Závist (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 2/2003

Závist nemusí jít

ruku v ruce

s nenávistí

Ladislav Hejdánek
 

Už od dob Aristotelových se, pokud jde o ctnosti, traduje základní rozlišení: jsou totiž ctnosti, které spočívají v jakési „střednosti“, takže ctnost spočívá v tom, že neupadáme do extrémů (přemíra statečnosti vede k šílenství, nedostatek ke zbabělosti). To vedlo četné myslitele k přesvědčení, že zlo není ničím samostatným, ale že je pouhým nedostatkem dobra. Známe přece přísloví, že „všechno zlé je k něčemu dobré“.

     Jak je tomu se závistí? Je to ryzí zlo, které škodí i v malých dávkách, anebo je to jen ošklivý extrém něčeho jinak neutrálního či dokonce pozitivního? Tady se ovšem nemůžeme spolehnout na slovníky, protože se v nich významy slova „závist“ nejen značně různí, ale jsou plné vnitřních rozporů i vzájemných protikladů. Tak je vlastně nemožné platně vymezit povahu jedné ctnosti či neřesti bez celkového výkladu o ctnostech a o člověku vůbec. A tak můžeme nyní zůstat nanejvýš u několika poznámek.

     Můžeme si např. povšimnout, že závist je vždy spjata s něčím určitým, a také s někým druhým: závidíme vždycky něco a někomu. To neplatí o každé ctnosti. Závist je „konkrétní“, vztahuje se k něčemu, co je „vidět“, na co lze „ukázat“. Už jen proto nemůže být závist ryzí nectností či neřestí, leda prohřeškem a proviněním. Záleží totiž na tom, komu závidíme a co mu závidíme, zejména však na tom, k čemu nás tato určitá, konkrétní závist vede. Uvedu něco ze svých zkušeností.

     Na střední škole jsem s oblibou hrál na housle; nejčastěji mne doprovázel jen o rok starší klavírista, který byl zároveň výborným houslistou, ale jeho neměl kdo z nás doprovázet. Měl jsem kvůli tomu občas výčitky svědomí, zato on sám nikdy ani náznakem nedal najevo, že by chtěl být také u houslového partu. A přesto jsem mu jednu věc záviděl: měl absolutní sluch. Neměl jsem ho proto méně rád; jen jsem si nebyl jist, zda mu nevadí, že já absolutní sluch nemám. Po dlouhé roky jsem zůstával v kontaktu se svým vysokoškolským učitelem, který byl na víc než čtvrt století z univerzity vyřazen. Na vysoké škole jsem si ho vážil a měl jsem ho docela rád, později mi byl osobně čím dál bližší. Ale záviděl jsem mu neuvěřitelnou kapacitu jeho paměti a rozsah znalostí. Uvedl jsem oba příklady jako doklad, že závist nemusí jít ruku v ruce s nenávistí a že může mít přinejmenším i neutrální charakter. Rivalita, soutěžení a konkurence jsou ostatně vždycky provázeny usilováním o to, být lepší než ostatní, a nepodaří-li se to, také trochou závisti, která však rovněž nemusí nutně vést k hořké nenávisti, ale nejčastěji vede k zvýšenému výkonu a promyšlenější práci (anebo k uznání, že ten druhý je lepší).

     Jsem přesvědčen, že závist náleží mezi nectnosti či neřesti jen jako extrém něčeho, co je docela normální a co může mít i pozitivní povahu a plnit pozitivní úlohu. Tím se liší od nenávisti, která je negativní i tam, kde jí je jen docela maličko. Závist velmi úzce souvisí s žárlivostí a vůbec horlivostí. Není náhodou, že se ve SZ textech velmi často dočteme o horlivosti a žárlivosti samého Hospodina. A dokonce o tom, že Hospodin chce ve svém „lidu bláznivém a nemoudrém“, v „synech, v nichž není žádné víry“, vyvolat žárlivou závist, když se otevře těm, kteří nejsou jeho lidem, ale jsou „národem bláznivým“ (Dt 32,6.20-21), a vzbudit v nich žárlivost a závist tím, když se otevře národům, které Izraelité vůbec nepovažují za jeho lid. A právě na toto místo navazuje „pohanský apoštol“ Pavel (Ř 11,11.13). Je to zajímavá paralela, svědčící navzdory rozdílům o tom, že i závist v rukou Stvořitele může mít nejen dobrý zamýšlený cíl, ale dokonce i dobré nezamýšlené následky.

