K psychologům nechoď, pomoc hledej u Boha

Otištěno z časopisu Bratrstvo 5/2004

K psychologům nechoď, pomoc hledej u Boha

Daniel Ženatý 

Plete se psycholog mezi člověka a Pána Boha?

     Věřím, že ne.

     Psycholog pomáhá člověku, který má sám v sobě zmatek. Tomu, komu se něco porouchalo v duši. Psycholog nabízí odbornou, profesionální pomoc, jak poruchu odstranit. Obdobně, když se nám něco porouchá v žaludku nebo kolenu, hledáme odborníka, který se vyzná, co a jak.

     Poruchu v duši si představuji takto. Je v nás cestička mezi různými patry, v jakémsi velkém skladu plném regálů a různých odboček. Cestička vyvádí ze skladu ven. Na světlo, do života, k druhým lidem.

     A někdy to z těch regálů popadá na zem, popletou se nám patra, pouštíme se marně stále stejnou odbočkou, která nikam nevede. Nemůžeme najít cestu ven, na světlo, do života, k druhým lidem.

     Proč se to stane? To zjišťuje právě odborník. Někdy se to zřejmě stane pod tíhou viny, že nežiji, jak bych měl, že nedostojím nárokům, jak o nich slyším třeba v kostele. A další a další příčiny to má.

     A jak se to může projevit, když nemůžeme najít cestu ven? Opět, netroufám si to popsat. Nejsem odborník. Tuším však, že třeba ztrátou úcty k sobě samému. A je přece třeba milovat sám sebe, abych mohl milovat svého bližního. A když nemiluji sebe, pak často neumím vycházet ani s druhými lidmi. Může se mi zdát, že se lidé ode mne odtahují, proč? Nebo se mi to jen zdá? A další a další projevy to může mít.

     A psycholog pomůže zastavit se, utřídit, proč a co spadlo, proč se cesta zatarasila a já nemohu najít, kudy ven. Hledá a nabízí pomoc. Třeba pomůže vrátit se v životě kus zpátky, jaké to bylo, když to ještě fungovalo. Možná pomůže vynosit všechno ven. Vzít každou věc či událost znovu do ruky. Potřebuji ji? Dám ji zpět? Nepotřebuji? A tak ji rovnou vyhodím? A pokud potřebuji, kde bude mít nejlepší místo, aby sloužila a nepřekážela?

     A nejen to. Psycholog také doprovodí na té cestě, která může být plná utrpení a bolesti. Prožije mnohé. Ale psycholog neodpouští, ani nezvěstuje milost.

     A tak, s velkou námahou, lze věci uvnitř opět uspořádat. Abych trefil ven, ke světlu a životu.

     A ejhle, to vše může prospět nejen mně, i mému vztahu k Bohu a druhému člověku.

     Proč se zříkat těchto služeb? Jen proto, že se týkají duše, a ta není vidět? Přece když nás bolí zub, jdeme rádi k odborníkovi a nemáme špatné svědomí, že bychom místo toho měli prosit o pomoc Boha. Dokonce si myslím, že by to mohlo být rouhání vědět o pomoci psychologů a psychiatrů a zříkat se jí s tím, že nám pomůže Pán Bůh. Podobně jako považuji za rouhání říci si, nač se učit na zkoušku, poprosím Boha. Nač chodit se slepým střevem k lékaři, poprosím Boha, nač se vlastně namáhat s čímkoli, poprosím Boha.

     Zůstává mnoho oblastí, kde nám pomůže jen Bůh. Milost, milosrdenství, odpuštění, pravda, naděje, život věčný. Informace o nich, neboli zvěst, je svěřena především faráři. Proto dobrý farář a dobrý psycholog nemusí být konkurenti. Bylo by to pošetilé.

 

Co k tomu Bible?

K psychologům nechoď

Michal Kitta
 

Každý, kdo by vám něco takového poradil, by k tomu měl ještě dodat, ať nechodíte k řezníkovi, k zubařovi ani k holičovi. Pěkně si klekněte v nejzazším pokojíku, sepněte ruce a doufejte, že z nebe spadne křepelka, anděl pohotově vytrhne bolavý zub a nakonec se vám zázračně zlomí vlasy dva centimetry na všech stranách. Protože nechodit k psychologovi – to je buďto jakési antikrédo protestu, o  které vám jde víc než o věc samotnou, nebo je to hloupost.

     Půjdu klidně k dobrému psychologovi. Právě tak nepůjdu ke špatnému farářovi.

