Otištěno z časopisu Bratrstvo 7/1999

Anketa Vztek

Kdy jste měl v životě největší vztek?

Václav Malý, 49 let, katolický světící biskup

• Kdysi při setkání s jedním mužem, který mě křivě nařkl a svůj omyl si nedal vymluvit. Trval na svém dál a s tím také odešel.

 Cyril Svoboda, 42 let, poslanec za KDU-ČSL v PSP ČR

• Nemohu si vzpomenout. Snažím se rychle zapomenout na všechno negativní.

 Hana Halfarová, 46 let, psycholožka, ředitelka krizového centra linky bezpečí

• Když jsem se zklamala v osobě, které jsem důvěřovala.

Pavel Dvořáček, 48 let, farář v Poděbradech

• …na sebe.

 Petr Pokorný, 66 let, teolog, děkan ETF UK

• Opravdu nevím. Vztek mívám dost často, ale poměrně rychle mě vždycky přejde.

Jan Milíč Lochman, 77 let, teolog, profesor university v Basileji

• Mám potíž si vzpomenout na "největší vztek". Myslím spíš na své "malé vzteky", a ty bývají každodenní v nejrozmanitějších souvislostech.

 Petr Brodský, 62 let, tajemník ETF UK

• Není dobré, když člověkem cloumá vztek. Zdravý je vztek sám na sebe, když něco prošvihnu z vlastní nedbalosti, neznalosti nebo nedomyšlené situace. Vztek vůči ostatním je třeba vždy překonat tvůrčí činností. Ale přece jen mám vztek. Právě v době psaní odpovědí na tuto anketu. Vztek na toho, kdo nám na fakultě ukradl fax. A ješte téměř v pravé poledne. Proč jsou lidé tak zlí!

Petr Vacek, 33 let, herec, zpěvák

• V poslední době se velice rozlítím pokaždé, když vyháním pejskaře z dětského hřiště. A taky mě notně vytočil Tomáš Halík, když po vraždě súdánského studenta v televizi prohlásil, že skini jsou stejně frustrovaná mládež, jako např. členové ekologických hnutí.

Tomáš Kapusta, 32 let, hokejista

• Největší vztek mívám sám na sebe. Většinou je to tehdy, když z netrpělivosti učiním nějaké rychlé rozhodnutí. Za to pak nesu následky. Vztek pramení právě z toho, že kdybych si věc více rozvážil, neukvapoval se a nechal si své rozhodnutí trochu uležet, pak bych předešel zbytečným nepříjemnostem.

Odjinud:

- zřejmě v době, kdy bratr pořádal stálé alkoholické dýchánky s přáteli a já se nemohl doma učit, ani v klidu vyspat - pracující, 27 let

- nevztekám se, ale dokáže mě rozčílit, když se mi něco nedaří - student, 22 let

- v době, kdy jsem měl nastoupit do zaměstnání, se mnou rozvázali pracovní poměr - pracující 23 let

- když vidím, že se někomu stala křivda nebo nespravedlnost - studentka 13 let

---

Bible a vztek

Jiří Mrázek

Biblické postavy jsou plnokrevní lidé s lidskými vlastnostmi. Mají strach, radost, odvahu, je jim do pláče a občas mají i vztek. Vztek měl dokonce i Ježíš. Asi ne příliš často, ale dvakrát určitě. Jednou když viděl, že jeruzalémský chrám už není místo, kde by se člověk mohl v klidu modlit, ale spíše tržiště, kde se obchoduje se vším a dokonce i s Bohem. A jednou, když umřel Lazar. To potom šel a vzkřísil jej. To je takový "požehnaný vztek". Takhle se v jednom podobenství hostitel naštve, že vybraní hosté nepřišli na jeho hostinu. A ze vzteku pozve úplně všechny, ne už vybranou společnost, nýbrž každého, kdo je v tu chvíli na ulici. To je také takový "požehnaný vztek". Ale jinak bývá vztek špatný rádce. A nejhorší je, když si člověk právě v tom vzteku připadá zbožný a dokonalý. Takhle se učedníci rozezlili na jakési vesnice, které nepřijaly dost uctivě jejich Mistra. Kdyby mohli, smetli by ty vesnice z povrchu země za jejich bezbožnost. Ježíš měl co dělat, aby je okřikl.

