odlišuje od emocí minulostních, jako je třeba nostalgie, stesk po šťastnějším včerejšku, po krajině našeho dětství. Ale odlišuje ji to také od emocí přítomnostních, jakými jsou třeba slast nebo radost. Naděje je očekávání budoucího naplnění. Stává se tak naší dobrou hvězdou, podle které se orientujeme na své životní cestě. Otevírá nám totiž výhled na vzdálenější horizonty této cesty a tak nám brání, abychom se potáceli v začarovaném kruhu. Ale zároveň nám umožňuje, abychom se zbavovali balastu, který jsme v minulosti cestou nabrali a který s sebou stále vlečeme. Takovým balastem mohou být i falešné, dětinské naděje, které z nás mohou dělat celoživotního stavitele vzdušných zámků.

Tady musím udělat důležitou vysvětlující vsuvku. Naše životní cesta má svůj vnitřní rozměr. Tím je náš osobní růst, směřující k životní radosti, dospělosti. Ukládá nám, abychom se zbavovali svých infantilismů, svých dětinskostí, které nás zatěžují a blokují naše osobnostní zrání. A k nim patří i naděje, které vyklíčily z pubertálního přeceňování vlastních možností a které se později stávají pouhými životními iluzemi, cizími tělesy v procesu vnitřního zrání. Naděje vzdálenějších horizontů nám umožňují, abychom se svých iluzí zbavovali bez nebezpečí osobních krizí.

Tak se naděje v souvislostech vnitřního růstu stává důležitým zdrojem naší osobní identity a integrity, dvou základních charakteristik, které tvoří jádro naší zralosti. Ty z nás totiž dělají osobnosti "z jednoho kusu", celistvé a nerozštěpené.

A ještě něco musím doplnit: Mluvíme-li o nadějích vzdálených horizontů, pak musíme nezbytně pomyslit i na onen poslední, čtvrtý horizont, který utváří trans-personální vrstvu našeho života a který oživuje naši naději eschatologickou, onu smysldárnou kotvu naší lidské existence, prvotní a centrální směrník naší životní cesty.

Autor je psycholog.

 

 

Biblický odkaz: 
Kazatel 9,4
Biblický odkaz: 
Přísloví 19,18
Biblický odkaz: 
Rút 1,12–2,12
Biblický odkaz: 
Žalmy 71,5
Biblický odkaz: 
Genesis 49,18
Biblický odkaz: 
Římanům 15,13
Biblický odkaz: 
Efezským 4,4
Autor: 
Prudký, Martin
Autor: 
Mrkvička, Jiří
Rok vzniku: 
1999