Křest (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 8/2001

Křest

Kristýna Žárská

 

Křest vlastně nepatři k rodinnému stříbru, z toho se už stává spíš rodinný pazourek, křest tu máme od dob první církve. Jeho ustanovení najdeme v Mt 28,19-20, kde Ježíš říká: ''Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali vše, co jsem vám přikázal.'' Evangelický zpěvník nám ke křtu říká toto: ''Základní podoba křtu svatého podle Písma je křest dospělého. Příprava dospělého ke křtu se děje v rozhovoru s bratry a sestrami, kteří mu byli pomocníky na cestě ke Kristu a s kazatelem sboru. Konáme rovněž křest nemluvňat, poněvadž věříme, že i pro ně Kristus zemřel. Křest se koná zásadně ve veřejném shromáždění sboru. Za pokřtěné děti nesou před Bohem odpovědnost rodiče i celý sbor.

    Jak vy vnímáte svůj křest? Byli jste pokřtěni jako velcí, nebo malí? Souhlasíte se křtem dětí? S překřtíváním? Vedli vás vaši kmotři skutečně ve víře?

 

 

Nechte dítek jíti ke mně

Jan Zahradníček

 

Křest souvisí s vírou v Ježíše Krista, Syna Božího, a to tak úzce, že bez ní není vůbec možný. I dítě je jí obklíčeno, když rodiče je v této jistotě odevzdávají svému Pánu. V ovzduší zvěstování Ježíše Krista se křest stává celoživotním přivlastněním všech rozměrů Boží lásky i darovaným ujištěním: ''jsi navždycky můj. Tvoje cesta končí v mém světle.'' (Luděk Rejchrt - Věřím)

 

    V Novém Zákoně je křest chápán jako znamení účasti na Božím sklonění k lidem v Ježíši Kristu. Jednotlivé důrazy mluví o podílu na Kristově smrti a vzkříšení, očištění od hříchu či připojení k ''tělu Kristovu''. Bralo se to tehdy celkem samo-zřejmě - pokřtěn byl jednoduše ten, kdo uvěřil. Křest ne-mluvňat se v církvi objevuje až později. Souviselo to se změ-nou chápání dědičného hříchu a působení milosti. Kritici dětského křtu proto často poukazují na jeho ''nebibličnost''. Je pravda, že v Písmu bychom konkrétní zmínky nacházeli jen velmi těžko - i o těch několika místech, např. když byl pokřtěn ''celý dům'' (Sk 16,15.33), se vedou spory.

    Myslím ale, že Bible nám neukazuje především, jak máme co dělat - jak přesně má vypadat křest (je tolik důležité ponoření, nebo stačí pár kapek?), večeře Páně (kvašený chléb, nebo nekvašený?) nebo třeba výzdoba kostelů. Jejím hlavním posláním je svědčit o Boží milosti, která všechno převyšuje. Tato milost se nám stává měřítkem všech ostat-ních věcí. Vždyť jsou i vážnější otázky, na něž se těžko nalézá odpověď. Třeba křest dospělého člověka s mentálním postižením, chápáním někdy i na úrovni nemluvněte.

    Přemoženi Boží milostí máme velikou svobodu. ''Měj upřímně rád a dělej co chceš,'' je výrok Augustinův. A právě toto odhalení (nanejvýš evangelijní!) a také osvobozující uvědomění, že to nejsem vposledu já, na kom moje spása visí, vedla a do dneška vede mnoho lidí k tomu, že nechají svoje dítě pokřtít již v době, kdy se k tomu nemůže samo roz-hodnout, ba o tom ani neví. Věříme-li, že je to sám Bůh, kdo ''smlouvu'' zpečeťuje a který se za ní zaručuje (a to i ve chvílích, kdy my ji porušujeme!), můžeme tak učinit s klidným svědomím. Nijak nás to ovšem nevyvazuje z povinnosti dítě k víře vést - naopak. Ale rozhodně tu nechci snižovat jednání těch, kteří nechávají rozhodnutí o křtu na svých dětech, až k tomu samy dospějí. Zde má panovat svoboda a úcta k pře-svědčení druhého.

