Zlí vinaři

Verze pro tiskPDF verze

Otištěno z časopisu Bratrstvo 7/2005

Začal k nim mluvit v podobenstvích: „Jeden člověk vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal nádrž k lisu a vystavěl strážní věž; pak ji pronajal vinařům a odcestoval. V stanovený čas poslal k vinařům služebníka, aby od nich vybral podíl z výnosu vinice. Ale oni ho chytili, zbili a poslali zpět s prázdnou. Opět k nim poslal jiného služebníka. Toho zpolíčkovali a zneuctili. Poslal dalšího, toho zabili; a mnoho jiných - jedny zbili, jiné zabili. Měl ještě jednoho: svého milovaného syna. Toho k nim poslal nakonec a říkal si: ‚Na mého syna budou mít přece ohled.‘ Ale ti vinaři si mezi sebou řekli: ‚To je dědic. Pojďme a zabijme ho a dědictví bude naše!‘ A chytili ho, zabili a vyhodili ven z vinice. Co udělá pán vinice? Přijde, zahubí vinaře a vinici dá jiným. Nečetli jste v Písmu slovo: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích‘?“ Nepřátelé se chtěli Ježíše zmocnit, neboť poznali, že to podobenství řekl proti nim, ale báli se lidu. I nechali ho a odešli.

Tohle podobenství řekl Ježíš proti svým (a Božím) nepřátelům. „Aha, tak to můžeme nechat být. To se nás netýká. Proč se tím zabývat?“ A nechali to a odešli. Neboť se báli. Pravdy o sobě samých. Na takovém útěku bych si tě, milý čtenáři, dovolil zastavit. Spolu s apoštolem Pavlem bych si dovolil upozornit: „I my, Boží nepřátelé, jsme byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna.“ (Ř 5,10) Vždyť i my smíme žít na té překrásné vinici, kterou pro nás její majitel uchystal, smíme se těšit z jejích plodů. A i za námi přicházejí služebníci majitele, kteří nám připomínají, že jsou ty správné chvíle a časy, kdy máme dát kus úrody zpět majiteli. Kolikrát odešli zpět s prázdnou? Ze své (opravdu ze své?!) úrody jsme nebyli schopni vrátit Pánu vinice ani kuličku hroznového vína. Nemůžeme si dovolit tvrdit, že nevíme, co to je nepřátelské chování vůči majiteli vinice a vůči mnohým jeho služebníkům. Ale že bychom my zabíjeli jeho jediného Syna a nebrali na něj ohled? Tvrzení, že za to mohou jedině oni, ti druzí, vedlo v historii k mnohým hrůzám křesťanskému antisemitismu. Ovšem to není ten nejzásadnější argument. Musí zaznít, že i my se sápeme po dědictví, chceme být jako majitel vinice, chceme zaujmout jeho místo. Podléháme pokušení být jako On, libě nám zní to našeptávání, že by to snad přeci jen šlo. Vždyť na samém počátku Písma čteme jasně, že jde o příběh obecně lidský. A tedy i můj osobní, chci-li se nazývat člověkem (Adamem). Kristus je i mým hříchem křižován a zabíjen, i pro mě umírá jediný Syn, pro mou bezohlednost. Taky „má vina, má veliká vina“ to je. Ale Ježíš to podobenství říká přeci v Chrámě velekněžím, zákoníkům a starším. Představitelům Izraele, pokrevním potomkům Abrahamovým, vůdcům lidu smlouvy uzavřené na Sinaji skrze Mojžíše. Má-li toto být poslední zoufalá vytáčka, vrať se, bratře či sestro, na začátek této úvahy a čti znovu. Je-li to však vážně míněná starost o Izrael a otázka, kterak se to má s jejich spásou, pak se ti pro tentokrát stane apoštol Pavel oporou a odpovědí: „Pokud jde o evangelium, stali se Božími nepřáteli, ale vám to přineslo prospěch; pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce. Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná.“ (Ř 11,28n)

Biblický odkaz: 
Marek 12,1–12
Biblický odkaz: 
Římanům 11,28
Autor: 
Mostecký, Aleš
Rok vzniku: 
2005