I vzal Boaz Rút

Otištěno z časopisu Bratrstvo 7/2008

Čtení:Rt 4,1-13

Kdo má rád happy end, tak ten se dnes dočkal. Příběh ale dost jasně ukázal, že ke šťastným koncům se člověk nedostane podle hesla: Kdo si počká, ten se dočká. Přicházely obtíže a Rút je překonávala. Pravda – metodami někdy dost podivnými. Jako by v předjímce Pavlova vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. (Gal 5,13), tak i Rút šle až na kraj toho, co může člověk dělat, když je v nouzi. Nebylo to ale pro prosazování sebe, protože kdyby přestala hledět na svou tchýni, tak se mohla mít dobře mnohem dříve. Lidé to viděli a Bóaz to shrnul do slov: „Všechen můj lid v bráně ví, že jsi žena znamenitá!“ (3,11).

A nejen to. Není to jen milosrdenství, ale i fakt, že Rút netahá do Izraele pohanské praktiky svého rodného Moábu, ale že se řídí zákony platnými v Izraeli. Tedy obecně řečeno – Rút poslouchá izraelského Boha.

Rút pro řešení své a Noeminy existenční nouze použila řešení na první pohled až neslušné – přilehnout ke spícímu Bóazovi. Když člověk slyší, že Rút vlezla cizímu chlapovi do postele, tak se mravokárcům zježí všechny chlupy na těle. Ale není to tak jednoduché, že by nalíčená a navoněná Rút Bóaze svedla a jemu pak (jako slušnému člověku) nezbylo, než si jí vzít. Rút opravdu požádala Bóaze o sňatek, ale Bóaz měl stále šanci odmítnout a i ta její žádost nesla podstatné rysy klasického židovského zásnubního obřadu.

Protože se Rút nechal i v tak obtížné životní situaci omezit ve výběru možných řešení oněmi dvěmi pomyslnými hranicemi – tedy tím, že to nedělala jen pro své dobro a že stále kladla důraz na poslušnost Božím řádům – tak pisatel její jednání hodnotí v konečném součtu kladně. A my tato dvě její omezení, které v okamžiku, kdy platí obě zároveň, opravňují použít i takovéto řešení, známe jako „dvojpřikázání lásky“ k Bohu i k lidem. Vždyť toto „dvojpřikázání“ sám Ježíš shrnul slovy „to čiň a budeš živ.“

Takhle jedná i Bóaz – stále se snaží vyvažovat svoji touhu pomoci s Bohem stanovenými pravidly pro život. Proto ta štrapápce s bezejmenným příbuzným. Tomu ale záhy došlo, že pomáhat bližním není zas tak jednoduché – a raději z toho všeho vycouval. O pole by asi stál, ale přivést si domů další manželku, to už by byla dost silná káva. Nemusel to být lakomec. Je snadné si docela lidsky představit tu situaci, když by přišel domů a jen tak by mezi řečí manželce oznámil, že si vzal druhou manželku. I když mnohoženství nebylo v té době nic neobvyklého, asi by to klidu v domácnosti nepřidalo, protože to, že to vždycky neklapalo, víme třeba z příběhů o Jákobovi. Ne, když si to pořádně promyslel, tak vidí, že on této možnosti opravdu nevyužije.

I vzal si Bóaz Rút a stala se jeho ženou. A byla svatba, jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli a žili spolu šťastně a jestli neumřeli žijí spolu dodnes. Tak nějak se to píše v pohádkách, jako by svatbou skončily všechny starosti a začínalo období sladkého užívání si trvalých radovánek, ale nechť.

Tenhle příběh ale tady ještě nekončí. Dobré příběhy nekončí ani smrtí těch, kteří v nic hráli hlavní roli. Ale o tom příště.