Životní styl a životní úkol

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 10/2001
Co považujete za svůj životní úkol ?
   
Zdeněk
Bárta
senátor
51 let
 
Za svůj životní úkol považuji přispět svou troškou do mlýna Božího království: aby bylo víc radosti, svobody, úcty, respektu, solidarity a těch ostatních věcí, co by nám život udělaly hezčím.
 
Dušan
Vančura
člen Spirituál
kvintetu, 63 let
 
Být někomu užitečný, a v neposlední řadě obstát. Jednak sám před sebou, jednak před něčím vyšším, co je nad námi.
 
Jiří
Weinfurter
studentský farář
39 let
 
Dopídit se toho, jaký úkol to je.
 
Václav
Hurt
armádní kaplan
44 let
 
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Snažím se, pokud možno, dostát svým povinnostem a dělat to, co mám za důležité, ale že bych měl nějaký životní úkol, to necítím.
 
Vít
Marčík
loutkoherec
 
 
Být spasen se svou ženou, dětmi, rodiči, sourozenci, rodinou, kamarády, známými, neznámými, protivy i darebáky. O ty darebáky stojím taky. Ne proto, e bych byl tak dobrý, ale mám větí jistotu, e budu spasen i já. Cíl: Rozdat co nejvíc z toho, co jsem dostal a dostávám.
 
Táňa
Fischerová
herečka
 
 
Neselhat v tom, proč jsem přišla na svět. Obstát v dnešním materiálním světě a pronést jím své hodnoty. Bylo to těžké v každé době a je to těžké i dnes. Ale proto jsme tady.
 
Miroslav
Rada
akademický malíř
75 let
 
Vdycky jsem chtěl a chci svým malováním sloužit - potěšovat, ale i burcovat a zneklidňovat, kázat evangelium a obrazy svědčit o zkušenosti žité víry.
 
Lýdie
Roskovcová
synodní kurátorka
65 let
 
Neselhat v tom, proč jsem přišla na svět. Obstát v dnešním materiálním světě a pronést jím své hodnoty. Bylo to těžké v každé době a je to těžké i dnes. Ale proto jsme tady.Většinu své cesty jsem už ušla. Za opravdu důležité považuji nepřekážet Pánu Bohu při jeho díle a nechat se jím opakovaně zvát k účasti na něm.
 
František
Radkovský
plzeňský biskup
62 let
 
Oslavovat Boha svým životem všude, kam mě postaví co nejdokonalejším plněním Jeho vůle. Sem určitě patří žít co nejlépe podle slov Písma a plnit povinnosti svého stavu a povolání. Bohužel to vždy nedokážu, ale snažím se o to.
 
Dan
Pikálek
ved. arcidiecézního
katechet. střediska
29 let
 
Naučit se žít jako svobodný, „opravdový“ člověk - Bohem stvořený, chtěný a milovaný.
 
Jana
Trusinová
v domácnosti, matka
osmi dětí, 41 let
 
Vychovat své děti.
 
Miroslav
Vlk
pražský arcibiskup
70 let
 
Ve svém životě jsem před Bohem poznal, že mým životním posláním je být knězem.
 
Co pokládám
za svůj životní úkol

Mgr. MARKÉTA KLÍMOVÁ sociální pracovnice v Poradně pro ženy a dívky v Praze
 
Mám tři děti. Příští rok mi bude padesát. Moje děti byly hodně nemocné, a když jsem chtěla znovu nastoupit do práce, nevěděla jsem vůbec kam. Vystudovala jsem češtinu a francouzštinu, ale měla jsem pocit, že mé místo je někde jinde.
     V duchu jsem si opakovala: „Bože, kam mám jít? Vůbec nevím. Ukaž mi to nějak!“
 
