Vulgarita, Nadávky (soubor texrů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 7/2007
Sprostě bez vulgarit
  
Stalo se vám něco nepříjemného a nevíte, jak vyjádřit svou zlost?
Nadávání a nadávky neztrácejí na přitažlivosti ani v naší politicky korektní době. Stačí zabrousit na internet a poučit se z mnoha inspirativních seznamů sprostých slov – ostatně i v Bratrstvu vyšla recenze na Slovník nespisovné češtiny. V nějaké podobě to asi zná každý. Nikdy nezapomenu, jak jsem si v tercii o chemii psala se spolužačkou do sešitu nadávky, popsaly jsme každá opravdu hustě tři stránky i dost originálními výrazy typu „ty rozšmajdnutý syrečku!“, a pak si toho všiml učitel a sešity nám roztrhl.
Tohle ale není ta "pravá" vulgarita. Sestavováním seznamu jsme se bavily a nikoho neurážely. Ani jedna jsme nepřekračovala hranice té druhé, toho, co považujeme za přijatelné. Spíš jsme tak společně oťukávaly společenské hranice. Tím narážíme na to, odkud se vlastně slovo „vulgární“ vzalo. Možná tušíte, že je z latinského „obecný“ (vulgaris, vulgus) ve smyslu „masový, obecně sdílený“, vyjadřující protiklad kultivovanosti, vkusu a dobrého vychování. Jako by masy takové nikdy nebyly. Právnicky je vulgární cokoliv, co kazí veřejnou morálku. Vulgarismy také vyjadřují negativní a silně emotivní postoj vůči tomu, na něhož jsou směřovány.
Vulgarita jako narušování hranic, urážení
Vulgární je to, co druhého ponižuje, co mu má ublížit. Vzpomeňme jen na urážlivé vtipy o blondýnkách nebo o homosexuálech, které nemusí obsahovat žádná sprostá slova, ale jsou často velmi vulgární. Naopak slavná korespondence V + W obsahuje spoustu sprostých slov, ale vulgární není – nadávky a sprostá slova byla spíš takovou jejich obranou proti patosu. A co třeba oblečení? Vždyť nevhodným oblečením dávám najevo pohrdání druhými, vulgárně, urážlivě se snažím přitáhnout jejich pozornost. A co myslíte, lze něco podobného říci i např. o budovách? „To je ale vulgární barák“:-)?
Vulgarita jako projev agresivity...
Jinak slušného člověka v českých zemích volant často promění v nadávající obludu – a málokdo se nad tím pozastaví. Stávám se pánem silnice a všichni kolem jsou tupci. Chtěl bych mít silnici celou pro sebe a nemuset brát ohledy na šrot okolo. Není v tom nadávání náhodou tendence být rovnější než si jsou ostatní? Na druhou stranu se agresivitu učíme ovládat odmalička, a jedním ze stupňů toho zvládání je nejspíš přeměnění zaťatých pěstí na slova.
... či frustrace
Mluvili jsme o slovních projevech řidičů, v opravdu krizových momentech ale většina lidí spíš mlčí. Nadávání přijde na řadu až po chvíli, když chceme ukázat, že jsme v právu... Anebo když chceme i sami sebe přesvědčit, že v něm jsme – ve chvílích nejistoty. Cítím se vratký a potřebuju upevnit svoji pozici, ukázat, kdo je tu pánem, někam tím druhým domanévrovat.
Co je tedy za vulgaritou?
Někdy jen nedostatek vkusu. Člověk nevnímá, že je vulgární. Ale co je za tím, když chci někoho urazit, vyprovokovat ho. Je to snaha ublížit? Získat nad ním nějakou moc? A vulgarita je prostředek zraňování, který třeba ten dotyčný těžko snáší? Kdy není vulgární mluva, ale chování? Moje prababička třeba učila mluvit děti ze sousedství. "Zavři pěstičku. Tak. A co to máš v ručičce?" ptala se jich. Čtyřleté, pětileté ěti prý radostně odpovídaly, jak jim našeptávala: "Hovňo!" Nebo když o někom řekla „ta má krásný modrý oči“, znamenalo to, že má velký prsa. Ale nebylo to vulgární. Jindy jsem zase byla celá paf z dělníků, kteří mezi sebou „nadávali jako dlaždiči“ a přede mnou, když mi ukazovali vykonané dílo, mluvili až dětinsky slušně. Opačný příklad je vybraná mluva horší jedových šípů. Hodně o tom vědí například rodinní terapeuti: při práci s páry v rozvodovém řízení bývají často ti nejvzdělanější také nejrafinovanější ve způsobech ubližování, oslovují se „paní doktorko“ a „pane doktore“ a umí na sebe v té jemnosti být vulgárnější než kdokoliv jiný.
Nejde tedy tolik o slova jako taková, jako o to, co je za nimi. Jako ostatně vždycky u všeho. Ale přece jen by někdy stálo za to vzpomenout na Mirka Dušína, kterému prý nikdy nepřešla přes rty nadávka - přece nechceme být jako Štětináč...
Ferjenčiková Olcha
 
