Mé city patří jenom mně (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrsvo 6/2004
Vědět o svých citech
Mé city patří jenom mně
LýM

 

Cit, pocit je to první, podle čeho se při setkání s druhým orientujeme, protože nervové spojení mezi smysly a mozkem je daleko rychlejší skrze centrum emocí než dodatečná logická úvaha. Ale potřebujeme obojí, vědět odkud vítr fouká, co se při tom děje v naší duši a jak nastalou situaci správně vyřešit. Někdy je lépe si k tomu nechat několik minut nebo i měsíců.
     Vědět o svých citech, o tom, co se se mnou děje (jestli mám radost, smutek, strach, cítím lásku, hněv, překvapení, zoufalství, soucit, rozhořčený odpor či hanbu a vinu) a umět své pocity patřičně projevit, patří k velmi důležité stránce našeho života.
     Je dobré poznat a přiznat si, že mě tento člověk nanejvýš rozhněval, a nebudu mu říkat „mám tě rád“ jen proto, že se to ode mne očekává. To neznamená, že ho praštím pěstí, ale budu třeba jen mlčet.
     O takovém nadání se mluví jako o emoční inteligenci a podle současného vědeckého bádání v této oblasti je zřejmé, že člověk, který dovede dát citům ve svém životě správné místo a umí s nimi zacházet, má inteligenci, která je nadřazená všem ostatním typům vrozených schopností, i nám dobře známému IQ.
     City nikdy nemohou patřit jenom mně. Ani na pustém ostrově. A jestliže je život křesťanů životem Kristových bratří a sester, pak se ani ve sboru a při bohoslužbách neobejdeme bez schopnosti své city prožívat a správně užívat ke společnému dorozumění. Potřebujeme rozumět jeden druhému, vzájemně se podporovat (plakat s plačícími a radovat se s radujícími), ale také společně svou radost, naději, víru a lásku vyjadřovat.
     Sám Ježíš nám je vzorem k odvaze citům rozumět a citlivě s nimi zcházet. Prožívá nelibost, soucit, žal, osamělost, zármutek, úzkost, smutek, ponížení, rozhořčení, přátelství, lásku. A zřetelně své city vyjadřuje: zastává se hříšnice, uzdravuje i v den odpočinku, kárá Petra za jeho nechápavost, sytí zástupy, pláče u Lazarova hrobu, hněvá se na prodavače a penězoměnce v chrámě, žádá učedníky, aby s ním bděli, mluví o smutku své duše až k smrti a při modlitbě v Getsemane je plný očekávání a odhodlání. Do oblasti emocí patří také společný zpěv, modlitby a prosby (proste, hledejte, tlučte), prožívání svátostí, zejména společné přijímání chleba a vína na památku Ježíšovy poslední večeře s učedníky. Patří sem i místo a prostory, kde se křesťané scházejí. Nelze říkat, že je jedno, jak vypadá náš kostel, naše modlitebna. Vjezdem do Jeruzaléma na oslátku Ježíš dramaticky zobrazil své kralování a měl smysl pro různé situace, když se svými učedníky chodíval na Olivovou horu. Zdánlivě nelogicky nechal ženu, aby na něj vylila vonný olej, až se místnost naplnila vůní.
     Vidíme, že ani Ježíšovy city nepatřily jenom jemu, ale také jeho učedníkům, lidem všelijak postiženým a potřebným, jeho posluchačům, příznivcům i protivníkům.
     Ke každé lidské kultuře patří umět prožívat nebo lépe zacházet s city. Ale to neznamená vystrkovat druhým na oči, co právě prožívám, a své city před nimi z různých stran přetřásat. Být citlivý znamená své city rozpoznat a také je citlivě projevovat. Vnitřní bolest a smutek tedy člověk může vyjadřovat hlubokým soucitem se zraněnými lidmi, nebo také nářkem, který jiné vyčerpává a obtěžuje. Podobně svou radostí lze jiné obtěžovat, nebo svou projasněnou tváří vytvářet pro druhé přátelské prostředí.
     „Tak dobře,“ řeknete mi, „prožívejme společně své city, ale který křesťan zná správný způsob?“ Na tuto otázku mám jednoduchou odpověď: Jsme barevné stvoření. I naše emoce jsou barevné. Rozdílné jsou sbory, církve, také jejich kostely, liturgie a důrazy, a to je dobře. Problémy s citovým prožíváním vznikají tam, kde lidé své city nerespektují a tváří se, že citové prožívání je jim cizí. Říkají, máme tady Slovo a na ničem jiném nezáleží. Právě tak jsou problémy tam, kde lidé svou víru chtějí vyjadřovat hlavně košatými city a nejsou ochotni své city utřídit a zreflektovat je také rozumem. Tančí a zpívají „Bůh mě miluje“ a nevidí otázky v očích druhých.
     Přeložit řeč citů do řeči slova a umění musíme sami. Může to být docela dost těžká práce. Pomocí je pravdivost vůči Kristu i k sobě samým a vzájemný rozhovor, který vytvoří prostor pro společné vyjádření i pro změny. A změny jsou potřeba, vždyť my jsme jiní, než byli naši rodiče, a jiní, než budou naše děti.
 
