Hněv (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 8/2003

 

Co o tom

čteme v Bibli

Aleš Mostecký
 

Když se hněvá Hospodin, je to hněv vždy spravedlivý. Má svůj důvod, lid si jej na sebe přivádí sám. Ne ledajakou prkotinou, ale odpadnutím od smlouvy, porušením jedinečného vztahu k Bohu. Křepčením kolem zlatého býčka pod Sinají či reptáním proti Božím cestám, odíráním vdov a sirotků a pošlapáváním pravdy, v různých obměnách stále dokola.

     To se projeví Boží nepřítomností: „Hospodin vzplanul proti nim hněvem a odešel.“ (Nu 12,9) Najednou zde není hráz proti zlu. Není, kdo by ochraňoval a vysvobozoval. Jako by sám Bůh své nevěrné vydal nepříteli v šanc. Hynou a je jim ouvej.

     Naštěstí pro nás není Boží hněv věčný, ale podléhá milosrdenství. Vypadá to, že hněv je výchovný prostředek, jak s námi zatřepat a vrátit nás zpět k Hospodinu, je to nástroj očistného soudu. Blízko den Hospodinova hněvu!

     S lidským hněvem je to horší. Zvláště s hněvem mezi bratry. Kain v hněvu zabil Ábela, Ezau chtěl zabít Jákoba. Proto: „Odlož hněv ... ať se nedopustíš zlého.“ (Ž 37,8) Náš hněv je zárodek zla. Umíme se vůbec hněvat spravedlivě? Ježíš (Boží reprezentant) se hněvá (Božím hněvem) na tvrdost srdcí, na natvrdlost učedníků. Nebo Elíhú v knize Jób (kap. 32). Jde ale spíše o čestné výjimky, proto je náš hněv veskrze odmítán.

 

O hněvu

Míla Lapáček
 

Pokud jde o hněv, zdálo by se na první pohled, že právě já nemám k tomu mnoho co dodat. Poněvadž jsem většinou lidí, již mne znají, považován za kliďase, kterého jen tak něco nevyvede z míry. To je ovšem klam. Ve skutečnosti se hněvám zhruba stejně často, jako kdekdo jiný. Ale... nemám buď chuť, nebo odvahu to projevit. Souvisí to patrně s mojí neochotou vstupovat do konfliktů; za kterou není nějaká beránčí povaha, nýbrž strach z nepříjemných následků. Abych se jim vyhnul, raději se - v situaci směřující ke konfliktu - stáhnu, odbočím, zmlknu, uzavřu se; a hněv (který se tu často dostavuje) spolknu, zatlačím zpět do nitra, odkud se snaží vytrysknout ven.

     „To neděláš dobře, Jaromíre...“ - zní okřídlená replika, adresovaná jednomu z protagonistů filmu Vesničko má středisková, tomu, který strká vyhořelé zápalky zpět do krabičky. Co hrozí, je každému jasné, a dotyčný to také záhy pochopí.

     Tak je tomu i se mnou a s hněvem. Vím, co je správně a co ne, důsledky jakých příčin jsou blahé a jakých neblahé: Že když se hněv ve mně vzmáhá, měl bych mu dát průchod. I za cenu, že se tím dostanu do nepříjemného střetu s konkrétním člověkem nebo okolím. Dám tak přece čitelně najevo, co si myslím, jak se cítím, o co se mi jedná apod.! Zajiskří se, ale pročistí se vzduch a uleví se mi (což není vůbec zanedbatelné).

     Teorii jakž takž znám, ovšem praxe tuze pokulhává. Moje první manželství ztroskotalo mimo jiné proto, že jsem téměř nic z toho, co mne ve vztahu a v soužití s partnerkou hněvalo, iritovalo a žralo, nedovedl vyslovit, ventilovat. Tolikrát jsem byl rozzloben, tolikrát ukrutně naštvaný; ale místo toho, abych zařval, rozvztekal se, praštil talířem o podlahu, nebo za sebou prásknul dveřmi, tak jsem na sobě nic nedal znát. Všechnu zlobu (a vůbec tu nejde o to, zda oprávněnou či ne- oprávněnou) jsem polykal, presoval nazpět, dovnitř, stále hlouběji.