     Budu to zkoumat ve světle Ježíšova výroku: Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. (Mt 7,15). Existují psychologové, kteří se tajně přikradou a oloupí mne o vědomí pořádného hříchu a místo něho mi podstrčí neškodné selhání způsobené třeba něčím, co mne formovalo v dětství, a já za to nejsem zodpovědný. Nebo mi vezmou, často téměř neúnosné, břímě rozhodování mezi dobrem a zlem a nahradí je podvědomým samohybem. Ale také jsou skvělí psychologové, kteří slouží úžasně Hospodinu a ucpávají díry v hradbách, kterými nám do příliš černobílého církevního světa teče. Obdarují mne laskavou péčí o mé mnohovrstevné nitro, které leckdy přichází i v kostele zkrátka.

     Ale i když k psychologovi jdeš, nepřestávej hledat pomoc u Boha!

 

K psychologům nechoď, pomoc hledej u Boha!

Věříte psychologům?
   

Emanuel Chmelík

z Chmelnice

katastrofista a deformátor
 

„V žádnéch novéch sektách nejedu, s tym dite někam.“ Ovšem vzhledem k tomu, že Chmelík miloval svoji rodnou řeč, jistě by si neodpustil poznámku, nač to cizí slovo „psycholog“, když to lze říci zvučně česky: dušozpytec.
 

Vladimír Hauser

herec Divadla Husa na provázku, 49 let
 

(Ach jo.To je zase otázka!) Jak kterým. Znám i dobré psychology.
 

Barbora Veselá

výtvarnice, 47 let
 

Někdy nám je sám Pán Bůh posílá.
 

Radůza

zpěvačka, skladatelka, textařka, 30 let
 

Věřím některým lidem a některým nevěřím. Nezáleží na tom, jestli se jedná o psychologa, či nikoliv.
 

Bohdan Pivoňka

evangelický farář, hlavní kaplan Vězeňské služby ČR, 63 let
 

Termín „věřit“ bych vyhradil jinému vztahu. Uznávám výsledky jejich práce a vzdělání s očekáváním téhož z jejich strany. Myslím si, že člověka nelze plně vysvětlit pouze z duševní roviny, tak jako jej nelze vysvětlit jen z roviny duchovní, a už vůbec ne pouze z tělesné.
 

Eva Henychová

zpěvačka, kytaristka, 29 let
 

Některým ano.
 

Jan Hanák

kněz, novinář, kaplan společenství Víra a Světlo v ČR, 30 let
 

Hospodin nám dal rozum ne na okrasu, ale abychom ho používali. Psychologie nebo psychiatrie není šarlatánství a nemám důvod jim nevěřit. Ale je potřeba mít v každém oboru dost pokory pro pochopení, že všemocný je pouze Bůh, a dost rozvahy pro rozeznání, zda problém příchozího patří do psychologické poradny, psychiatrické léčebny nebo do zpovědnice.
 

Eva Drozdová

pracuje na oddělení mládeže ČCE, 25 let
 

Věřím jim stejně jako automechanikovi, kterému svěřuji auto. Těm, kterým se svěřuji, také důvěřuji. Ještě se také svěřuji Bohu a v toho věřím.
 

Jonáš Hájek

student teologie a pedagogiky, 20 let
 

U nás se vždycky říkalo, že psychologové bývají deformováni svým povoláním, jako ten nejsmutnější klaun. Poučen tímto, beru výplody psychologů a psychologie vůbec s jistým kritickým odstupem.
 

Joel Ruml

synodní senior ČCE 50 let
 

Nedá se říci, zda věřím, nebo nevěřím. Uznávám jejich odbornost pomáhat, chápu (neb farář je na tom podobně) nebezpečí a pokušení vyplývající z jejich člověčenství a informací, které o druhém získají. Proto je spíše beru jako dárce podnětů, jež stejně nemohu slepě přejímat, ale musím s nimi dále pracovat sám.

A co vy na to:

 

• Ano, jsou to vzdělaní a zkušení lidé. (student 18)
• Ano, jsou to odborníci, s kamarádem si může člověk popovídat, ale není to odborník. Když vás bolí zub, taky jdete k zubaři. (studentka 21)
• Nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlel. (student 16)
• Po vlastních zkušenostech už moc ne. (studentka 21)
• Ne, nevěřím. (studentka 14)
• Ano. (studentka 16)
• Psychologům ne, psychologii ano. (studentka 17)
• Nikdy jsem u žádného nebyl, ale ne proto, že bych ho nepotřeboval. (učitel 25)
• Asi tak jako ostatním lidem, záleží na tom co a komu. Psychologové jsou lidé s chybami jako každý z nás. (studentka 19)
• Myslím, že psycholog je doktor stejně jako chirurg nebo ortoped, a stejně tak existují psychologové dobří a špatní. (studentka 20)
• Jak kterýmu a jak co – třeba, že jsem chytrej a že na všechno mám... (student 19)
• Věřím jako odborníkům – možná jsem moc naivní... (studentka 18 let)

Umělec v jinošských letech

K psychologům nechoď, pomoc hledej u Boha.