Doporučuji knihu: Daniel Goleman – Emoční inteligence (Proč může být emoční inteligence důležitější než IQ) Vydal Columbus, Praha 1997 • Předsudky?
 

 

Co k tomu Bible?
Mé city patří jenom mně
Pavel Pokorný

 

My Středoevropané, Češi, evangelíci na veřejnosti málo pláčeme, výskáme, tančíme. Své city a svá vnitřní hnutí příliš neprojevujeme. Biblické příběhy jsou podobně cudné - bez okolků řeknou, jak se stalo Slovo Hospodinovo a někdo se sebral a šel, aniž se zmiňují o tom, jak mu přitom bylo. (Tak třeba Abram v Gn 12,4.) Vedle toho jsou však v Bibli Žalmy (a třeba taky Pláč), které jsou emocí plné. Lidé, kteří slyší Hospodinovo Slovo a dávají se na cestu, jsou titíž, kdo v žalmech vyzpívávají svou radost, bolest, úzkost, pochybnosti i naději. Možná jde o to, že všechno má své místo a čas. Jsou chvíle, kdy pro mne ani pro druhé není podstatné, jak se cítím, ale kam se vydám a co udělám. A jsou chvíle, kdy potřebuji naslouchat sám sobě a promluvit ke své duši (Ž 103,1), kdy potřebuji svá vnitřní hnutí sdílet se svými blízkými (i ty žalmy, které jsou osobním vyznáním, jsou určeny pro společenství víry).
     A třeba takový král David se nerozpakoval ze samé radosti poskakovat, tančit a výskat dokonce na veřejnosti. Před svou ženou Míkol se tím zesměšnil a ona „jím v srdci pohrdla“. Bible ji za to nechválí, pro Davida má pochopení. Když chce tančit, ať tančí. Vždyť taková věc jako příjezd Boží schrány do Jeruzaléma se neděje každý den (2 Sa 6).
 
 
Anketa
Mé city patří jenom mně
Jak na vás působí, když někdo veřejně projeví svůj cit?

   

Emanuel Chmelík
z Chmelnice
katastrofista a deformátor

 

„Přinde na to, jaké cit. Třeba cit pro vodstřelování křížatéch je betálný projevovat veřéně. Někdy ale taky přinde na to, jak moc je to projevování slyšet a jak moc je ten cit cítit. Onehdá v mlatě sem se projevil celkem nahlas a byla to taková rychna, že s křížatéma zdrhali i našinci.“ Tímto směrem by bylo možné hledat odpověď na otázku, proč křižáci často prchali před husity ještě dříve, než došlo k bitvě.

 

Barbora Veselá
výtvarnice, 47 let

 

Jsem ráda, když jsou lidi spontánní. A jsem ráda, když se k tomu, co přeženou, umí později s chladnou hlavou vrátit.

 

Eva Drozdová
herec Divadla Husa na provázku, 49 let

 

Záleží na situaci. Mám sklony nebrat svědectví o cestě za Kristem říkaná na ulici do mikrofonu moc vážně. Intimita a city například v básních, obrazech, hudbě na mne působí velmi dobře, možná pro svou zahalenost.