Smutnější už je snad jenom vztek, který dostal Jonáš, když ti hříšníci v Ninive, které varoval před Božím trestem, činili pokání a na Boží tresty nedošlo.

Autor přednáší Nový zákon na ETF UK.

Pocítit vztek ještě neznamená jednat agresívně

Marta Kovářová

 Vztek - má svoje místo ve škále projevů jedné ze základních lidských emocí - hněvu: na jednom konci škály je třeba prosté slůvko "ne" a na druhém konci agresivní výbuch v podobě záchvatů zuřivosti. Hněv patří spolu s radostí, smutkem, nechutí, překvapením aj. mezi základní emoce.

Emoce byly dlouhou dobu v psychologii popelkou pro jejich prožitkovou tj. subjektivní složku. Ta se zdála být na překážku potřebě vnější měřitelnosti, jak ji měly přírodovědně orientované vědy. Dnes se v psychologii situace mění a emocím je věnována náležitá pozornost. Stále ještě jsou ale oblasti, kde nejsou emoce integrovány do celku lidského života. Jednou z nich je po mém soudu politika. Politika jako by znala jen emoce negativní a těch se chtěla zbavit. Vzpomeňme, jak často se ozývalo během sametové revoluce heslo "bez emocí".

Další oblastí jsou partnerské vztahy a výchova. Manželští poradci dnes mluví o "emoční impotenci" mužů, která je častou příčinou rozpadu manželství. Ve výchově je mnohdy nerovnováha mezi podněcováním vývoje rozumového a citového: sází se na rozvoj inteligence a nedoceňuje se důležitost kultivace citů.

Kdy se objevuje hněv a vztek? V situacích, kdy jsme zraněni (prožíváme bolest), jsou (z)mařeny naše záměry nebo se cítíme ohroženi (pod vlivem stresu). Zkrátka, když jsou narušovány naše hranice, skýtající nám pocit bezpečí a umožňující nezávislost.

Hněv pocítíme v těle jako energii stoupající "z břicha do hlavy". Tato energie nás připravuje a uschopňuje k akci směrem ven - k přiblížení se ke zdroji problému za účelem vyřešení situace a obnovení pocitu bezpečí a kontroly situace. Alternativou hněvu, který uschopňuje k útoku, je úzkost a únik (stažení se ze situace).

S hněvem i ostatními emocemi se učíme zacházet v raném dětství, tedy dříve, než si toho jsme vědomi. Komplikace mohou nastat, jestliže se z nějakého důvodu naučíme vyjadřovat a zpracovávat své emoce chybně, tj. nepomáhají-li nám k souhře uvnitř nás samých ani k harmonii s naším okolím. V případě hněvu a vzteku bývá takovou častou chybou v zacházení s ním jeho vytěsňování - prostě si ho nepřipustíme, nedovolíme, aby překročil práh vědomí, jakoby si ho zakážeme. Pak klameme sami sebe, připravujeme se o energii, která z hněvu plyne, ale hlavně neřešíme problém, který v nás hněv vyvolává. Nebo ho řešíme oklikou a neefektivně.

Mám za to, že např. odpuštění často není možné, nepřipustíme-li si svůj vztek. Odpuštění je přece věcí vědomého rozhodnutí a "vědomí" potřebuje všechny informace - tedy i z oblasti našeho prožívání.

Je třeba rozlišovat mezi vědomým prožitím emoce a jednáním. Pocítit hněv ještě neznamená jednat agresivně. Prvním krokem musí být uvědomění si hněvu, vzteku a to nám pomůže rozpoznat, co ho vyvolalo a proč. Tím, že si hněv připustíme, máme taky k dispozici energii, kterou s sebou nese, a můžeme se svobodně rozhodnout, jak s ní naložíme - máme ji prostě pod kontrolou.

V našem prožívání, v našich emocích se jedinečným způsobem projevuje naše originalita. A ta je přece naším Stvořitelem plánovaná a chtěná. Proč bychom ji tedy neměli přijímat jako jedinečný zdroj poznání a síly? Vždyť prožívat emoce - nejen lásku, ale i vztek - znamená mít "srdce masité, nikoli kamenné".

Autorka je psycholožka.