    ''Pro mne je křest věcí služebnou,'' vysvětloval nám na biblické škole jeden stařičký učitel. ''Má sloužit - vést člověka k víře, lásce a naději.'' Zářil přitom radostí a svobodou. To je pro mne odpovědí na otázku po způsobu křtu. Jestliže ''slouží'', je vše v pořádku. Problém však skutečně nastává, pokud se člověk v dospělosti s tím, že jej kdysi kdesi někdo pokropil a řekl k tomu pár slov, nedokáže ztotožnit. Myslím, že kdybych byl do takové situace postaven, za určitých zvláštních okolností bych s klidným svědomím pokřtil nějakého člověka znovu - překřtil bych jej. Nevěřím, že by se Bůh hněval pro něco, co může někomu velmi pomoci k víře a lásce... To jsou však výjimečné případy, které se sotva dají postihnout zrakem víry, natož církevními řády. Jinak samozřejmě platí, že křest se děje jednou a je ze své podstaty neopakovatelný.

    Myslím, že řešení problémů jako nespokojenost se křtem či jeho úplné nepochopení - které se bohužel objevují i v naší církvi, nemusí spočívat v nějaké zásadní změně křestní praxe. Spíše bychom se měli nejprve zamyslet, zda se svátost křtu někdy neuděluje příliš lehkomyslně. Bez dostatečného seznámení rodičů se závažností tohoto kroku. Zda v rodinách podporujeme atmosféru, ve které je dítěti křest připomínán a postupně odhalován jeho význam. Zda skutečně pomáhají kmotři a kmotry. Zda jsou křtěnci i jejich rodiny dobře přijí-máni ve společenství sboru. A konečně zda naše konfirmace poskytuje mladému člověku v době, kdy nachází svůj vlastní vztah ke Kristu, možnost uvědomit si (a prožít - nebojme se toho slova!) jeho význam - že byl skutečně přijat ''z milosti do radosti''.

autor je studentem ETF UK

 

Zůstává dozajista riziko bloudění a zmarněného života. Ale křest u víře v Syna Božího mi vposledu nevývratně dotvrzuje, že odpovědnost za můj křehký i dychtivý život si vzal sám Bůh. (L.R.)

 

 

 

 

Anketa          

 

Tato anketa vznikla přes prázdniny v mnohých rozhovorech na mnoha místech. Anketních lístků jsem zpracovala 25. Tady je výsledek:

 

Co je to křest, jaký má význam?

Křest je uzavření smlouvy s Bohem; přijetí do společenství církve; znamení toho, že člověk uvěřil a přijal Pána Ježíše Krista. Zřeknutí se starého života, přiznání se k Bohu; zbavení se prvotního hříchu; odpuštění hříchů

 

Proč se při křtu používá voda?

Symbolika očištění od hříchu,; bez vody by nebyl život, vše by uschlo. Symbolika smytí hříchu, tradice - vymyslela si to první církev; používal ho už Jan Křtitel. Protože jsme lidé tělesní a symbolika pro nás má význam; připodobnění k přechodu přes Rudé moře.

 

Vidíte rozdíl mezi křtem v kostele a křtem duchem Svatým, jaký?

Ne, vždy je člověk křtěn Duchem Svatým (křtím tě ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého); je to propojené; v bibli se dočteme o obojím způsobu, myslím, že jsou rovnocenné, ale přesto různé. Problém vidím v tom, že je ČCE spojuje - zaměňuje.

Myslím, že je to stejné, ale rozdíl bývá chápan tak, že křest Duchem svatým je letniční (velká radost, zážitek, ponoření do vody, pláč) a křest v kostele je brán spíš jako suché pokropení.

 

Je dobré, nebo není křtít malé děti?

NENÍ - nerozhodly se proto samy; neodvážil bych se vzít rozhodnutí svých dětí na sebe; chci, aby k tomu došly samy; je to pro člověka pak těžší přijmout.

JE - Pokud vyrostou v křesťanské rodině a budou vedeni k víře; je to věc rodičů.

Člověk to pak může potvrdit osobně konfirmací, ale myslím, že není správné, aby lidi byli ke křtu nuceni, pokud chtějí konfirmovat.

Je to dobré, protože se to dělá odjakživa; je to dobré i pro ty, co nejsou křesťansky vychováváni, protože pak mají šanci se nad tím zamyslet, proč byli pokřtěni.

Může to být dobré;

 

Souhlasíte s překřtíváním?

Ne, jen když člověk cítí, že ten první křest neprožil a chce to zpečetit znovu.

Pokud člověk zůstane ve stejné církvi, pak jeden křest stačí.

V jistých případech je to dobré

Nevadí, jsme svobodní lidé.

Pokud to potřebuje, ať se znovu pokřtí, ale ať neodsuzuje ty, co svůj křest z dětství přijali.

Kvůli svému prožitku ano.

Týká se to bytostně někoho druhého.