Pak se mi stalo, že jsem byla náhodou na bohoslužbě v kostele, kam normálně nechodím. Po skončení bohoslužby vystoupili manželé a vyprávěli o sdružení, které před několika lety založili. Toto sdružení mělo za úkol pomáhat ženám, které neplánovaně otěhotněly a nenašly patřičnou pomocnou ruku, zůstaly v tom úplně samy, takže se často rozhodly pro potrat. Proto založili tuto poradnu v Praze. Nyní urgentně hledají někoho, kdo by tam pracoval. Když jsem to poslouchala, zaslechla jsem v sobě velmi jemný, ale zřetelný hlas: „To je pro tebe. To je pro tebe.“ Požádala jsem je tedy, aby mi dali adresu, a tak jsem se dostala na toto místo. Moje bývalá šéfová na naše první setkání často vzpomíná. Prý jsem tehdy řekla: “Víte, i když mě nebudete chtít, já tady budu pracovat, i kdybych měla pracovat třeba zadarmo.“
 
Začala jsem zde pracovat v r. 1992 a myslím si, že svým způsobem vracím to, co jsem dostala od jiných lidí.
     Moná je to hanba, ale dvakrát jsem se ocitla v situaci neplánovaného těhotenství, dvakrát jsem se ocitla pod nátlakem, abych podstoupila potrat. Pomohla mi víra a pomohli mi cizí lidi.
     Když člověk pracuje v této oblasti, musí si být vědom, že není tím posledním spravedlivým. Já jsem si vědoma své nedostatečnosti a slabosti (té současné i té minulé).
     Lidé vždycky nejvíce toužili po obejmutí a po lásce. A o to v té práci jde. Jde o schopnost obejmout jiného člověka, i když ho vidíš na chvíli, povzbudit ho a dát mu naději. Nakonec jde hodně i o to, že věci se nutně nemusí formulovat církevním jazykem a že člověk k Bohu může dospět třeba i skrze pocit, že mu někdo chce pomoci jaksi pro nic za nic, že přitom nelže a nepřetvařuje se. To může být semínko, které pak toho člověka dovede dál.
     Tato práce je o naději, kterou skrze Krista já mohu dávat někomu, kdo se potácí v totální temnotě a momentálně vidí svou situaci jako katastrofální, nicméně za devět měsíců může být všechno jinak. A když se do světa vyklube člověk, jehož život visel na vlásku, a já mám možnost vidět jakou radost to způsobilo, tak je to i pro mě velikej dar.
     Dělám práci, o které jsem si nikdy nemyslela, že ji budu dělat, ale myslím... že má smysl...
 
Životní styl
Samuel Titěra a Kristýna Žárská

 

 

 

 
Evangelický life-style?
 

 

