Image (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 9/2007
 
Prostě nechat rozsvíceno
  
Hluchoslepé děti, tedy bytosti, které vyrůstají ve věčné noci a tichu, se usmívají, pláčí, vztekají, hledají kontakt a odmítají kontakt, tedy mají základní projevy mimiky stejné jako my, kdo vidíme a slyšíme. I když nás nikdy nemohly vidět ani slyšet. Když se zlobí, nejen, že se jim tvoří na čele svislé vrásky, ale i dupají nohou do země – tedy projevují i složitější vzorce chování – stejně jako ostatní. Třeba se to naučily, jak poznávaly ostatní lidi hmatem? Tak se podívejme na děti, které nemohou používat ani hmat – třeba oběti léku Conterganu, které mají ručičky zakrnělé. I ony projevují emoce stejně.
Ti lidé v místnosti se neznali. Půl hodiny tam čekali, než přijdou ti, kdo to tam organizují. Potom pořadatelé s každým zvlášť chvíli mluvili. Ukázali jim fotografie z té místnosti z toho čekání a ptali se jich: kdo podle Vás bude ve hře „vězňovo dilema“ podvádět a kdo hrát poctivě? Potom tu hru ve dvojicích hráli. Trefili se ve svém odhadu? Podváděli ti, u kterých to čekali, a hráli poctivě ti, u kterých to čekali? Ano. Ne všichni a vždycky. Ale odhad se kryl se skutečností podstatně víc, než kdyby to byla jenom náhoda.
Vytvořím obraz sebe
Co je to postoj? Odpovíte možná „že si o někom nebo něčem něco myslím“. „Že k někomu nebo něčemu něco cítím“. „Že vůči někomu nebo něčemu obvykle nějak jednám“. A všecko je to správně, tak chápeme postoj jako psychologický jev. Ale on předtím už existoval postoj jako nějaké držení těla, pozice. Třeba když se někdo chystá druhého obejmout. Má roztažené paže a jde k němu, aby to mohl co nejúčinněji udělat. Když se někdo chystá druhému dát pár facek, napřahuje se zase jinak. Tedy: tělo se chystá něco udělat, je v takové poloze, aby to šlo udělat co nejlíp. A ono to má ještě jeden efekt: druhý člověk z toho čte „chce mě obejmout“, „chce mi dát facku“. Ten postoj tedy vedle toho, že připravuje nějakou akci, je signál: toto k tobě cítím, toto si myslím, toto chci udělat.
Co je těm třem situacím společné? Mimika hluchoslepých dětí, projevení poctivosti nebo nepoctivosti, postoj? Že člověk prostě tím, že je a jaký je o sobě vysílá signály a druzí přijímají ty signály. A celé to funguje – aniž by v tom byl záměr: budu se jevit, aby…, vytvořím obraz sebe, že…
Ba, nemusí to být jen tak mimovolní. Mimické svaly reagují automaticky – ale můžeme je i ovládat vůlí. Úřednice v bance i kráska při volbě miss se usmívají a nevede je k tomu emoce radosti nebo lásky. Litujeme je, říkáme si, že je už zvedače koutků musejí bolet, ale jde to. Jenom pro zajímavost: svaly ovládané vůlí, i svaly, které s pohybují mimovolně, jsou také kolem řitního svěrače…
Takže to, jak se druhým jevím, může prostě vyplývat z toho, jaký nebo jaká jsem. Nebo to mohu ovládat. Starat se o to. Cíleně vzbuzovat určitý obraz o sobě. Vytvářet svoji image. A to celkem nezávisle na tom, co je vevnitř. Já člověk, my instituce, my firma, my církev… Ne jenom ta úřednice v bance a kandidátka na titul miss. Třeba i farář. Ivan Klíma popisuje v jednom svém raném textu situaci, kdy za knězem přijde chlapec z vesnice. „Co máš na srdci, chlapče?“ zeptal se hlasem, v němž zněla naučená vlídnost. Usedl na lavičku u zdi, přivřel unaveně oči: „Poslouchám tě.“
Image celkem nezávislá na tom, co je vevnitř. Setkali jsme se s případy, kdy byla protikladná tomu, co bylo uvnitř. Zpěvačka, která jako každý z nás stárla, najednou měla image mladé. Politik, který se obklopoval pochybnými lidmi a připravoval pochybné kšefty, vytvářel image upřímného zastánce politických ideálů své strany. Tu nezávislost image a obsahu vidíme vůbec často v politickém boji. Vítězí strana s lepším programem, nebo s kvalitnější „píár“ agenturou? Na tu otázku není jednoznačná odpověď.
Image šlechetných lidí
Co s tím? Tu možnost fungovat automaticky, nebo působením své vůle, jsme dostali nejenom do konečníku. Už ze stavby svého organismu můžeme tedy usuzovat: smíme od nějaké míry ovlivňovat, jaká bude naše mimika. A tím víc držení těla, oblečení, dikce, prezentace v médiích… to všecko, čím tvoříme svoji osobní image. A církevní image. Ale jaká je ta míra? Vlk v rouše beránčím – image, která je opačná než to, co je vevnitř. To je podle bible nepřijatelná míra.
O té míře mluví Ježíš nepřímo, když říká „Vy jste světlo světa…Aniž rozsvěcují svíce a stavějí ji pod kbelec, ale na svícen; i svítí všechněm, kteříž jsou v domě (Mt 5,14n).“ V pozadí je situace posluchačů: mají chudý dům o jedné místnosti. Olejem musejí šetřit. Jedna lampa musí osvětlit celý dům. Hospodyně ji staví na svícen v optimální výšce. Kdekoliv jinde by bylo to světlo málo využité. Krajní podobou toho nevyužití by bylo přiklopit lampu kýblem.
To byly reálie. Co míní Ježíš tím obrazem? Kraličtí to hezky shrnuli v poznámkách: „Vy životem šlechetným a učením čistým svítiti máte lidem na světě přebývajícím“. Žijete šlechetně – a můžete se i starat, aby byla zřetelná vaše image šlechetných lidí. Můžete někdy zvýraznit mimiku. Můžete být šik oblečení, abyste zaujali vrstevníky. Můžete zpívat ze Svítá čistě a s muzikálním frázováním… Ale jestli nežijete šlechetně, pak to všecko nepomůže. Pak to všecko je pro vaše okolí v lepším případě komedie, v horším pohoršení. V tom je cílené vytváření image ošidné. Tak spíš: žít jak žít se má a Pánu Bohu poručeno.
Ryšavý, Ivan
 
