Mk 1,29 - 39

Otištěno z časopisu Bratrstvo 7/2010

  

Uzdravení jako metafora odpuštění, 2.část.

Mk 1,29-39



Po uzdravení posedlého v synagoze se s společně s Ježíšem a jeho učedníky ocitáme v domě Šimona a Ondřeje. U dveří domu se shromáždily davy lidí s mnoha nemocnými a posedlými. Ježíš uzdravoval a uzdravoval.

Je to jako scéna z muzikálu A. L. Webbera, “Jesus Christ, Superstar”, ve které k Ježíšovi přicházejí nemocní, mrzáci, a různí ubožáci, vztahují k němu ruce a chtějí, aby je uzdravil. Neustále jich přibývá, tlačí se na Ježíše, až se zdá, že ho umačkají. Ježíš na ně vkládá ruce, uzdravuje, ale pořád se objevují další a další. Vylézají jako krysy z děr a sápou se na Ježíše. Každý ho chce urvat sám pro sebe. Ježíš se v té bezmoci začne bránit a volá: “Je vás strašně moc!” Scéna graduje až Ježíš zařve: “Dost, uzdravte se sami!”

Toto působivé ztvárnění nezapadá příliš do běžného obrazu Ježíše jako Mistra, který má vždy navrch, a pro každého pomocnou ruku. Mrzáci, nemocní a žebráci nejsou vykresleni jako ti bezmocní “potřební”, jak jsme zvyklí v křesťanském prostředí říkat. Nýbrž jako lůza, která je schopná svojí soběstředností všechno kolem sebe zničit, včetně toho, který jim může uzdravení poskytnout.

Muzikálová scéna sice nezapadá do běžného obrazu Ježíše, ale velmi dobře koresponduje s vyprávěním evangelisty Marka. “Časně ráno, ještě za tmy Ježíš vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil.” Odešel tak, aby ho nikdo neviděl, aby mohl být chvíli sám s Bohem. Podobně jako ve zmíněném muzikálu utíká před lůzou. Když ho po chvíli poněkud rozzlobení učedníci najdou, vyruší ho v modlitbě a vyčítají mu, že zmizel. Vždyť na něj čeká spousta dalších nemocných, všichni ho hledají, všichni s ním chtějí být! Ale Ježíš se nevrátí do domu k oněm zástupům “potřebných”, jak by učedníci a všichni ostatní čekali. Naopak, řekne: “Pojďte jinam, abych i tam kázal neboť proto jsem vyšel.” Ne uzdravení, ale kázání, učení. To je podstatné.

Představme si, že by do našeho města přišel Ježíš a hrnulo by se k němu spousta lidí, kteří by stáli o kontakt s ním. Církev by jistě mohla davy organizovat, nějak to zařídit, aby se lidé neušlapali a na všechny se postupně dostalo. To církev umí. Určitě by se také našlo dost ochotníků, kteří by pomáhali. Vařili by třeba pro čekající zástupy čaj. A Ježíš by najednou uprostřed té práce vstal, odešel jinam a celou tu církevní organizaci nechal být.

Přesně tohle totiž Ježíš udělal. Sebral se a šel jinam, opustil dům plný lidí, kteří na něj čekali. Pochopitelně i nadále uzdravoval. Ale tento příběh jasně ukazuje, že Ježíš nepřišel proto, aby se postaral o všechny nemocné a posedlé. Aby se o nás všechny postaral a my jen natáhli ruku. Ježíš vyšel, aby kázal. Už minule bylo řečeno, že stručný obsah jeho kázání spočívá ve výzvě “Čiňte pokání a věřte evangeliu, protože se přiblížilo království boží.” (Mk 1,15) Činit pokání znamená změnit své myšlení. V této souvislosti je i ten Ježíšův výkřik z muzikálu, “Uzdravte se sami!” srozumitelnější. Vnímáme-li uzdravení jako metaforu odpuštění, můžeme závěrem říci: nejde jen o to přijmout odpuštění. Jde v první řadě o změnu našeho vlastního myšlení, která se nám v odpuštění otevírá.