Šimon Špaček
 

     17. dubna, Celle

Nevím, co to se mnou je. Celý život jsem měl tak pěkně nalinkovaný. Poté, co jsem odjel kvůli muzice sem a potkal Christine a F., se mi začíná všechno stavět na hlavu. Dneska jsem poprvé tancoval. Vlastně na tom nic není. Ještě nedávno mi připadalo „objímat cizí ženu“ jako něco strašně amorálního. Ti Angličané, pořád by se jenom objímali. To jsem taky nevěděl. Prý „studení čumáci“. A Holanďani nejsou o moc lepší. Všechny ty moje pocity „mravní nadřazenosti“. Ach jo.

     28. června, Salzburg

Jednou na jaře jsem měl pocit, že když mám 15. narozeniny, tak se musí něco stát. Nějaký přerod nebo tak. A nic. Pěkně mě to tehdy vzalo. Dostal jsem dneska pěknou lekci. Celý život si maluji, jaká má být moje budoucí žena. Zlaté vlasy, medové oči, pihy, vysoká a ne moc štíhlá. Povídal jsem to ve vlaku Christine a F. a najednou jsem musel zmlknout. Vždyť moje vysněná dívka sedí vedle mě. Jenže je úplně jiná, než jsem si myslel.

     23. července, doma

Je zvláštní, jak snadno jsem se smířil s tím, že se s tou F. orientací nedá nic dělat. Stejně mám pocit, že je nejbližší člověk na světě. Možná bych s ní dokázal žít i jen tak, bez tělesného kontaktu. To přece není to hlavní.

     23. prosince, doma

To se bude F. divit, že jí ty maily přivezu pěkně vytištěné a srovnané málem jako knížku. Konečně budeme spolu. Už mě nebavilo vždycky čekat, jestli z toho zase budu mít takový blbý pocity. Když si ji představuji, všechno v pohodě, a když napíše, zase mě to poplete a cítím se divně. Pitomé maily.

     Nový rok, Zutphen

Včera večer už jsem myslel, že to nevydržím. Myslel jsem, že se zblázním. Bylo mi blbě od žaludku, jako když se člověk opije. Jako by se mi dělalo zle z fyzického kontaktu. Přitom je to všechno tak laskavé, veselé, v pohodě. A tak moc toužím po objetí, polibcích. Najednou mě napadlo, co by tomu řekli rodiče, kdyby to věděli, jak moc jsme se sblížili. To by se jim přece nelíbilo, co tu děláme. Zkoušel jsem si lít vodu na hlavu, dělat kliky, projít se. Modlit se. Nepomáhá to. Jsem alergický na dotek.

     30. února, doma

Maminka mě objednala k doktoru K. Táta s ním měl výborné zkušenosti. Ach jo. Vždycky jsem měl špatné zimy, ale deprese, až co jsem začal chodit s F. A přitom je to první opravdu krásný vztah, oboustranný, láskyplný. Všechno předtím mi přijde jako hloupé. Hlavně z mojí strany. No, ale psaní mi jde jako nikdy dřív.

     5. března, doma, po návratu z Prahy

Myslel jsem, že mi dr. K. poradí. A on jenom sedí a ptá se. Ale vlastně hrozně sympatickej chlap. Když zjistil, že jsem věřící, ptal se, jestli si myslím, že Ježíš chtěl, abychom byli dokonalí. A jestli to má být cílem. Vždyť nejvíc času trávil s hříšníky. Taky ty sny o „jiných” prý nejsou problém, jenom to ukazuje na to, že mi na někom záleží. Asi toho o mně neví dost. Na příště jsem dostal za úkol napsat životopis. A nemám tam nic zamlčet. Vůbec se mi do toho nechce.

     25. března, Praha

Musim to napsat, než mě přejde vztek. Tak jsem se s tim životopisem namořil. Na tolik hnusnejch věcí jsem si vzpomněl. Ale i hezkejch, až mě to překvapilo. Třeba ten Olda Šetrný. A von si jenom řekne „V pořádku. Já to nechci, to bylo pro vás.“ Myslel jsem si, že mi na základě toho, že mě bude znát, nějak pomůže. Prd. Tomu řikám doktor. Tátovi nakonec dal aspoň prášky.

     7. května, doma

Volal jsem K., že už asi nepřídu, že je všechno v pohodě. Nechápu, jak je to možný. Tělocvik nepomůže, farář, modlitby nepomůžou, pak stačej tři dopoledne u psychológa a jeden blbej životopis, a mám sílu k milování i k rozchodu, k čemukoli. A taky s tátou jsme si nějak začli víc rozumět. Musím K. doporučit víc lidem, ať se nebojej. Co si vo tom lidi myslej nesmyslů. A vida.