Otištěno z časopisu Bratrstvo 3/2009
Est 2,1- 8
Na scéně se nám tak objevují další postavy. V podhradí žije žid jménem Mordokaj. Byl přestěhován z Jeruzaléma králem Nebúkadnesarem. Historik by namítl, že i kdyby byl odvlečen jako novorozeně, tak by mu v tom případě bylo nějakých 130 let a ani jeho sestřenka Ester by tedy nemohla být úplně nejmladší… Jenže tady nejde o historii. Tady jde o útěšný spis do dob jakéhokoliv pronásledování Božího lidu. Achašveróš, Mordokaj, Ester – to jsou typy postav, modely chování, podobně jako v Ježíšových podobenstvích.
Jestliže v příběhu vystoupí Mordokaj, pak nám tu vystupuje typ zbožného moudrého žida. Takového, který dodržuje Hospodinova přikázání, i když musí žít tisíce kilometrů od Jeruzaléma, daleko od země svých otců. Který musí žít bez blízkosti chrámu a probíhajících bohoslužeb. Ale co hlavně – bez naděje, že se mu vůbec někdy v životě podaří chrám alespoň navštívit, protože slavný Hospodinův chrám v Jeruzalémě leží v troskách. Proto je Mordokaj odvlečenec z dob Nabukadnézarových válek – aby si nikdo nemohl namlouvat, že vlastně o své zemi a o chrámu nic neví a tak si snadno zvykl na život v Persii. Ne – Mordokaj viděl hořet chrám a Nabukadnézarovy žoldáky drancovat Jeruzalém. Chrám, který byl pro něj centrem a podstatou náboženského života, ten mu zničili před očima. A on se teď sám musí vypořádávat s tím, jak se má jako věrný Izraelita zachovat. Nemá kněze, nemůže se účastnit bohoslužeb. A v tomto pohledu jen těžko může mít naději pro budoucnost. Vždyť on to ví, že chrám už není.
Ví to všechno moc dobře a proto s pláčem sedává u řek babylónských - Eufratu a Tigridu. Svou citaru zavěsil na topol. Jen v duchu si prozpěvuje chrámové písně a ve vzpomínkách se vrací do Jeruzaléma, tak, jak ho znal z dob jeho největší slávy - když ještě stál Šalamounův chrám i palác. Se slzami v očích hází kamínky do vody a vzpomíná – no přečtěte si žalm 137.
Neutěšují ho andělé, ani za ním nechodí proroci, aby mu zvěstovali Boží vůli. Jen ty duchovní písně, které spolu s ostatními zpívával v chrámu a to, co ze Zákona naučil ve škole. To mu zůstalo. Jen těžko má s sebou nějaký ten svitek s příběhy Abrahama Izáka, Jákoba či Josefa. A tak se podle svého nejlepšího svědomí snaží dávat Bohu, co je Boží a Achašveróšovi, co je Achašveróšovo. Poslouchá jeho zákony, nejsou-li v rozporu se zákony jeho lidu. Proto se nezdráhá poslat svoji sestřenku do paláce, proto třeba později oznámí plánovaný atentát na panovníka.
Takový je řád života Božího lidu. Řád života tichých v zemi, těch, kteří svoje smutky i radosti nevystavují na odiv. Víc poslouchají, než mluví a jestliže mluví, pak jen tehdy, když opravdu mají co říci. Božím slovem byl stvořen svět a tak oni, stvoření obrazu Božímu, váží každé slovo, aby nebylo zbytečné a marné, ale naopak, aby i ono budovalo.
Tak žije Mordokaj a k tomu vychovával Ester. Nejprve poslouchej, pak přemýšlej a teprve nakonec mluv. Zlaté pravidlo moudrosti.