I uvěřili můžové ninivští

Otištěno z časopisu Bratrstvo 7/2007

Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.“ I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. (Jon 3,4n)



Jakýsi Hebrej vešel do města Ninive, starověké velmoci, a křičí tu o jeho zkáze. Směšné? Trapné? Nepravděpodobné? Nemyslitelné? Šílené? Neuvěřitelné? Stíhají ho jen úsměšky a shovívavé pohledy. S nikým to jeho pokřikování ani nehne a všichni si jdou dál po svém. Kdepak by se nám mohlo něco takového přihodit s našimi hradbami a s naším vojskem. Jenomže v bibli to tak není, ačkoli to tak často chodí v „reálu“.

Vždyť co my všechno dokážeme. Vědomí naší sebe zajištěnosti je značně silné. Pro případ ztráty zaměstnání máme sociální síť, pro případ nemoci zdravotní systém. Pro nenadálé události pojištění - úrazové, živelné, havarijní a kdoví jaké ještě. Pro případ napadení si platíme ze svých daní bezpečnostní složky a armádu. Ale to všechno stejně, jak v hloubi duše doufáme, nepřijde „ke slovu“, protože svět přeci musí fungovat a nám se nic zlého nemůže stát. Snad každý takhle uvažujeme. A snaha zajistit se nás taky týká. A důvěra ve všechny ty systémy a organizace v nás prostě je. Jinak bychom je nebudovali, nepodporovali, neměli.

A jen ať si zkusí někdo přijít s tím, že tohle všechno bude rozvráceno, obráceno v nic, že se náš život zcela převrátí a nic z toho nám už nepomůže. Jak se na něj budeme dívat? A budeme ho chtít ještě poslouchat? Nebo se od něj odvrátíme? Nebo ho budeme dokonce chtít umlčet? Všechny tyhle možnosti měli i mužové ninivští, když jakýsi Hebrej vešel do jejich města a vykřikoval o jeho vyvrácení. Na žádnou z těchto možností nevsadili. Zachovali se jinak.

„I uvěřili ninivští muži Bohu.“ Z Jonášových úst slyší cosi nemilého, nepříjemného a neradostného. Přesto jej vzali vážně. Vlastně ne. Vzali vážně toho, který Jonáše poslal.

Jak to poznali, že Jonáše poslal Bůh a že mluví opravdu to, co mu sdělil Bůh? Jak to poznali, že nejde o podvodníka nebo blázna? Jak to poznali, že právě tahle slova mají vzít smrtelně vážně? To se tady nepíše. Prostě se to pozná. Vždyť vy taky dáte na něčí slova, když dotyčný mluví o Bohu. I když někdy poukazuje na skutečnosti, které bychom raději zamlčeli a nerozmazávali. Jsou lidé, kteří mají naší důvěru v tom, že nám přibližují skutečnou Boží vůli. Tak to přece v „reálu“ našeho života taky chodí.

Reakce Ninivských není zas až tak neobvyklá. I my tak žijeme. Měníme svůj život podle toho, jak věříme Bohu. Na tom není nic divného ani v jedenadvacátém století.

Za povšimnutí stojí spíš to, že Jonáš ani nestačí projít celé město a výsledek jeho díla se přesto dostavil, na celé město se rozšířil. Městem Ninive se muselo procházet tři dny, aby je člověk prošel celé. A Jonášovi stačí jen jeden den volat, aby všichni, od nejmenšího po největšího, věděli, co jim přišel sdělit. A dokonce na základě jeho slova během toho jednoho jediného dne začali jednat. Tak to je, když člověk pustí ke slovu opravdu Slovo Hospodinovo.