Mnohem více otázek

Otištěno z časopisu Bratrstvo 10/2007

  

„A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“ (Jon 4,11)

Určitě si přečtěte závěr kapitoly od 6. verše, nebo raději celou.



O Hospodinově lítosti, díky Bohu za ní, už jsme něco málo naznačili minule. Toto téma je na samotném konci Jonášova spisku ještě rozvinuto.

Už několikrát jsme se potkali s tím, že Hospodin něco někde nastrojil. Velikou bouři na moři a pak velikou rybu, v níž našel Jonáš útočiště. Nastrojil i skočec (takové roští) a pak i červa, který si na něm pochutnal. Nakonec, nastrojil přece i „malého“ Jonáše do toho velikého města. Většinou s odstupem času člověk pozná, že mu byl někdo poslán do cesty. A je tomu rád, že se s tím někým potkal, že se něco v jeho životě stalo. Protože právě tak jsme v životě správně orientováni, vedeni k dobrému poznání, vedeni po cestách Hospodinových. Taky díky Bohu za to. Ale právě že to poznáváme až s odstupem, až časem, většinou ne hned, natož abychom to tušili dopředu.

A tak je těmito cestami i Jonáš přiveden k lítosti, tím, že se jej něco osobně dotkne. Taková maličkost, když uschne roští, co mu dělalo stín. Podobné je to i s Bohem. I jeho se dotýká, palčivě a bolestně jak prudké pouštní polední slunce, když hyne něco z jeho stvoření na tom našem světě. Copak by to jemu nemělo být líto? Jemu, Otci? Když se to dokáže dotknout člověka, jenž má k roští jediný vztah, totiž že mu dělá stín, jak by se něco takového nemělo dotýkat Boha? Jak by neměl prožívat lítost? Jak by neměl, když může, jednat ve prospěch života? Tohle Jonášovi snad dojde. A když ne jemu, tak nám, čtenářům jeho příběhu. To je snad ještě důležitější.

Bohu jde o celý tento svět. Není k němu netečný a lhostejný. Jenže to se snadno řekne, ale hůř už si to člověk představí. A tak to bible vyjádří konkrétně. Na příkladu velikého města se sto dvaceti tisíci obyvatel. Ne, že by někdo prováděl sčítání v Ninive. Máme tu přesné číslo dvanáct krát deset tisíc. Dvanáct je číslo odkazující k Božímu lidu. Na světě je ale desettisíckrát víc lidí, kteří k tomuto lidu nepatří. Boží lid by měl rozeznat pravici od levice, co je správné od všelijakých „leváren“. Ale pak je tu mnohonásobně víc lidí, kteří to nerozeznají, je jim to jedno, neřeší to. Copak ale i jich by nemělo být Bohu líto? Včetně těch mnohých, odpusťte mi ten výraz, dobytků, kterých je v Ninive tolik. Určitě všechny ty lidi Bůh předem neodepsal. Kdo ví, kolik Jonášů jim denně nastrojuje do cesty. A kolik jich nastrojuje nám samotným.

Milosrdenství tvé, Bože, se klene od východu na západ, rozprostírá se nad celou zemí. I tak by se to dalo říct. Takové je Jonášovo zjištění.

Teď skutečně něco o Bohu ví. Jenomže tím Jonáš s Bohem neskončil. Naopak. Tím se najednou rojí spousta otázek: Co z toho pro mě plyne? Jaký má být můj vztah k druhým? Jaké má být moje vlastní jednání? A mnohé další. Bůh nás staví před otázky, Bůh sám je nám otázkou. Nikdy v něm nebudeme mít jasno, nikdy s ním nebudeme hotovi. Taky proto končí kniha Jonáš otázkou. Jako jedna z mála biblických knih, možná jako jediná. Abychom i tohle pochopili, že po Bohu se musíme vždy znova, v každé situaci nově ptát. Hledat, možná tápat a bloudit. V naději, že nám Bůh někoho či něco nastrojí do cesty, kdo či co nás dovede na správnou stopu.