Otištěno z časopisu Bratrstvo 6/2002

Kain a Bůh stojí proti sobě a tiše spolu hovoří. Kain ještě drží v ruce nůž.

''Kaine, kde je tvůj bratr Ábel?''

''Pane, ty víš, že to nevím. Je mi to jedno. Ten chlap mě nezajímá. Nestarám se o něho. Je to jeho život.''

''Ale Kaine, on přece nežije. Zkrvavená země křičí. Slyšíš?''

''Pane, ale... já jsem vlastně ani nechtěl. Však jsme tady docela normálně žili. Každý jsme si dělali svoje. Až tehdy... Jak to, že jsi mu dal přednost? Štvalo mě, jak se na něj usmíváš. Jak hledíš na tu jeho ubohou oběť. Takový pápěrka, nikdy nic pořádného nedokázal. Pořád ty jeho ovce... A co já? Měl jsem čekat, kdy si mě všimneš? Dostal jsem vztek. Chtěl jsem mu za něco pořádně vynadat. Hledal jsem, čím bych ho pošpinil, trochu mu tu radost pokazil. Co mně je do jeho života? Nepřeju mu nic zlého, ale... Proč by na tom měl být lépe než já?

Pane, asi jsem ani nechtěl. Ale najednou se po mně sápala nenávist a závist. Dusilo mě to, tlačilo se to na mě, tak jsem otevřel dveře... Nechtěl jsem ho zabít. Jenom jsem měl vztek. Chápeš to? Copak jsem nějaký ochránce jeho života? Nic mi do něj není.

Ale pak tam byl ten nůž... Už se to nedalo zastavit.

Ano, Pane, máš pravdu. Zabil jsem ho.

Pane, teď se na mě díváš. Co se mnou bude?''

    A Hospodin poznamenal svého smutného syna Kaina, navěky už tuláka bez pokoje, znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil.

Protože NEZABIJEŠ. Neponížíš, nezraníš, neupřeš lásku, důstojnost, svobodu. Nebudeš ničit život. A když, pak věz, že to taky odneseš.