Aby život nebyl jen nahrážkou, nýbrž doopravdy

Otištěno z časopisu Bratrstvo 9/2002

Kdo lže, ten krade, kdo krade, je schopen i zabít, říká se. Tuhle hlubokou pravdu odhaluje právě Desatero: všechno tu souvisí se vším. Ale zatímco o krádeži a vraždě je v Dekalogu zřetelné slovo ''takové věci nebudou tvojí parketou'', o lži jako takové se tu nemluví.

    Ono je totiž celé Desatero o pravdě a o lži, jenže nerozděluje mluvení a skutky. Celý život je buď pravdou, nebo lží. Dodržování zákona je pravé, pravdivé. Život podle Dekalogu je pravdou. Opakem je život nepravý, lživý, ''quasi život'', který si na život jen hraje. Bez Desatera je život ''jen jako''.

    Neboli: ukrást něco je ze stejného těsta jako říkat, že levhart je domácí zvíře a voda suchá. Pracovat sedmý den je nesmysl, lež, protože sedmý den se má odpočívat. Tak je to pravda.

    Do pravdivého života patří ochrana druhého života a jeho práv. Deváté přikázání vybízí k riskantnímu, odvážnému činu: Neřekneš o druhém pomluvu, abys ho neznectil. Možná k vlastní újmě, možná pak spadneš sám do průšvihu, do něhož bys snadno mohl namočit druhého, možná by sis pomohl, kdybys druhého trochu ''postrčil''. Ale neudělat to je právě ten pravdivý život; jestli nechceš žít jen ''quasi''.

    Když slyším vlivné VIP, ředitele podniků, ba i vrcholné politiky, jak lžou: jeden že to bylo tak, druhý naopak, veřejně a bez uzardění překrucují a mlží - když vidím shovívavé úsměvy mocných nad nějakou morálkou, dětskou pohádkou pro plebejce - říkám si, v tomhle devátém slovu o svobodě moc problémů nemám. Já tedy ne.

    A pak si vzpomenu, jak snadno vynáším soudy a hodnocení, jak snadno vím o druhých, jací vlastně jsou, jak snadno se mi druzí dostávají do slov i do odsudků, jak snadno pouštím informace, o nichž tuším, že neprospějí. Najednou si říkám, ještě že nejsem VIP! A mám o čem přemýšlet, jestli chci, aby můj život nebyl jen jako, náhražkou, nýbrž doopravdy. A to tedy chci.