Vulgarita gentlemanů
  
Milý příteli, vezmu to z náhodného konce, ale pozor, tahle pavučina je rozsáhlá a kdoví, kde má střed. Chtěl jsem Ti poradit, ale hned jsem se přistihl: jsem učitel a mohl bych ve své deformaci („mám právo poučovat“) omylem zajít tak daleko jako polský ministr školství. Diktuje v obavě o vhodnou mravní a vlasteneckou výchovu učitelům, co děti smí a nesmí číst. Takže předesílám, že agresivní prudérnost je mnohem horší než vulgárnost nebo obhroublost.
Další nitkou mi cuká otázka: není v Persii či Ghaně všechno jinak a v Japonsku také a ve Spojených státech neméně? Pokud je nám Středoevropanům jedno, že žena mluví ve společnosti mužů, jen dobře – proč ale kolegům západním cizincům nevadí, že jejich děti neodpovídají učiteli na úsměv ani pozdrav?
Třetí vlákno vede k rostlinám: vulgaris v biologii znamená obecný nebo planý. Aby z takové rostliny byl nějaký užitek, je třeba ji kultivovat. Na hluchém ovsíku není nic špatného, pokud roste sem tam. Máme jiné vydatné obilí. Začne-li planět třešňovka, je to prostě škoda.
Pavouček možná přece něco chytil na čtvrtém provázku: motáme se kolem společenské úrovně, jemnosti a kulturnosti – tedy jednoduše kolem kultury. Ta se pochopitelně vyvíjí. Jak je to (zejména zjara) krásné, že se u nás mění od korzetů k hedvábí a vzdušným halenkám bez ramínek. Na druhou stranu je škoda, že mizí dlouhé sukně ve prospěch vypasovaných mini, z kterých vzadu cosi leze. A už vůbec se neraduju nad tím, že se liberální normou stává vyvalená rozcapenost na stáncích s novinami a „týole, sam tam ktý krávě fak nachťalá“.
Jistě si se svou milou můžete doma do ouška šeptat všelicos. Ale chraň se tyhle věci říkat nahlas, hrdinsky krkat; ohol se a umyj. Nejde někdy o nic méně ani více než o ohleduplnost. Jestli ještě milou nemáš, nezkoušej ji zbouchnout ani zbalit, ale dvoř se jí. Od gentlemana k válečníkovi cestu vždycky najdeš. Opačně to jde hůře.
Titěra, Samuel
 
