Je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímaní zanechat

Otištěno z časopisu Bratrstvo 5/1999

Protože, přiznám se, nerozumím souvislosti první a druhé části verše (leda by po sobě házeli šutrem ti, kdo se rozkmotřili, ačkoli se dřív přátelsky objímali), rozdělím úvahu do dvou čísel.

Někdo říká, že má Kazatel na mysli, jak nepřátelé rozhazují kameny na poli, aby se pokazilo. Nebo se prý hází věšteckými kameny a podle toho, kolik jich padne, věštba "dopadne". Pytlík 48 takových kamenů se vykopal někde na Východě u Tigridu. Třeba je to alegorický obraz manželství (kdy také leccos lítá vzduchem) nebo hra - dodneška se říká hracím kostičkám v dominu nebo dámě "kameny". Kdoví?

Zavřu oči a za chvíli vidím, jak se kameny rozhazují: je rok 70 po Kristu, Jeruzalém padl. Titus nařídil zboření hradeb, trosek chrámu i domů. Ponechal na znamení triumfu pouze tři věže a kus hradební zdi, aby bylo vidět, jak skvělé město přivedli Římané a pyšná zpupnost fanatických obránců k zániku. Kameny mění své místo...

Další scéna: na staveništi Staronové synagogy v Praze (která se tak ještě nejmenuje, protože Čechové dorazí až za 72 let) se uprostřed hloučku neohrabaných, zoufalých stavitelů náhle objevuje zástup andělů. Přišli jako na zavolanou, protože Židé neumí opracovávat těžké, velké kameny potřebné ke stavbě. Andělé přinesli kameny hotové; posbírali je v troskách jeruzalémského chrámu. Prý je jenom dočasně zapůjčí, neboť se musí vrátit na své původní místo, až bude znovuobnoven Šalomounův chrám.

Kámen pro mne představuje základní stavební hmotu, něco, z čeho se staví. Ať už tomu někdo říká atom či kvark, vlastně jsou to takové kameny, které se poskládají, aby z nich bylo něco většího: molekula, buňka, chrám nebo člověk. Někdo vás nejprve posbírá - můžete mít v těle "kameny", které kdysi patřily do těl dinosaurů, plavuní či Napoleona. Až dosloužíte, přijde čas rozhazování; jiné stavby/organismy vaše "kameny" použijí. To není žádná reinkarnace. Bůh si prostě usmyslel použít stejné "kameny" na stavbu hvězd i člověka.

Věřím, že Bůh nad tím ustavičným sbíráním a rozhazováním má kontrolu. Dříve jsme si nedokázali představit počítače s miliardami operací za sekundu. Díky computerům si dokážu alespoň trochu představit Boha, který ví o každém atomu, i kdyby anihiloval. Komu který atom bude při vzkříšení patřit, nevím. Ale on vše ... činí nové! Třeba ty staré kameny ani nebude potřebovat.

Použil jsem vlastně Ježíšův obraz. "Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude rozmetáno. Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím." Tu řekli Židé: "Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?" On však mluvil o chrámu svého těla. Když pak byl vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.

Tak chci věřit i já. Ježíš se doslova "rozházel" na všechny strany. Ale Bůh ho "posbíral". Když se to povedlo tehdy, třeba se to povede i se mnou a s vámi.

Autor je farářem v Náchodě.