     Nemohlo přijít nic jiného, než stupňující se deprese, splín, rozpad vztahu a nakonec rozvod.

     Myslím, že není málo těch, kdo zacházejí se svým hněvem stejně nerozumně jako já, a hazardují tak se svými vztahy a se svým duševním zdravím. Chtěl bych je ale povzbudit, že na změnu a zmoudření není nikdy pozdě. Chce to však někdy pořádnou pecku. Já jsem jednu dostal tehdy, když mne můj nepředstíraně rozhněvaný psychoterapeut přivázal provazem ke křeslu, kde jsem si hověl. Když jsem byl omotaný jako bourec morušový, řekl, že tohle je obraz mé životní situace, a že jde teď pryč a ať nepočítám s tím, že se hned tak vrátí (to myslel bezezbytku vážně). Seděl jsem tam jako pecka a odmítal si připustit, jak se mne tohle znesvobodnění, ponížení dotýká. Jenže provaz škrtil čím dál víc a ruce začínaly mrtvět. Přicházel vztek, narůstal hněv, ale - co bych zastíral - i strach; ovšem to vše mne nakonec vyburcovalo k výkonu, za který by se nemusel stydět ani sám Harry Houdini (proslulý artista přelomu 19. a 20. století, unikající z těch nejnemožnějších pout).

     Snad je z předchozí epizody patrné, jak nesnadné bývá odvážit se hněvu - lhostejno zda spravedlivého či nespravedlivého, opodstatněného či iracionálního - ale že pořádný výbuch je mnohdy jediná správná cesta, zatímco všechny ostatní jsou nedobré, škodlivé. A že pekelně se nas... a bez skrupulí to ze sebe vyprskat, může přinést nevídanou úlevu, ba dokonce osvobození.

     Námětem pro jiný článek by zřejmě byly formy a meze hněvivých projevů; ale tu si dovolím tvrdit, že: proti gustu, žádný dišputát. Ačkoli..., kdybyste mě slyšeli a viděli u televize (a teď to neberte jako nějaké žertovné odlehčení na závěr), jak temně zuřím při ledním hokeji, při tzv. zábavných pořadech nebo u zpráv, s jak nepokrytou nenávistí ostouzím tu stranu (resp. umělce či umělkyni), které nepřeji, nejspíš byste nějaké zřetelné meze naléhavě doporučovali (možná i z obav o mé zdraví).

     Takže..., vida, vždyť já se hněvat dokážu, a jak! Ovšem jen u televize, tedy platonicky, ne doopravdy. A to nic není, to dokáže kdejaký moula (co jich jen bývá v ochozech sportovních kolbišť!). Skutečný hněv, bytostný, s mým vlastnoručním podpisem, hněv, za který si ponesu autentickou odpovědnost, to je něco úplně jiného.

     Pokud nejste cholerici, můžete se s ním nelehce potýkat. Je jen ojediněle ctností a projevem vyšší duchovní vyspělosti, nehněvat se. Daleko častěji je to příznak strachu projevit se, otevřít se, být tím, čím já chci a potřebuji, ne tím, čím mne chtějí mít druzí. Neředěný hněv a jeho vyjádření je - po mém soudu - projevem zralé, odvážné poctivosti k druhým i k sobě.

 

Hněv

Jak se správně hněvat?
   

Homer Simpson

pracovník jaderné elektrárny
 

Tak to je stejná otázka jako třeba: Jak si správně říhnout? Na to by vám spíš odpověděla Marge, tedy na to s tím hněvem, ale o tom říhání ..... (odpověď byla redakčně zkrácena)
 

Jan Blažek

armádní kaplan, 43 let
 

Jak kdy. Někdy je dobré rozbít talíř, jindy jít štípat dříví nebo přerovnat kompost. Taková kvalitní hádka také někdy pročistí vzduch. Ale jak správně? Ví Bůh!
 