 

Bohdan Pivoňka
evangelický farář, hlavní kaplan Vězeňské služby ČR, 63 let

 

Trapně, ale právě tak vím, že by se člověk neměl stydět za projevy citu. A zvlášť mužské pokolení je zmanipulováno děděným úslovím „mužský nepláčou“. Štve mě, když při docela banální historce mě začnou pálit oči a téct z nosu.

 

Radůza
zpěvačka, skladatelka, textařka, 30 let

 

Záleží na formě. Myslím, že některým umělcům se daří city veřejně prezentovat velmi vkusně prostřednictvím svých děl.

 

Jan Hanák
kněz, novinář, kaplan společenství Víra a Světlo v ČR, 30 let

 

Obrácení sudu na náměstí a kázání ve stylu „Bůh Tě miluje!“? Není to má tradice. Pouť na Velehrad nebo vesnický pohřeb se zpíváním a korouhvemi? To je mi mnohem bližší. To znamená ne jestli, ale jak. V Americe je to jiné, v Itálii je to jiné a ve Švédsku rovněž. Kritériem je pro mě vnitřní pravdivost.

 

Eva Henychová
zpěvačka, kytaristka, 29 let

 

Jaký cit? Lásku? Pokud je opravdová, pokud je to upřímný pláč nebo nestrojená radost... beru, ok.

 

Vladimír Hauser

 

(??) Co myslíte veřejně projeveným citem?

 

Joel Ruml
synodní senior ČCE 50 let

 

Pokud takový projev není výsledkem nějakého předstírání, skrytého kalkulu nebo choroby, pak to považuji skoro až za projev upřímnosti; a to nejen toho člověka, nýbrž té situace, rozhovoru, podnětu. V nich se jistou mírou otevírá něco pravdivého z lidského žití. Z toho důvodu se nepotřebuji veřejnému projevení citu vyhýbat, zakazovat ho nebo zlehčovat. Jak zvolna stárnu, čím dál víc si toho vážím.

 

Jonáš Hájek
student teologie a pedagogiky, 20 let

 

Úplně samovolně mi zčervená pravý ucho.

A co vy na to:
 
  • Podle toho, jak.  Projevit cit znamená odkrýt své nitro (k tomu je často třeba odvahu), ale také přiblížit se třeba člověku, který potřebuje účast. Nic se však nemá přehánět – citový projev v žádném případě neznamená hysterii. (56, tisková mluvčí Charity)
  • Je správné, když lidé projevují své city, protože city k člověku patří. Zároveň ale potřebujeme jistou dávku sociálního cítění (soudnosti, sebereflexe), abychom se svými emocemi naložili v dané situaci adekvátně. Taková schopnost je podle mého jedním ze znaků dospělosti. (24, redaktorka časopisu)
  • Hodně záleží na kontextu a míře upřímnosti, která v tom projeveném citu (z mého pohledu) je. Chápu slzy dojetí, méně už plačky. (33, sociolog)
  • Záleží na situaci a okolnostech – když se rozbrečí nově zvolená Miss – je to opičárna. Člověk, který vypráví např. o svých zavražděných příbuzných v Čečensku, to je něco úplně jiného... (24, bankéř)
  • Pokud je to opravdové, tak mě to nijak nepohoršuje. A vlastně je mí to spíš divné, když se na pohřbu nebrečí, nebo  když se manželé nepřivítají pusou jen proto, že je přítomen někdo cizí. (31, farář) 
  • Projevit veřejně svůj cit jistě není ostuda. Na druhou stranu je dobré umět své city a emoce zvládat, ne vždy totiž jejich projevení musí být pro okolí prospěšné. Samostatnou kapitolou je projevování citů intimních, zde je třeba brát ohledy zvláště citlivě. (34, podnikatel)
  • Myslím, že je dobré, když člověk má ve svém životě lidi, před nimiž své city může projevit, ať blbnout radostí, dělat skopičiny nebo se vyvztekat či vybrečet. Nejenom tedy vhodně zformulovat a dobrými argumenty obhájit svůj názor (to mi přijde u nás evangelíků typické), ale přirozeně žít svůj život doopravdy, tedy i s emocemi.Tedy se na své drahé blízké naštvat, ale i jim umět říct, že je mám rád. Pochopitelně lze debatovat o přiměřené formě. (22, studentka)
Uclerosní evangelicitida
Mé city patří jenom mně
Míla Lapáček

