Vzdělávání (soubor textů)

Otištěno z Časopisu Bratrstvo 5/2006

Víra a vzdělání

"Kdož uměním a učením pohrdá, jest podoben k tomu, kterýž by chtěl sukně, kabáty etc. sobě i jiným šíti, avšak krajčovského řemesla by neuměl, jemu se učiti nechtěl, ale je haněl a potupoval. Mnoho-li by takový mudrák provedl?.. A ten, kdož by tomu nekrajčímu dal šaty dělati, pohrdna jinými krajčími dobrými a umělými, jak by na tom mnoho získal?"



Problém, zda vzdělání křesťanům pomáhá nebo škodí, je u nás vyřešen už od roku 1567, kdy Jan Blahoslav napsal spisek "Filipika proti misomusům". Dokazoval v něm, že vzdělanci nejsou církvi ke škodě. Kdo chce učit a kázat a přitom vzdělání odmítá, podoben je tomu nekrejčímu, který se krejčovskému řemeslu nechce učit.



Vzdělání je nástroj, může být - stejně jako všechno na světě - zneužito, ale může a má sloužit k dobrému. Proto se musí vymyslet dobrý systém vzdělávání. O ten se snažili Blahoslavovi následovníci, zejména Komenský. Vzdělání neodděloval od výchovy; do jeho systému patří nejen škola, ale i "škola mateřská", tj. výchova v rodině. Dnes víme, že nejvíc vychováváme, dokud vědomě nevychováváme, totiž do tří let dítěte. Tehdy si dítě do sebe vtiskuje naše modely chování i atmosféru, která v rodině panuje. Výchova se děje víc příkladem než slovy. "Vychovávejme nejprve sami sebe před svými dětmi!", říkal proto prof. Matějček. To platí nejen pro rodinu, ale i ve škole; nejvíc ovlivní příkladný učitel - dokáže nejen naučit, ale i strhnout a nadchnout. Jen mít na takové učitele štěstí!



Opravdoví vzdělanci nemají problémy se svou vírou. Víra a vzdělání nestojí proti sobě, naopak se navzájem obohacují. To polovzdělanost je nebezpečná - je ke škodě v církvi i ve společnosti; ale to už je jiná kapitola.

Susa, Zdeněk

Všichni jsme si rovnější  

Všichni jsme si rovni, někteří jsou si však rovnější. Známá věta z Orwelova románu, která výstižně podtrhovala totalitní komunistické praktiky. Těch jsme se více či méně zbavili, heslo o rovnosti nerovných zůstalo. A pravděpodobně zůstane, neboť hloubka jeho výpovědi je mnohem širší.Odráží přírodou diktovanou hierarchii, kterou kopírujeme do našeho soužití. Není tomu jinak ani ve školství, kde na samém chvostu jsou učiliště a potažmo manuální práce. Jak často slyším větu „Když se nebudeš učit, skončíš na učňáku.“

Taky jsem skončila na učňáku. Vyučuji angličtině a učím se chápat ty, kteří si nejsou rovnější, minimálně proto, že je jim to vytrvale vnucováno. Představte si, že žijete ve světě, kde spoustě věcem nerozumíte, přesto je musíte pořád opakovat (asi jako kdyby po mně někdo chtěl vyznat se v jaderné fyzice). S patřičným despektem vám pak dávají najevo, jaký jste outsider. Jste-li takto po 12 let školní docházky odsouváni na vedlejší kolej, je téměř jisté, že se na ni dostanete. Proč tomu tak je? Vždyť všichni ráno vstáváme a vydáváme se za nějakým úkolem, všichni máme trápení, bolesti a radosti, všichni hledáme své místo a všichni směřujeme ke stejnému konci.

Jsem to přece já a ti vzdělaní (ti rovnější), kdo nedovedou vysvětlit, co je krásného na krásné literatuře. Nedokážu-li se o takové krásno podělit s ostatními, není vina na jejich straně. A přestože nejen chlebem živ jest člověk, jsem opravdu ráda, že někdo pro mne zaseje obilí. A tak každý pěstujme to, co nám bylo dáno a hledejme společnou řeč, ve které někteří jsou si rovnější, všichni jsme si však rovni.

Svobodová, Alice

Všeho s Mírou

  

Bylo rozhodnuto uspořádat ohromnou konferenci, na níž se sešli odborníci s politiky, aby řešili problémy planety Země, hodně bohaté a zároveň hodně chudé, planety, kde lidé většinou žijí na dluh přírodě.

Protože šlo o téma podporované bezpočtem mezinárodních organizací, rozhodli se pořadatelé promítat program na velkých obrazovkách do kongresových center po celém světě a televize měly přenášet dění do všech domácností.

Akce vskutku monstrózní, lidé si od ní hodně slibovali. Nejnapínavější to však bylo pro vědce, kteří doufali, že je přípravná porota vybere k přednesení referátu. Dokážete si představit, jak takový výstup mohl člověka proslavit, zařídit mu renomé (a tedy i peníze) třeba na věčné časy.

V předvečer dne D padesátka referentů přiletěla na místo určení. Světové supermozky se ubytovaly se v hotelu a na poslední chvilku si pilovaly své výstupy, techničtí pracovníci aranžovali sály, připravovali kamery a mikrofony, uklízečky čistily červené koberce a kuchařky připravovaly lahůdky na rauty.

Následující ráno už se polovina světa tísnila před televizemi a čekala na slova, která mají zachránit zeměkouli.

První pán přišel k mikrofonu, představil se a spustil: „Ontologický redukcionismus je nutné odlišit od preformacionismu. Ten také vysvětluje vznik nového, ovšem jinak než redukcionismus. B není ve skutečnosti nové, a to proto, že už je obsaženo v A: A = k2.B, tedy B vzniká z k2.B.“

Pak pokračovala paní zamračená soustředěním: „Naproti tomu se uvádí, že chtění může být nekonečné, zatímco potřeby nikoliv, a tak kdyby neexistovaly makroekonomické imperativy podněcující poptávku po nadbytečném zboží, bylo by v principu možné vytvořit základní seznam…“

Většina lidí u obrazovek ještě vydržela příspěvek pána v šedivém obleku: „Nikdy nelze uvažovat o tom, že je lepší odstranit člověka v nouzi, aniž jsme se pokusili odstranit nouzi v onom člověku…“ Po půlhodině konference se snížila celosvětová sledovanost o 80%.



závěr druhé verze:



...aniž jsme se pokusili odstranit nouzi v onom člověku..."

V Malé Kopanině si pantáta obul holínky a povídá : "Chlapi, jdem sklízet, ať mají ti rozumprdové co žrát!"

Anna Kratochvílová