Filip Keller

tajemník - farář mládeže, 30 let
 

S rozmyslem, s rozvahou, bez zaujetí sebou samým, bez pocitu ukřivděnosti, bez projevů ješitnosti, s ochotou slyšet, s otevřeností ke změnám, bez obav, že příčinu svým hněvem odstraním (opakem je touha se po někom vozit). Ptali jste se jak se hněvat, ne jak se hněvám já....
 

Dobromila Krupová

vedoucí peč. služby Diakonie ČCE, 51 let
 

Asi je nejlépe zahořet „hněvem spravedlivých“, ale každý z nás má za spravedlivé něco jiného. Je reálné, aby mi můj hněv nezatemnil zrak a rozum? Je-li, je to snad správné.
 

Marie Medková

studentka teologie, 20 let
 

Když jsem na někoho rozlobená, tak hněvat se „k věci“. Hněv tu funguje jako roznětka k řešení problému. A když se hněvám na sebe..., tak to teda nevím.
 

Miki Erdinger

student ETF a FF - sociální práce, 23 let
 

Na to není jednoznačná odpověď. Je to zcela individuální. Jen si musíme dát pozor, abychom v zaslepenosti neuškodili jak okolí, objektu hněvu, tak i sobě samým. A přece jen jedna rada: Netutlat hněv v sobě, ale ve vhodnou chvíli ho vypustit ven.
 

Daniel Dušek

veterinář a varhaník, 34 let
 

Vybavuje se mně spravedlivý hněv, který ale přísluší spíše pohádkovým králům. Správně se hněvat? To snad ani nejde. Prostě když jsem naštvaný, projevuji se velmi emocionálně. Je to asi jeden z nejspontánnějších projevů, kterého jsme schopni.
 

Antonín Plachý

ředitel azylového domu, 46 let
 

Ovládání sebe sama je vzácný dar. Pokud nás někdo naštve v zaměstnání, ve sboru, na veřejnosti pak se ještě dovedeme ovládnout, ale pokud se dostaneme mezi své blízké, pak naše ovládání ochabuje a hněv často vybuchne. Je přirozené, že člověk musí mít nějaký ventil, jen si kladu otázku, proč to musí odskákat zrovna moji nejbližší.
 

Marcela Švejnohová

redaktorka českého rozhlasu, 25 let
 

Nehněvat se. Neztrácet zbytečně energii a hlavu. A když dojde k nejhoršímu: počítat do deseti. Pomáhá to.
 

Darja Kocábová

klinická psycholožka, 72 let
 

Nelze (správně se hněvat). Hněv pohlcuje, jediná ochrana je odklad, což vyžaduje velkou vnitřní disciplínu, ale pak už to není hněv.
 

Antoinette Steiner

farářka ve Švýcarsku, 30 let
 

Nemyslím, že hněv je vždy negativní. Je třeba sám sebe ale dobře znát, aby člověk neničil druhého a ovládal svůj jazyk. Hněv je energie k využití: někdy ml dává odvahu říct věci, které si už dlouho myslím. Je to dobrá hybná síla k přetváření světa, společnosti. Bible je plná vyprávění o hněvu: Boží hněv, hněv proroků, Ježíšův hněv. Hněv může být známkou napětí mezi často tvrdou a nespravedlivou realitou a nadějí.
 

Hana Ryšavá

varhanice, 30 let
 

Udržet si čistou hlavu a neublížit. Pokud je hlava horká,vypnout, nechat vystydnout a pak jednat dál. To se snadno říká, ve vypjaté situaci však ne vždy daří.