Image na nic
  
„Image je na nic, poslouchej instinkt, dej si...“ vybavuji si slogan z reklamy na nějakou bublinkovou limonádu, který se chytře snaží nabídnout zase jenom další image. Je to všude kolem nás a těžko se tomu odolává. Dříve stačilo, že byl jeden frajer, dnes už na to musí mít propracovaný styl od účesu, až po auto, případně kam mu stačí peníze. A to se ještě vždy najde někdo, kdo to má více promyšlené. Otázka zní, jestli se toho má člověk účastnit, případně do jaké míry? Má dnešní křesťan užívat nastalé svobody a vrhat se do víru nákupních galerií? Je pěstování image hřích? Měli by se křesťané při výběru ošacení více držet funkční stránky věci a zpozornět všude tam, kde by se pro různé dvojité švy a lesklé knoflíky již mohlo jednat o pokušení pěstovat si image? Problém je, že i kdybychom chtěli být strozí a puritánští, tak to nebudeme mít jednoduché. Ani nízká cena není totiž dnes ničeho zárukou. Naopak, model poustevník, vyvedený v kvalitních přírodních materiálech může stát daleko více než model, od pohledu daleko okázalejší, nazývaný též mafiánský. Člověk by si tedy řekl, asi to chce řešit tak nějak s mírou, moc to nepřehánět. To je takové křesťanské, ne? Přijela, nepřijela, oblečená, neoblečená? To ne! To přece nechceme. Ať si křesťan nosí, co chce, vždyť je to především hra, všechna ta móda a image. Hra, ze které mohou mít nakonec užitek nebo alespoň legraci i okolní přihlížející. Řekl bych, že křesťan může tuto hru hrát snad i o něco svobodněji, protože tuší, že na tom všechno nevisí.
Mám i jednu radu pro vytváření vlastní image na závěr. Odmyslete si tu stylovou limonádu z úvodního sloganu a než vstoupíte do shopping centra si řekněte: „Image je na nic, poslouchej instinkt!“.
Mamula Bohdan
 