 

Ve výtvarném umění

OM
 

ZÁVIST (lat. invidia)

     patří mezi malířské oblíbence. Bývá zobrazována jako hubená ženská postava s bledou křivou tváří a s černými zuby, často i s netopýřími křídly a drápy. Z úst jí vytéká jed nebo vylézá had, který náleží, podobně jako měšec, mezi její atributy. Jindy ji můžeme vidět jako Medúzu s hady místo vlasů, nebo jako postavu držící v rukou vlastní srdce či vnitřnosti (obojí ohlodává). Někdy vypadá jako stará šereda doprovázená vzteklým psem, která se odvrací od dvojice milenců.

 

Co o tom

čteme v bibli:

Aleš Mostecký
 

Závist je vnímána v Písmu jako plně negativní způsob jednání. Patří mezi skutky, které znesvěcují člověka, tedy vzdalují nás od Boha. Tak závist vidí sám Ježíš (Mk 7,20nn). A mnoha podobnými způsoby i Pavel: Závidí ti, kdo se vzpírají Bohu a dělají, co se nesluší (Ř 1,28n). Závist ovládá ty, kdo patří světu (1K 3,3), náleží do skupiny činů lidské svévole (Ga 5,19nn).

     Věřící člověk a závist - tohle by vůbec nemělo pasovat dohromady. Protože „ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.“ (Ga 5,21) Proto jsme vyzýváni: „Odhoďte tedy všechnu špatnost,“ kromě jiného i závist (1Pt 2,1). Nebo se konstatuje, že „i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí ... a žili jsme ve zlobě a závisti.“ (Tt 3,3) Prostě tohle jednání by vnašem svědectví životem nemělo mít místo.

     Závidět je možno majetek (Gn 26,14; Př 28,22). Závidět lze i životní styl druhého (Ž 73,3; Mt 20,15). A také se dá závidět, což nás možná překvapí, misijní úspěch! Několikrát je odpor proti apoštolům zakotven v závisti těch, kdo dosud zaujímali vedoucí náboženské funkce. Proto je závist tím, co nevejde do Božího království, neboť se proti němu sama staví. Čtěte Skutky.

 

Odkud se

v lidech bere

závist?

Anketa mezi mládeží
 

• Závist asi souvisí s tím, že člověk vždycky chce to, co nemá. Asi každý občas někomu něco závidí, ale podle mě je důležité učit se přát těm ostatním to, co já nemám, ne jim to závidět.
  
   
• Závist vzniká z vnitřní nevyrovnanosti a nespokojenosti člověka samého se sebou. Kdyby lidé byli se svým životem spokojeni, byli by vděčni za to, co mají, bez ohledu na to, co má ten druhý, a nebyl by tudíž důvod proč závidět. Lidé ale mají tendenci srovnávat se s okolím a pak dostatečně nedokážou ocenit to, co mají, což případně docení až v momentě, kdy o to přijdou. Zajímáme se spíš o to, co nám schází, co ještě nemáme a co si prostě MUSÍME pořídit. Toho ne vždy dokážeme docílit, a tak nám pak už jen zbývá závidět.
  
   
• Protože všichni chtějí vše.
  
   
• Lidé jsou nespokojeni s tím, co mají, neváží si toho. Chtějí mít to, co vidí u druhých a začínají závidět.
  
   
• Z nedostatku lásky!
  
   
• Od počátku věků každý toužil po tom mít víc než druhý. Člověk je takový lovec, neustále se za něčím honí a chce vynikat nad okolím a ostatními. Občas se také stane, že je na někoho nazlobený, protože druhý má něco, co on nemá, a to je ta závist. Je opravdu těžké tento pud v sobě potlačit a musíme se učit přát druhým to, co mají, a nezávidět. Ano, je opravdu těžké nepokládat si neustále otázku, proč to on má a já ne.
  
   
• Z nezřízené touhy po originalitě.
  
   
• Protože v našem dnešním světě je člověk hodnocen podle schopností a dovedností a majetku, který si díky nim získá, když nemá alespoň stejně nebo nejlépe více než ostatní, je prostě „out“. Nikdo nechce být mimo, když je, tak se mu to samozřejmě nelíbí, a to je moment, kdy se rodí závist.

 

 
 

.Sněhurka však dorůstala a byla čím dál tím krásnější, a když jí bylo sedm let, byla krásná jako jarní den, ba krásnější než sama královna. A když se královna zas jednou zeptala zrcadla: „Zrcadlo, zrcadlo, odpověz mi, je někdo krásnější v celé zemi?“ tu zrcadlo odpovědělo: „U nás jste, královno, vy nejkrásnější, Sněhurka ale je tisíckrát krásnější.“ Královna se ulekla, závistí zbledla a zezelenala. Od té chvíle se jí srdce v kámen obrátilo, kdykoliv Sněhurku spatřila, tolik děvčátko nenáviděla. Závist a pýcha rozbujely jí v srdci jako býlí, dnem i nocí už nenacházela chvilky klidu.

