Proč vládnout měl by lidem hřích,
jímž jsme se provinili?
Proč, když chci dle tvé vůle žít,
sám toho nedocílím?
Buď sláva Kristu, že nám dal
svou spásu, když na sebe vzal,
nač člověk nemá síly.

Svůj úděl, štěstí, starosti
si člověk nevybírá.
Smím žít jen dík tvé milosti
a podpírá mě víra.
I bližním přát chci lásku tvou:
když na tebe se spolehnou,
naděje neumírá.

Jsou dny, kdy nevím kudy kam
a samota mě tíží.
Tvé slovo, když mu naslouchám,
mé plány značně kříží.
V tvé lásce do mých nesnází

Z měst a vesnic, hor i nížin,
zblízka nebo zdaleka,
zvědaví, snad skeptičtí jsou,
váhaví, však rádi jdou,
Krista Pána následují,
slovem svým k nim promlouvá,
učedníky stávají se,
zprávu o něm nesou dál.

𝄆 Pozváni jsme dnes k svátku víry.
Pozváni jsme dnes k svátku víry. 𝄇

A tak přišli v celých houfech,
děti v rukou přinesli,
s nemocnými, se starými,
slepí, chromí s nimi jsou.
Z rozcestí, ulic i koutů
je jich zástup ze všech stran.

Kde je opravdová láska,
tam přebývá Bůh.

Spojila nás v jedno láska Krista Pána.
Jásejme a hledejme jen v něm svou radost!
Boha živého se bojme, milujme ho!
Upřímně se navzájem vždy mějme rádi!

Tvoříme-li tedy jedno společenství,
varujme se všeho, co nás vnitřně dělí!
Nechme nerozumných hádek, nechme sporů,
ať je Kristus jako Bůh náš mezi námi.

Kéž pak jednou s blaženými patřit smíme
ve slávě na tvář tvou, Kriste, Boží Synu,
v dokonalé radosti nad pomyšlení

Zpíváme Lásku, svobodu všem dá,
jak vítr vane, s ohněm zazáří,
zem objímá, jak pramen vyvěrá:
V nás, Lásko všemocná, ať stále zníš!

Zpíváme Lásku, co zisk nehledá
a touží sloužit, ztrát se nebojí,
obnovení v péči své nalézá:
V nás, Lásko laskavá, ať stále zníš!

Zpíváme Lásku, strach ji nezdolá,
dál bude svá i hněvu navzdory
a vytrvá přes všechno běsnění:
V nás, Lásko odvážná, ať stále zníš!

Zpíváme Lásku, dál jde, nesečká,
než najde cestu, pramen, domov svůj,

Jsem tvůj Bůh, Pán nad zemí, /slyším pláč a nářek tvůj.
Ty, co v stínu hříchu jsou,
sám zachráním.
Já jsem tvůrcem jasných hvězd,
světlo dávám temnotám.
Kdo chce nést ho národům?
Koho poslat mám?

Zde jsem, Pane, volal jsi mne?
V tichu nočním slyšel jsem tvůj hlas.
Půjdu, Pane, buď mi blízko,
budu tvůj lid stále v srdci mít.

Jsem tvůj Bůh, Pán nad mořem,
milostí vás provázím.
Přesto můj lid vzdálil se,
mne opustil.
Srdce zlomím kamenná,
jen pro lásku jim je dám,
slova má se vrátí k nim.

Vezmi si, Pane,
všechnu mou svobodu,
paměť i rozum i vůli mou.
Nic nemám, co bych
nepřijal od tebe,
tobě vše vracím s důvěrou,
tobě vše vracím s důvěrou.

Nalož s tím, Pane,
zcela dle vůle své,
kéž jen tvou milost a lásku mám.
O to jen prosím,
o nic víc nežádám.
Amen, můj Pane, staň se, staň,
amen, můj Pane, staň se, staň.

Andělé před tebou kráčí,
cestu připravit ti půjdou,
neslyšně tě doprovází.
Nejsi v žádné chvíli sám.

Ruka má přec není krátká,
zachrání tě ze vší hrůzy.
Jméno tvé mám ve své mysli.
Neboj se, ty věčně můj.

Smlouva má je vpravdě stálá.
Jsem ti věrný ve své lásce.
Dřív než mohl jsi mě poznat,
srdci mému vzácnýs byl.

Kdosi mě probouzí, podává dlaň,
zvedá mě vzhůru, zašeptá vstaň,
čerstvý vzduch zvenčí do cely chladně voní
a někde v dáli svítání z věží zvoní.

Naberu dech a půjdu,
rázem zbavený pout,
svobodu, volnost cítím,
dřív jsem se nemoh hnout.
Všechno je tak zvláštně nové,
jak bývá ve vidění,
jako bych v očích měl ještě sen:
Co pravda je a co není?

Anděl mi poroučí: Neváhej, pojď,
budu tě vést, čeká nás pouť.
Až když jsme venku za branou otevřenou,
náhle jsem sám a klečím na kolenou.

Jak dlouhá píseň bez konce
mé dny tu v nářcích plynou,
však hudbu z dáli slyším hrát,
tak srdci mému milou.

Mne žádný proud už nestrhne,
znám skálu a v ni doufám.
Bůh láska je, Pán nade vším,
tak radostí si zpívám.

Ať ztrácí se či zaniká
ta melodie nová,
přec rozezní mne ozvěnou;
mé srdce Bohu zpívá.

Když šťastné dny se vytratí,
pak ještě píseň zbývá.
Když temná noc mne obklopí,
mé srdce žalmy zpívá.

Ať provází mne pokoj tvůj
a zas mi sílu dává,
ať poznávám tě víc a víc.

Ó hory, kopce a doliny,
jak jste mně bývaly upřímny!
Když jsem já k vám chodíval,
když jsem já k vám chodíval,
měsíček mně pěkně svítíval.

Svítily hvězdičky překrásné,
obloha, celé nebe jasné,
všecko všady vesele,
všecko všady vesele,
utěšení moje spanilé.

Chodil jsem přes všecky doliny,
přes hory, louky a roviny,
chodníček mně ubýval,
chodníček mně ubýval,
když jsem si na Boha myslíval.

Myslil jsem v srdci svém na něho,
rozjímal jsem ty skutky jeho:
Bože, jak jsi rozmilý,