Otištěno z časopisu Bratrstvo 6/2000

 Znesvěcení

 Matouš 15, 11.19

 JOEL RUML



Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje... Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.

 

    Ježíš byl ve svém přístupu k životu daleko svobodnější, otevřenější než mnohé lidské autority kterékoli doby. V tom byla a je jeho jedinečnost. Nám se zdá, že potřebujeme více dalších předpisů, norem a jejich přesnějších výkladů. Prý aby nám zhodnocovaly život. Čím více předpisů, tím však méně svobody. Kristus v duchovním společenství se svým nebeským Otcem stačil na spoutanost a nesvobodu lidského života; a tvrdím, že pořád stačí. Jeho hlas svobody slyším také u uvedeného tématu. Co vlastně zbavuje člověka jeho svatosti, čistoty, co jej znesvěcuje? Nepopírá se, že člověk může dojít čistoty, může být čistý, svatý, ale připouští se, že lze o to přijít.

    Ježíš shrnul před svými posluchači popis toho, co se děje s potravou - vchází ústy, projde tělem, tělo z ní vše užitečné a žádoucí vstřebá a neužitečné a škodlivé jednoduše z těla odchází. Do určité míry existuje způsob, jak se automaticky tělo zbaví škodlivin a nenechá je v sobě působit. V očích sou-časných poznatků je to zkratkovité sdělení, ale v zásadě proti tomu nelze vznést přílišné námitky. Ve věci stravy jako každodenního rituálu je naše tělo zařízeno dobře. Ježíšovi šlo více o lidskou duši; té sice neublíží to, co je na talíři, ale znesvěcení bytosti souvisí právě s ní.

    Stravou lidské duše je všechno, co člověk vnímá. Může to být četba, učení se, rozhovor s druhými, přijímání nových věcí, koncert, film apod. Co vidíme, co slyšíme, to je strava pro duši. Vstupuje do člověka, naplňuje duši, plní srdce. Vstupuje i to, pro co jsme se nerozhodli, a často i to, co nechceme. A co s tím dál? Dál neexistuje nějaký přirozený pochod, co se škodlivinami, aby se jich srdce samo zbavilo. Uloží-li se v srdci ušlechtilý podnět, celá osobnost člověka jakoby rozkvete. Usadí-li se v člověku škodlivá myšlenka, neléčená křivda a nevyznaný hřích, srdce začne tvrdnout, v očích se to usadí a z úst jdou jedovaté a zlé sliny. A je po svatosti, dojem z člověka se rychle rozplyne, dobré před-poklady tak vzaly za své. Zdá se, že ústa jako kloaka srdce dobře poslouží, když pomohou, aby se srdci ulevilo od přemíry škodlivin. Přesto při této službě více pobourají, zničí, než vybudují.

    Tím jsme v bodě, v němž jde právě o čistotu a svatost člověka. Ve srovnání pochodů těla a srdce byla duše na tom jen chvíli hůře než dokonale fungující tělo. Jen do okamžiku, kdy právě na ni Stvořitel zavolal, kdy k ní přišel se svými podněty. A nepřestal s tím a zesílil to v díle svého Syna, Ježíše Krista. O něm si mnozí mysleli, že on je nejlepší lékař tělesných neduhů. Ježíš o tom nepolemizoval, mnohými svými výroky však prozradil, že přišel pomoci, do jisté míry znevýhodněným, duším, aby dokázaly dobře zvládat a nést tu spoustu všelijakých podnětů, stravu, která třeba přichází, aniž by byla žádána a stejně se dere dovnitř. Kristus přišel a každý, kdo si slabost i potřebu své bytosti uvědomil, k němu vztáhl ruku. On pak sice nechal člověka žít ve světě, nebránil mu v kontaktu se zlem, nemocí i smrtí a všemi možnými projevy zlé moci. Nechal nás v tom s tím, že s mocí Ducha svatého máme na to, rozpoznávat, co je znesvěcující, a to ještě dříve, než to propukne. Nechal nás v tom a přidal nám způsoby, jak to znesvěcující připravit o vliv nad sebou. Způsoby jsou dostatečně známé, např. v odpuštění, v pokoře, v rozpoznávání nástrah a léček, v možnosti bránit hněvivosti, aby přešla do nového dne. Ty způsoby fungují a očišťují srdce, oko. A ústy pak vychází to, co člověka ještě přizdobí, dobré předpoklady o něm po-zdvihne a vůbec to prospěje a neuškodí.



Autor je farářem v Olomouci