     Bratři Grimmové:

     Německé pohádky.

     Praha 1961.

 

Závist

Je rozdíl mezi touhou a závistí? Jaký?
   

Homer Simpson

pracovník jaderné elektrárny
 

„To je jako s mojí Marge - vždycky, když po ním toužím, tak mi to evidentně závidí!“
 

Daniel Dušek

veterinář a varhaník, 34 let
 

Toužím zpravidla po něčem (nebo někom), co cítím jako hodně důležité, a co mně udělá radost. Touha má v sobě pozitivní komponentu. Závidět se dá i třeba upřímně. Tady vidím jakousi spojku mezi těmito kategoriemi. Ovšem nepřejícná závist a touha mně moc k sobě nesedí.
 

Marcela Švejnohová

redaktorka českého rozhlasu, 25 let
 

Toužit po něčem neznamená závidět tomu, kdo to má. Takže hranice určitě jsou. A jaké? To musí vědět každý sám nejlépe, na to není mustr.
 

Miki Erdinger

student ETF a FF - sociální práce, 23 let
 

Touha nás rozvíjí, závist ničí. Závist, na rozdíl od touhy, vnímám jako ryze negativní.
 

Dobromila Krupová

vedoucí peč. služby Diakonie ČCE, 51 let
 

Je. Touha může vést ke konstruktivní aktivitě, závist plodí destrukci - ať již pasivní či aktivní. Od touhy ale může být jen krůček k závisti (a také naopak).
 

Marie Medková

studentka teologie, 20 let
 

Určitě je mezi nimi rozdíl. Když po něčem toužím, tak vnímám především předmět touhy. U závisti je skutečnost, že ten druhý má a já ne podstatnější než to, co chci.
 

Hana Ryšavá

varhanice, 30 let
 

Touha nemusí být zápornou vlastností, pokud člověk tuší nějaké meze. Touha ho může přivést k činům, které mohou být prospěšné i druhým. Závist škodí okolí i závistníkovi.
 

Renata Bělunková

moderátorka a redaktorka Radia Proglas, 27 let
 

Závist je špatná, touha dobrá - to vás asi napadne hned. Závistí se užíráme a k ničemu nám není, z touhy mohou vyrůst dobré a krásné věci.
 

Antonín Plachý

ředitel azylového domu, 46 let
 

Závist i touha je zaměření na získávání toho, co mají druzí (úspěch, majetek, vztahy apod.) Není to jen jeden izolovaný pocit, ale poměrně komplikovaný soubor navzájem úzce souvisejících vlastností, které často vycházejí z pohnutek sobectví. Nejdůležitější je, zda je dovedeme zvládnout a proměnit v pozitivní a přesně ohraničenou ctižádostivost, která nefauluje.
 

Alena Červenková

vedoucí příloh LN, 27 let
 

Chtělo by se říci: ano, a jednoznačný. Toužit po něčem je přece dobré a závidět je přece špatné. Ale co když někdo touží po něčím manželovi nebo jiný naopak jinému závidí jeho inteligenci? Rozdíl mezi závistí a touhou není až zas tak velký. Důležité je, co nakonec ze své touhy či závisti uděláme my sami...
 

Filip Keller

tajemník - farář mládeže, 30 let
 

Ano, je. Závist je touha, při níž jde víc o to, aby druhý neměl, co nemám já, než o to, abych já sám něco dokázal, o něco se snažil, usiloval. Touha bez závisti vede k tomu, abychom se rozvíjeli. Závisti stačí ničit, co má druhý.
 

Darja Kocábová

klinická psycholožka, 72 let
 

Touha má křídla, nesoucí duši blíž k jejím ideálům, milované bytosti, domovu - závist, její zlá sestra, vleče vezěňskou kouli sobectví a sžíravého srovnávání s druhým, jemuž nepřeje nic dobrého.
 

Antoinette Steiner

farářka ve Švýcarsku, 30 let
 

Prožitek závisti v malé míře nebo závisti námi ovládané - je jako touha - a to je pozitivní. Může vést k novému pohledu na sebe sama, k objevení skrytých schopností. Skutečná závist nám zpětně vrhá na sebe sama tak hanobící pohled, že nejsme schopni životního pohybu. Může pak zničit vztah k sobě samému i k druhým.
 

Bohumila Baštecká

psycholožka 48 let
 

Závidíme komu co, toužíme po čem. Závist je složkou smyslu pro spravedlnost; vztahujeme se jí k druhému člověku. Touha je složkou závislosti; záviset můžeme na čemkoli, i na tom, co nás přesahuje.