Alespoň modlitby a sliby kdyby bylo kam strkat

Otištěno z časopisu Bratrstvo 2/2002

Jan Keřkovský

 

To se jednou blýskalo, hřmělo, z těžkého oblaku vřeštěla polnice a lid se třásl: ''Pán Bůh je přítomen! Nikdo kromě Mojžíše ať se nepřibližuje k hoře, všichni by zemřeli, kdyby se na ně Hospodin obořil.'' Tak teda zůstali dole. Za zábradlí tentokrát nesměli ani ti, kdo jdou vždycky s dobou, vždycky vpředu, úspěšní, zbožní, krásní a hlavně vykutálení, kdo by se chtěli prodrat k Boží vůli, ať ji taky trochu můžou hlásat a řídit.

    Tak tam lid stál a třásl se strachy. Bůh tehdy vyhlásil slavnou větu: ''Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z domu otroctví '' Jak to bylo dál, víte. Celé desatero návodů, jak si nezničit život. A pak znovu jedna z těch vět: ''Nezobrazíš si mne a nebudeš mou podobiznu ctít a klanět se jí, člověče.''

    O to přesně šlo, proto nesměli k hoře: Vy si uděláte Boha ze dřeva, ze zlata nebo z čeho chcete, hlavně kapsy aby měl. A do kapes strčíte tu stovku, tu tisícovku, tu víc, jen aby Boží přízeň šla koupit. Jenže je to jinak: kapsy na úplatky nikde. ''Aspoň modlitby a sliby kdyby bylo kam strkat,'' říkali si, ''když už ne oběti a peníze: aby si nás Bůh zapamatoval, než bude soudit.''

    Zpívali si song Pán Bůh je přítomen a zpívali ho s mrazením v zádech. Ne proto, že zhřešili: to je přece normální, hřích je příběh nás všech. Ale že se jim z víry nějak vytratila přítomnost toho, jenž dává život a svobodu a všechno, a zůstal jim jen strach z Božího hněvu, proto to mrazení.

    To je jeden příklad za mnohé. Byly by i jiné, vždycky to zábradlí někdo přeleze a bývá zle. Kdepak na perutích orličích, kdepak svoboda, spíš přijde sešup kamsi do žumpy pekelné.

    Proto praví Hospodin: ''Neučiníš sobě představu, jaký jsem, nebudeš své utkvělé představě sloužit a nebudeš jí kazit život bližním, vždyť následky připitomělých ideologií vždycky odskáče ještě třetí a čtvrtá generace.''