Je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat

Otištěno z časopisu 7/1999

"Všechno už tu vlastně bylo, a tak opatrujeme pro příští generace největší skvosty minulosti," procedil skrz doutník chlápek s bouřkou a vznikl konzervativec - pravičák.

"Odhoďme vše staré a shnilé a hledejme nový světový řád!" zamutoval studentík s kokardou na klopě a vznikl socialista - levičák. Oba byli pustí a prázdní a nad propastnou tůní pořád ještě tma. Ale nad čtenáři Bratrstva vznášel se duch Boží. Amen. Zazpíváme píseň číslo 137: Každá věc svůj čas mívá.

Tak konec legrace. Jistěže vždycky byli a budou lidé ploší, jednorozměrní, kterým se hodinky zastavily třeba na čase hledání. Pořád bloudí světem jak štvaní psanci, žijí jen pro šmejdění, nikoli pro nacházení. A pak jsou opatrovači pravd, brouci Pytlíci, všude byli, všechno znají, sedí jako žába na prameni, jen to správně distribuovat a nemusí vytáhnout paty z domu. Někteří nešťastníci zas ztratí úplně všechno: kuličku skleněnku, dobré kamarády, smysl pro realitu, poslední zábrany. Existují dekadenti, kteří opovrhují především sami sebou, a proto odhazují vše, co připadá smysluplné jiným. Jedno bez druhého vede vždy do extrému.

Vyváženost kompozice však narušuje čas ztrácení. To nelze dělat vědomě, to by bylo odhazování. Asi nám chce Kazatel říct, že nekontrolovatelná ztráta (věci, zdraví, člověka, postavení) nemusí být tragédií, ale někdy může být tím nejpříhodnějším, co nás potká.

Čtyři jmenované časy vždycky běží zároveň. I když se někdy zdá, že přebírají jeden od druhého štafetový kolík.

Kdysi prý naše farnost ztratila kvůli komunistické měnové reformě peníze našetřené na kostel. Ukázalo se, že to nebyla nejhorší ztráta; zbyla nás jen pětina a jsme rádi, že nám alespoň věž nepadá na hlavu. Čtyřicet let křesťané úzkostlivě opatrovali víru předků. Nebylo moc myšlenek na expanzi, tak jsme se zakopali v pozicích. Fronta se posunula, my jsme zaostali. Teď je svoboda, ve které zatím neumíme moc chodit, a tak je třeba hledat nová, srozumitelná vyjádření víry, zkoumat, jaký vlastně je dnešní člověk, hledat vizi pro budoucí církev, co chceme a jak toho dosáhneme, hledat novou naději. Ale k tomu, abychom došli do své zaslíbené země, budeme muset nejspíš odhodit spoustu nepotřebných krámů. Svůj falešný stud, zahleděnost do minulosti, fotky bezbranných zvěčnělých überevangelíků, svého ubitého otrockého ducha. A jak to tiká tobě? Šťastnou cestu!

 Autor je farářem v Hronově.