Je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 4/1999

"Nemám slzy," odvětila Jaga. "Kdysi jsem plakávala, když lodi dlouho nepřijížděly anebo když byly mandarínky přezrálé anebo když ovcím vyrazila v očích nějaká nemoc. Ale už nepláču," oznamovala jim. Oči měla vyprahlé jako poušť a ústa jako by byla z kamene. "Už jsem od svého prahu vyprovodila tisíc lidí bez jediného drahokamu. Pojďte dál," zvala je, "ale už nepláču."

Tak přivítala Jaga prince Zorna ze Zorny a Goluxe v pohádce Jamese Thurbera "Třináctery hodiny". Zázračná schopnost plakat drahokamy ji opustila. Ještě že byly nakonec k mání alespoň drahokamy pláče smíchu.

Někdo umí plakat a smát se zcela spontánně. Jiný je obdařen rafinovaností či nutkáním nahlížet na sebe sama zvenku očima druhých, jak pláče či se směje. Má-li pocit, že to nestačí, zahalí se do černě, objedná baviče. Dříve se platily plačky na pohřeb. Dnes vám dodají profesionálního společníka dle vašeho výběru - melancholického, veselého. Středověcí monarchové embargovali smích ve svém okolí, pouze šaškové měli výsadu, vlastně povinnost, dovádět. Za Třetí říše se chodilo tancovat do hospody přes hranice, komunističtí monarchové zavírali divadla při úmrtí stranických gerontů. Televizní obrazovka vám dnes dávkuje procenta smíchu, procenta smutku podle výzkumu agentur možná i ve zprávách. K rádoby vtipným dialogům mezi klipy atentátů a zoologických zahrad se snížila i dříve oblíbená Mirka Všetečková. Třeba se i v televizní publicistice brzy objeví smích diváků na pozadí, kdoví?

Rádi bychom byli přirození, nenucení, ale už několik tisíciletí se nám to nedaří. Chtěli bychom se zasmát, poskočit si, ale pak si vzpomeneme, že máme nereklamní chrup a náš tanec by mohl připomínat pohyb větrných mlýnů. Špeky by se nám roztřásly nebo sukýnka nadskočila, jako Davidovi, když křepčil před schránou Hospodinovy smlouvy. Zástupy přihlížejících Míkal, pohotové k odsudku.

Věříme a říkáme, že místem radosti (záměrně se nebudu hnípat v kvalitativních rozdílech mezi tichým, povzneseným, slavnostním veselím a nekomplikovaným, spontánním smíchem) by měl být kostel, bohoslužby. Ale když se v neděli rozhlédnete, jeden Frigo s kamennou tváří vedle druhého. Podaří-li se vtip, dusíme oběma rukama smích za hradbou zubů. Blasfemicky utahané harmonium nerozhýbe ani červotoče v kazatelně. Musí to tak být? Učeně si to zdůvodníme, že naše radost, o které by to vlastně celé mělo být, je zevnitřní, ale co naplat - jsme prostě suchaři! Černoch či orientálec by se unudili. Zřejmě i Ježíš by vstal a řekl, že ještě přece neumřel a jestli, tak už vstal z mrtvých. Vždyť to jeho poselství je tak plnokrevné, tak barevné, radostné a vtipné! Myslím na Buňuclův film "Mléčná dráha", ve kterém jsem poprvé viděl Ježíše pořádně lidsky se smát, ne jako na ikoně nebo Turínském plátně. Vždyť ve víře, ve shromáždění církve, v neděli nás shůry navštěvuje kairos - čas smíchu a poskakování! Zde ho rozpoznávám naprosto bezpečně.

Kairos - čas pláče a truchlení znamená, podle mne, také šťavnatý zážitek. Není to rozplizlá blbá nálada ani sedativum, které vám doktor při úmrtí v rodině automaticky předepíše. Je to příležitost k vyčištění, k vyplakání, vyplavení neartikulovaných bolestí. Opravdově pláčete vždycky jen v soukromí před sebou a před Bohem. Mnoho se pláče nad mrtvými, málo se truchlí nad hříchem.

Přiznám se, že jako si dovedu představit orientálně křepčící faráře, kurátory, presbytery a účastníky bohoslužeb, nedovedu si představit farníky jeremiášovsky sténající. Ale tuším, že by příležitost k pláči a truchlení měla být v pravidelném vyznání vin a zpovědi , která v zdejších evangelických bohoslužbách chybí.

Rozhodně však kairos smíchu a pláče nepotkáváme jenom v kostele. Kde ho dál najdete, přenechávám vašemu soukromému bádání.

autor je farářem v Hronově

Biblický odkaz: 
Kazatel 3,4
Autor: 
Kitta, Michal
Rok vzniku: 
1999