 

Ve výtvarném umění

Ondřej Macek
 

Hněv (lat. ira) patří mezi smrtelné hříchy, což jej většinou předurčuje i do katalogů neřestí. Zvláště oblíben býval u středověkých sochařů. Obvykle je hněv představován postavou (nezřídka ženskou, ale vyskytuje se i muž bojovník, lupič apod.), která zabíjí člověka (nevinného, často mnicha). Atributem je dýka či meč.

     Kromě toho se hněv dostal oklikou i do skupiny tzv. čtyř temperamentů. Latinské slovo temperamentum znamená pravé smíšení tělesných šťáv, které určují povahu člověka. Jaký člověk je, jak se chová, vyplývá z té, která v organismu převládne a protože je vylučují orgány podléhající vlivu planet, je osud a povaha člověka „ve hvězdách“. Povaha cholerická, ovlivněná žlučí, je podobna ohni a lvu. Cholerický temperament se často ve zpodobňování (nahá postava bojovníka s mečem, vedle kterého je zmíněný lev či jej alespoň obklopují plameny) blíží vyobrazení hněvu. Temperament pak splývá s neřestí.

 

Co Vás nejvíc dokáže rozčílit?

 

• Když se mi někdo hrabe ve věcech. (žákyně 14let)
• Neupřímnost. Pokud někdo zalže ve vážné věci. (student 16 let)
• Když mi někdo mluví do toho, jak bych se měla oblékat, malovat (studentka 16 let)
• Zlá lež a předsudky. (studentka 16 let)
• Když můj otec předpokládá, že budu automaticky přejímat jeho názory (dám si říct). (muž 25 let, nezaměstnaný)
• Lhostejnost, nespravedlnost, hrubost (studentka 19 let)
• Nejvíc mi vadí, když někdo neakceptuje názor druhých a vnucuje stále svůj. (student 17 let)
• Nejvíc mě rozčílí, když zjistím, že jsem se zachoval jako zbabělec. (student 14 let)
• Nespravedlnost, vypočítavost, srabáctví. (pracující 38 let)
• Zásady a předsudky (student 15 let)
• Jsem docela vznětlivý, je toho dost, třeba i prohra ve hře, ale dost často záporné lidské vlastnosti pýcha, vychloubání. (student 16 let)
• Když někdo nemá pravdu a hádá se. Nenechá si nic vysvětlit. Nad všechny vyvyšuje a dělá jakoby byl nejchytřejší, nejlepší (studentka 21)
• Můj bratr. (student 13 let)
  
   

Kdy považujete hněv za spravedlivý?

 

• Když vede k napravení neřešených problémů a je-li v takové míře, že lidi nějakým způsobem nepoškozuje. (žákyně 14 let)
• Když je namířen proti jasné sviňárně. (pracující 38 let)
• Když se někdo hněvá na mne. (žákyně 14 let)
• Hněv není spravedlivý nikdy (student 15 let)
• Hněv není spravedlivý snad nikdy (ten lidský). Ovšem většinou, když se na někoho hněvám (třeba na sebe), tak se mi ten hněv spravedlivý zdá. Bohužel. (student 14 let)
• Když mě něco rozčílí a je to právem. Když se hněvá Bůh. (žákyně 13 let)
• Silnou emocí, jako je např. hněv, můžu vyjádřit nesouhlas s nějakým závažným problémem. Přimět tak k zamyšlení. Nenechat v lhostejnosti. Ale všeho s mírou. (studentka 19 let)
• Podle mě je hněv užitečný, pokud poslouží k vyřešení nějakého problému. Pokud nás dokáže třeba snadněji přenést přes nějaké životní úskalí a třeba nám na něj dá i jiný náhled, který v klidu neobjevíme. (student 18 let)
• Při výchově dítěte Je užitečné ukázat mu, že se rodič zlobí.(studentka 16 let)
• Jen výjimečně v mezních situacích, kdy potlačí strach. (muž 25 let, nezaměstnaný)
• Když něco provedu. (žákyně 14 let)