Vnitřní obraz člověka
  
Image vlastně znamená obraz. Obraz je jednak to, co vidím, tedy vnější podoby objektů a jednak to, co autor obrazu chtěl vyjádřit jaksi navíc, něco čím se ten jeho obraz liší třeba od fotografie.Takže podvědomě vlastně každý stojí o to, mít nějaký image, bez ohledu na to, jak o sebe dbá nebo nedbá. Jednou mi jeden farář pro mládež řekl: “Vy hipísáci děláte, že vám na oblečení nezáleží, ale ty vaše vošoupaný džíny a roztrhaný trička jsou vlastně taková vaše uniforma a vy ani nemáte svobodu ji opustit.“ No,je to taky názor, i když bych o něm mohl dlouze polemizovat.
Ale nebudu. Raději napíšu,co nosím a proč. Myslím, že moje dnešní oblečení má nejblíže k oblečení bezdomovce, za kterého bývám tu a tam pokládán. Nosím nyní převážně věci ze sekáče, případně to, co moji přátelé odložili. Ne snad proto, že bych na lepší oblečení neměl, ale mám stále větší pocit, že naše více a více konzumující společnost se ubírá někam špatně. Můj dědeček měl dvoje kalhoty. Jedny na práci a jedny do kostela. Můj otec již několik desítek a já…darmo mluvit. Spotřebovávat a vyhazovat, aby se to naše konzumní letadlo nezastavilo a nespadlo….
Druhým důvodem je to, že ten, kdo dá hlavně na to, jak kdo vypadá a ne jaký je, ten se se mnou nebaví a já jsem za tento mimovolný předvýběr velmi vděčný, neboť mě to ušetří hovoru s lidmi, se kterými bych si beztak neměl co říci.
Dalším důvodem je i to, že to co skromným způsobem oblékání a života ušetřím, mohu vynaložit způsobem, který pokládám za smysluplný, aniž bych musel mít pocit, že o něco šidím rodinu. Není to snad proto, že bych byl takový dobráček, ale šíleně mi vadí dnešní tak velmi samozřejmý egocentrický hedonismus (soběstředné, sobecké požitkářství, konzum). Nestavím proti němu nějaký ideál ctnosti, sám ani nejsem tak ctnostný ani tak naivní ani tak odtržený od reality, ale byl bych rád, když už to hedonismus vyhrává na plné čáře, aby to byl alespoň hedonismus solidární, to znamená, jakou míru konzumního blaha pokládám za samozřejmou pro sebe takovou bych měl přát každému bližnímu a nejen přát, ale také pro to něco udělat.
Jinak samozřejmě to, co nosím, nosím také i proto, že je mi to pohodlné a že se v tom cítím dobře. Mám-li na sobě náhodou z nějakých příčin kvádro, nepokračuji v jeho nošení ani po té, co mi lidé říkají, jak mi sluší a jak v něm pěkně vypadám. Já si v něm obvykle připadám jako kašpar a kdybych si vzal kravatu, měl bych pocit, že se uškrtím.
Přes to všechno si nemyslím, že ten, kdo nosí značkové oblečení, kravatu, naleštěné boty nebo má stále hladce oholenou tvář je nějaký povrchní rozmařilec, sobec, zaměřený jen na sebe. Možná třeba vyznává tytéž ideály jako já a dobře bychom si rozumněli.
Tak proč se náš zevnějšek tolik liší? Téhož „obrazu za obrazem“ může docílit každý malíř jinou technikou. Takže budeme-li autentičtí, nemusíme se vázat na žádný image,nemusíme se připodobňovat svoji peer group (skupině stejně si stojících vrstevníků), ani žádným idolům, nemusíme si dělat o svůj image starosti a s takto uvolněnýma rukama, můžeme svobodně pronikat k tomu vnitřnímu obrazu člověka,který je mnohem důležitější než to, jak se nám kdo jeví anebo my jemu…
Bartošek, Josef
 
K Božímu image stvoření
  
Image je slovo původně latinské, kde zní imago (česky obraz). Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, jako muže a ženu jej stvořil, praví se hned na začátku Bible (Gn 1). Tak tedy k obrazu Božímu stvořeni jsme. Jenže co z toho vyvodit? Že by napodobovat Ježíše ve všem, co dělal? Třebas. Čím horoucnější zbožnost, tím víc napodobování vzorů (kupříkladu Ježíše nebo světců), tak to často v dějinách chodilo, ale v protestantismu našeho střihu se to nakonec moc neujalo. Vírou spaseni jsme, nikoli napodobováním (imitací). Vaše záchrana (nebo záhuba) není závislá ani na vašem image.
Nicméně nějaký image (to, co vidíte, když se na mě podíváte) si člověk buduje a pěstuje. Když se modlíte, postíte nebo někomu něco dáváte, nebuďte jako ti, kdo to stavějí ostatním na odiv, připomněl Ježíš (Mt 6). Image zbožného nebo štědrého člověka pořád není víc než image. Nezapomeňte, vaše tělo je chrám Ducha svatého, napsal Pavel do jednoho sboru (1 K 6,19). To se ví, platí to i pro nás – image je něco jako fasáda: pěkná, výstavní, zchátralá či odpudivá. Ale důležité je, co je vevnitř, fasáda není všechno.
K obrazu Božímu stvořeni, chrám Ducha svatého – image by tomu měl odpovídat. Jak? To v Bibli není. To je přece na nás. Každá tradice (a v ní každá generace) o tom má své představy, které v něčem čelí své době a v něčem s ní jsou zajedno. Je to na nás. Chcete-li se líbit (nebo provokovat nebo co já vím), pracujte na tom. Najdou se specialisté, kteří vám s tím poradí. Ale nezapomeňte na interiér. A kdyby jen na interiér! Člověčí životní dům by měl stát na pořádných základech (řekl Ježíš, Mt 7). Přijde-li bouře, fasáda ho nezachrání. Ale to neznamená, že by nemohla být pěkná...
Keřkovský, Jan
 
Biblický odkaz: 
Genesis 1
Biblický odkaz: 
Matouš 6
Biblický odkaz: 
1 Korintským 6,19
Biblický odkaz: 
Matouš 7
Autor: 
Ryšavý, Ivan
Autor: 
Mamula, Bohdan
Autor: 
Bartošek, Josef
Autor: 
Keřkovský, Jan
Rok vzniku: 
2007