 

„Tak pane Pokorný, asi vás nepotěším: skutečně máte žaludeční vředy. Ale nebojte se, zachytili jsme to včas, takže nebude nutná operace; myslím, že plně postačí, když nasadíme vhodné léky...
     Jen bych se vás chtěl ještě zeptat – trochu osobněji; proto nemusíte odpovídat – jak se vám daří psychicky, lidově řečeno: jak jste na tom s nervama? Poněvadž – i podle dalších příznaků – se mi zdá, že příčinou vašeho onemocnění není nějaká stravovací nekázeň či hříšná životospráva, nýbrž spíše dlouhodobě neventilované napětí, popíraný či nekompenzovaný stres, nebo jakýsi existenciální diskomfort, víte? Jež se pochopitelně negativně promítají i do fungování zažívacího traktu, a tak vytvářejí ideální podmínky pro vznik například žaludečních vředů.“
     Lékař si přehodil nohu přes nohu a upřeně se zadíval na pana Pokorného. Ten si povzdechl: „To máte těžké, pane doktore. Už od malička mi každý vtloukal do hlavy, že není vhodné dávat příliš okatě průchod citům, lhostejno, zda jde o radost nebo naopak smutek. Že je v tom třeba znát míru a chovat se citlivě vždy podle aktuální situace. Poněvadž na nějaké naše výlevy není nikdo zvědavý, jen bychom jimi obtěžovali své okolí a nepatřičně na sebe upozorňovali. Takže jsem byl chválen za tiché, beránčí chování a naopak důrazně kárán i trestán za příliš hlasitý výkřik, za moc prudké či teatrální gesto, za nadměrně zachmuřenou tvář i za každý zřetelný projev hněvu či vzteku. Moji rodiče byli důslední a myslím, že mne vycepovali téměř k dokonalosti. Na prahu dospělosti jsem se tomu pokusil vzepřít a jednou na bohoslužbách – ...ehm, já jsem evangelík, pane doktore – jsem se hlasitě rozesmál anekdotě, kterou farář pronesl v rámci kázání. Samozřejmě jsem byl jediný, kdo tak učinil, a měl jste vidět ty vražedné pohledy mých rodičů i pohoršeně se otáčející dámy v předních lavicích. Cítil jsem se jako naprostý debil a od té doby už jsem si podobné extempore v kostele nedovolil. V civilním životě je to obdobné, takže jednám s lidmi přívětivě, avšak formálně, a pečlivě si zachovávám osobní i vnitřní odstup. Když mne začal zlobit žaludek, tušil jsem, že by za tím mohly být mé stále napjatější nervy, ale nebylo vhodné si něco takového připustit. Až vy jste to pojmenoval, takže...“
     „Nu, pane Pokorný, já nejsem psycholog ani psychiatr, ale problémy je nejlepší řešit od kořene. Napřed samozřejmě odléčíme vředy, ale pak bych vám doporučil, pokud byste souhlasil, nějakého dobrého psychologa či psychiatra, protože jinak vás tu za rok za dva budu mít zpátky. Nebo se alespoň dohovořte s vaším obvodním lékařem, poněvadž kvalitní antidepresiva jako Deprex nebo Citalec už teď může předepsat i on, nikoli jen odborný lékař. A pokud jde o církev, ehm, já také chodím do kostela, ovšem tedy ke katolíkům; ale rozhodně tuším, s čím se potýkáte. Zvažte, jestli si nedat na čas pauzu nebo nezkusit jiný kostel.
     Ale to berte jako zcela nelékařský a nezávazný impuls či nápad...“ dodal lékař tiše, a pak nahlas zavolal na sestru v předpokoji: „Jindřiško, uchystejte, prosím vás, pro pana Pokorného neschopenku. Děkuji...“

 

 

 

 

Biblický odkaz: 
Genesis 12,4
Biblický odkaz: 
Žalmy 103,1–2
Biblický odkaz: 
2 Samuelova 6
Autor: 
Pokorný, Pavel
Autor: 
anketa
Autor: 
Lapáček, Míla
Rok vzniku: 
2004