Chléb náš vezdejší dej nám dnes

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 5/1998
Když člověk potkal Ježíše, bylo všechno docela jinak. Jak? Z čeho to poznat? Jak jinak? Jak bychom my mohli na tom dostat účast? Zkuste si třeba přeříkat "Otče náš", to jsou slova, která Ježíš učí říkat učedníky a která odpovídají té proměně:
Dnešní slovo "Chléb náš vezdejší dej nám dnes."
Chléb... Půjde asi o to, co člověk nutně potřebuje: chléb, vodu, teplo, místo na zemi, přijetí... Není toho asi tolik, jak se nám někdy zdá, ale jsou věci, které k životu mít musíme. A stále znovu a znovu dostávat. A nikdy si nikdo nemůže být jist, že je další den bude mít. V této prosbě se tedy objevuje to, co je člověku vlastní - lidská křehkost, odkázanost, zranitelnost.
To lidé poznali až před Ježíšem, že potřebují a jsou odkázáni? Samozřejmě, že ne. K tomu není potřeba Ježíš. To zná každý. Často nemáme dost vnímavosti a odvahy vidět to na druhém člověku, zlobíváme se na druhé, proč se tak nemožně, sobecky, zbaběle, pohodlně, uzavřeně, nevypočitatelně chovají. (Je to však nejlepší klíč k pochopení druhých, když si uvědomíte, že jsou odkázáni, že jsou ohroženi křehkostí, tak ...pochopíte skoro všechno.) Na druhém zapomínáme, jak na tom je. Ale sami na sobě to známe; jako nic na světě známe tu lidskou bezbrannost a křehkost, však víte, jaká tíha je žít. K tomu nepotřebujeme Ježíše, abychom si to uvědomili.
Ale pro Ježíše se s touto zranitelností, křehkostí, odkázaností, lidskou potřebou něco stalo. Ne, nezmizela. (Vím, že byste byli rádi, a nevíte, co chcete.) Člověk je prostě člověkem v tom, že potřebuje (a snad v tom je naše zvláštnost a může se z toho stát bohatství, uvidíte).
Totiž Ježíš dal odvahu, vlastně spíš důvěru, tu potřebu vyslovit. S důvěrou říci... Co před druhými a někdy i před sebou schováváme - jak jsme zranitelní, potřebující, odkázáni. To je možné před Ježíšem beze studu a strachu vyslovit! "Chléb náš denní dej nám dnes" - tak to směli lidé před Ježíšem říkat a přestal k tomu patřit strach! To samo o sobě je dost.
Ale je v tom ještě něco: Člověk před Ježíšem vlastně nejen vyznával: ano, potřebuji (již beze strachu), navíc se člověk pro (právě pro, nejen přes) svou křehkost směl obrátit k Druhému, k Bohu.
Nebylo to vyznání lidské křehkosti, byla to prosba, vyslovující lidskou odkázanost a nejslabší místo, a skrze ně se obracející k Bohu - a z toho, co dřív byla jen nouze, slabina a stud se stává bohatství. Jeden vstupuje a patří do života druhého a naopak.
Svou základní křehkost, odkázanost, potřebu vnímejte ne jako prokletí, ale jako bohatství, dobrou odkázanost na Boha a k druhému člověku.
Pavel Jun
Autor: 
Jun, Pavel
Rok vzniku: 
1998