Když uvažuji nad tím, jestli máme „my mladí evangelíci“ nějaký společný životní styl, nemůžu zamlčet, že se na věc dívám z pohledu středočeského, chcete-li pražského, a tradičně evangelického. To druhé připomínám hlavně proto, že mám značné rozpaky nad tím, je-li vůbec možné vidět sebe sama realisticky.
     Určitě ale existují nápadné rysy naší současné mládeže, kterých si nelze nevšimnout i jaksi zevnitř. A mluvíme-li o stylu, nejde jen o styl oblékání, ale hlavně o přístup k autoritě, společenství, k informacím.
     Snad je to celé ilustrovatelné na příkladu večerních bohoslužeb u Martina ve Zdi. Kdo k nim chodí? Pražáci, to především, a evangeličtí studenti ze všech koutů Čech a Moravy. Možná je pražské prostředí specifické, ale devadesát pět procent mládeže tvoří vysokoškoláci (převážně studenti humanitních oborů) a středoškoláci s úmyslem jít na vysokou školu. Minimum lidí vzdělaných technicky, řemeslníků, manuálně pracujících.
     Co se týče image, je docela průměrné, a to a nápadně: ani mezi mládeží nejmladší se neobjevují figurky jako vystřižené z teenagerských časopisů, na druhou stranu málokdo si do kostela vymění pohodlné každodenní oblečení (no dobrá, tedy džíny a svetr) za něco svátečního, výjimečného neřkuli oblek. Nepotřebujeme moc vybočovat a pohodlí si rozhodně jen tak vzít nenecháme. Snad i proto je kostel ještě dvě minuty před začátkem bohoslužeb poloprázdný. Po první písni se docela naplní. Vak víme, že to důležité ohlášky a požehnání nám neuteče. (Bylo by ale každopádně chybou nezmínit, že i ta pohodlnost má své meze. Jak jen to počasí dovolí, evangelíci jdou hrát fotbálek nebo volejbal. S maximálním nasazením.)
     Hlavní námitky stran bohoslužeb se nejčastěji týkají kázání. Je-li hodně špatné, odejedeme z kostela v půli bohoslužeb. O to slovo nám jde nejvíc - také po bohoslužbách. Kdo nejde „po Martinu“ s ostatními do hospody nebo na kafe, nebo alespoň důkladně nepokecá před kostelem, jako by ani nebyl. Zato však i největší cizinec (příchozí z daleka), když se družně zapojí, získá okamžitě naše srdce i respekt.
     Poslední věc určitě není jen generační záležitostí. Nastínil bych to takto: potřebuji-li, aby se někdo něco dozvěděl, začnu o tom mluvit s kdekým - jen ne s adresátem. Ať že se mi něco nelíbí, nebo že jsem do někoho zamilovaný, na tom nesejde. Naopak chci-li se něco dozvědět, začnu se všude možně vyptávat. Ptám se těch, ptám se oněch, ale po špičkách obcházím ty, kteří stojí u zdroje informací. Ptát se přímo se považuje za nezdvořilé. Skoro se mi zdá, že ta kuloárovost našich společenství je rysem nejtypičtějším. Nejste si tím tak jisti nebo nejste evangelík? Až budete někdy v Praze, přijďte se podívat v neděli večer od půl osmé k Martinu ve Zdi. Pochopíte, „o čem to je“.

 

 

 

 
Anketa o životním stylu
 

 

Lišíme se v běžném životě od nevěřících? Čím?
4 x ne
9 x ano
Jistě míň, než bychom měli; kéž by;
ve srovnání se slušným jedincem z dobré rodiny se nijak nelišíme, máme ale pevnější zásady; jasnější žebříček hodnot; víc pomáháme; jsme víc ochotní; chodíme do kostela; čteme bibli; máme hodně kamarádů; umíme si obhájit své názory; máme prořízlou hubu.
 
Jaká je podle tebe typická evangelická vlastnost?
Tolerance, přetvářka, nebýt moc viděn, zákonická víra, určitý druh inteligence, srdečnost, nedochvilnost, ochota až přehnaná, přijímání nedělání rozdílů, tvrdohlavost, umíme říct a obhájit svůj názor, vlažnost, důraz na tradici, zásadovost.
 
A jaká úchylka?
Hádání se s farářem, od každého trošku, pýcha na naši denominaci, neuznávání autorit, nákupy v sekáčích, přílišná jistota, teologické spory, přílišná hrdost.
 
Myslíš si, že máme jako evangelická mládež společný styl oblékání? Pokud ano, jaký?
7 x ne (dřív jsme měli, teď ale jdem hodně s módou.)
12 x ano manžestráky, vytahaná trička, batiky, sekáčové hadry, modrou barvu - oblékáme se jako bufeťáci, nekonformně, střízlivě, něco jako hippies, trochu jako anarchisti. Rozhodně se lišíme od sdružení dobrovolných hasičů.
 
Evangelické pití?
4 x čaj, 3 x pivo, 8 x víno (převážně červené samozřejmě jen při VP)
 
Jídlo?
2 x párek s hořčicí po ránu, segedinský guláš, poridge, guláš, co dům dá, špagety, chleba, buchty, levné ale dobré, puding.
 
Typický sport?
2 x sáňkování, 12 x volejbal, 1 x frisbee, sadistické kolektivní sporty.
 
Anketu připravila Kristýna Žárská. Odpovídalo 26 respondentů, účastníků sjezdu mládeže.
Autor: 
anketa
Autor: 
Klímová, Markéta
Autor: 
Žárská, Kristýna
Autor: 
Titěra, Samuel
Rok vzniku: 
2001