O nadávání
  
/.../
“V Americe jsem byl kdysi na rybách s jedním chlapem, který říkal: “Pojedeme tou zatracenou lodí na to zatracený jezero a těma zatracenejma prutama se pokusíme chytit nějaký zatracený ryby.” Já zpočátku myslel, že zatracený je člen. Určitě znáte lidi, kteří bez vole nedají dohromady větu. A tou přemírou ztratilo nadávání smysl. Stalo se zvukem. Když dneska řeknete exkrement, lidi se pohoršeně otočí. Když řeknete hovno, ani nemrknou.”
“Jak se nadávalo za dob vašeho mládí?” zeptal jsem se.
Chvíli se zamyslel. “Pamatuju si antisemitské nadávky od dětí. Opakovaly to, co slyšely doma. Měl jsem spolužáka, který se jmenoval Pereles, a už z toho jména je vidět, že to nemohl být husita. Když šel do parku, děti na něj volaly: “Žide, hovno ti zbyde!” – Mě žralo, že se nebránil, a tak jsem za něj na ostatní křičel: Křesťane, hovno ti zůstane!”
Pomalu oklepal popel. “Táta taky někdy nadával, bohužel,” řekl tiše. “Mě to bolelo, hlavně když jsem byl větší a cítil, že nadávání je příznakem slabosti. Nadává ten, kdo si nevěří. A protože si nevěří, chce druhého ponížit. Potřebuje to jako štamprli. Na kuráž a proti srabu, ve kterým zrovna je.”
/.../
“Podívejte,” řekl, “vy máte malé auto a jedete po silnici. Před vámi jede větší a silnější auto. A jede pomalu, zdržuje vás a vy ho předjedete. To je v pořádku. Nebo vás nezdržuje, ale vy ho přesto chcete předjet. To už nejednáte z rozumu, nýbrž z mindráku. Chcete si zjednat satisfakci. A chlap někdy takovou potřebu má. Ale potom se nesmíte otočit a vypláznout na druhého šoféra jazyk. Protože tím neponížíte jeho, nýbrž sebe. A to je podstata nadávky.”
/.../
Janoušek, Jiří: Rozhovory s Janem Werichem. Mladá fronta Praha 1982.
 
O nadávání neboli o rohu
/.../
Kdo nadává, volí si bezděky slova co nejúkonnější z hlediska akustického – nejinak než si tenor se zvláštní pečlivostí upraví slova textu na exponovaném místě árie. Tvar bejk nese zcela jinak než tvar býk. A nejenže jinak nese – naplní i mluvidla a celou bytost mluvčího jinou fyziologickou satisfakcí. Všechny nejoblíbenější nadávky jsou slova už svým ustrojením velmi šťavnatá, zvukově vyvážená, ariózní. Jen si je prozkoumejte po této stránce: ty krávo, krůto, vole, osle, hovado, prase, huso, svině, dobytku, tele. Jsou to, uznejte, slova lahodná, ústní dutinu krásně zaplňující, slova nosná na značnou dálku. V apostrofách ty krávo, ty krůto můžete na první slabice vydržet celou hudební korunu anebo umným melismatem vyzpívat hodně ze svého temperamentu. Řekl bych, že a contrario slova jako chrt, vlk, plž, mlž, krtek, cvrček nikdy by nevydala za nadávky, i kdyby znamenala bůhvíco hanlivého. Jsou totiž na nadávky příliš náročná výslovností, nadto jsou to slova hubená, vychrtlá, nezaplní mluvidla. Potvrdí každý zpěvák, že při zpěvu zakouší tělesnou rozkoš zcela nezávislou na hudební kráse zpěvu, na obsahu zpívaných slov. Je to rozkoš fyziologická. Zcela obdobně se daří člověku, který nadává “od plic”, což věru není obraz zbůhdarma vzniklý. Jedním z nápadných rozdílů mezi nadávkovou zvířenou českou a německou je skutečnost, že nám nadobro chybí nadávka u Němců z nejčastějších: du Schaf! Chybí nám patrně proto, že ty ovce nedává mluvidlům a tělu žádnou valnou potěchu, není to slovo ariózní, kdežto du Schaf (šááááááf) můžete zpívat i dvě minuty.
/.../
Eisner, Pavel: Chrám i tvrz. Konfrontace Zurich 1974.
 
Autor: 
Ferjenčikova, Olcha
Autor: 
Titěra, Samuel
Autor: 
Werich, Jan
Autor: 
Eisner, Pavel
Rok vzniku: 
2007