Otištěno z časopisu Bratrstvo 8/2007
Vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. ... „Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme.“ I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. - A neučinil tak. (Jon 3,5b.9n)
Určitě si přečtěte i to, co je v citaci z biblického textu vynecháno.
Bůh že chtěl učinit něco zlého? Až člověka zamrazí, když něco takového čte. Zle jednající Bůh je ta nejhorší možná představa, jakou můžeme kdy mít. Jsem proti. Náš Bůh je láska. On je dobrý, jeho dílo, jeho jednání je dobré.
A jak je to tedy s tím, co zamýšlel učinit městu Ninive? Copak to nebylo zlé? Z našeho lidského pohledu jistě ano. Pro nás, pro Ninivské je vyvrácení jejich města jistě něčím nemilým, nepříjemným. Podle našeho hodnocení jednoznačně špatným. Takovým skutečnostem se bráníme jako nedobrým. Už jsme ale možná zapomněli, že skoro úplně na začátku „zlo, které páchají, vystoupilo před mou (Boží) tvář“ (Jon 1,2). Takové jednání, kterým Bůh brání našemu do nebe volajícímu zlu, se nám ovšem nezamlouvá a vzpíráme se mu. Stejně jako jsme třeba proti vyhnání z ráje, proti potopě, proti vyvrácení Jeruzaléma. Nechce se nám přiznat ani naše spoluvina na Ježíšově ukřižování. Ale copak tomu všemu nepředcházel náš, lidský hřích? Copak tím vším Bůh jenom nereaguje na to, co jsme my napáchali zlého? Nezjednává tak nápravu, nestaví tak hráz velikému zlu, byť je nám to nepříjemné?
Jenomže v případě Ninive to Boží jednání zůstalo jen zamýšlené. Tohle veliké a velice hříšné město nestihl osud pověstné dvojice Sodomy a Gomory anebo méně známých měst Adma a Sebojim (Dt 29,22; Oz 11,8). Ninive nebylo úplně vyvráceno, protože bylo Jonášovým kázáním zcela obráceno. Dali si promluvit do duše, dali si říct. Pochopili v čem je jejich jediná naděje, poslední šance a záchrana. Když se lidé odvrací od svých zlých cest (to vyjadřují třeba postem, žíněným oděním, popelem apod.), odvrací se i Bůh. Ne od lidí, ale od svého planoucího hněvu. Naopak k lidem obrací svou rozjasněnou tvář a je jim milostiv a obdařuje pokojem.
Je na tom zvláštní a hodně nezvyklé, že záchranu může přinést i Boží nečinnost. Většinou, tak na 99 % zachraňuje Boží jednání, Boží akce, zásah shůry. Zachraňuje to, že Bůh koná své dílo a prosazuje svou vůli. A tady, zase zcela proti našim zaběhaným představám, Bůh nechá svou vůli ke skoncování s městem plavat a nedělá nic. A právě tím daroval svou milost.
Můžeme si tedy dělat, co se nám zlíbí, a pak jen rychle zatáhneme za záchrannou brzdu? Máme snad na Pána Boha páku, kterou na poslední chvíli odvrátíme katastrofu? Je tímhle nástrojem pokání, lítost, vyznání vin a třeba zpověď v jakékoli podobě? To nám druhá půlka třetí kapitoly Jonášova proroctví určitě nesděluje. A tak co teda? Že náš Bůh je skutečně láska a dobro samo. Tak veliké dobro, že stačí i pro veliké město Ninive s jeho velikou, nebetyčnou hříšností. Posiluje naší důvěru, že stačí také pro nás.