Virtuální realita (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 10/2007, 1/2010

Virtuální nebo skutečné?

  

První vlna internetové revoluce: anonymní prostředí

„Blondýna 28 let hledá partnera na nezávazné scházení ve svém bytě.“ napsal patnáctiletý Marek a vybuchl smíchem. Ostatní kamarádi sedící kolem jeho počítače se taky zasmáli a Petr říká: „přidej tam, že jsme pohledná blondýna“ a zahasil v popelníku cigaretu. „A dej tam taky, že hledáme svalnatého fousatého chlapa s dobrým zázemím“, přidal se Honza a ušklíbl se na ostatní.

Je rok 1995 a v Čechách zuří první vlna internetové revoluce. Za několik let se ji bude říkat informační revoluce a na svém začátku nabízí neuvěřitelné možnosti šíření informací v relativně anonymním prostředí. Část zasažených touto epidemií již má svou emailovou schránku, část z nich i několik, které střídají dle toho, s kým komunikují. Mladí muži podávají seznamovací inzeráty jménem pohledných blondýnek. Na chatu si vyměňují zkušenosti 17-ti letý student s 40-ti letým informatikem, vydávajíc se za starší zkušenou ženu a mladého nezkušeného teenagera. Lidé si zakládají své domovské stránky, a píší o sobě, co se jim v životě přihodilo, nebo alespoň co chtěli, aby se jim přihodilo.

V devadesátých letech přinesl internet mnoho nových fenoménů. Na rozdíl od našeho fyzického kamenného světa je internet virtuální – a proto v něm omezení našeho světa neplatí. V průběhu první vlny revoluce se objevují první virtuální identity – kdokoliv může být kýmkoliv a lidé testují, jaké by to bylo být někým jiným. Nejlépe si vyzkoušet hned několik rolí – dospělá žena, starý muž, mladé naivní děvče, dělník s přístupem na internet, hacker, člen sekty, nebo hlava revolučního hnutí na svržení světového řádu.

Krátká životnost virtuální identity

Sociologové, kteří zkoumají chování lidí na internetu ale přichází se zajímavými výsledky – velká část lidí se sice účastní virtuálních setkání, ale komunity na internetu se většinou transformují do reálného světa – lidé se chtějí setkat osobně, potřást si rukou, dát si spolu pivo a smát se ne do mikrofonu, ale z očí do očí. Virtuální identity sice lidé zkoušejí, mají ale krátkou životnost – ukazuje se být velice náročné kromě své identity udržovat při životě i identitu virtuální, která by byl úplně jiná jako ta z fyzického světa. Stačí se jednou zapomenout, v chatovací místnosti napsat v slabší chvilce „jsem unaven“ místo „jsem unavená“, a tajemství je prozrazeno. A pak máte na výběr: budovat při každém prozrazení novou identitu, anebo to prostě vzdát a vystupovat na internetu sám za sebe. A toto – zdá se – udělala většina uživatelů internetu. Žít dvojí život je velmi náročné, a v případě že za to nedostáváte nějakou speciální odměnu, se do něho příliš mnoho lidí nepouští.

Stojíme na začátku nového tisíciletí s pochybností, zda virtuální svět internetu je opravdu tak virtuální, jak se tvářil doposud. Původně revoluční falešné virtuální identity se omezují na krátká náhodná setkání, nicméně podat inzerát ve jménu někoho jiného bylo možné i předtím, jen to nebylo tak snadné. Přinesl tedy internet nějakou větší změnu v chování lidí?.

Druhá vlna internetové revoluce: Second Life

Píše se rok 2006 a Marek, již 26-letý diskutuje na náměstí s přáteli, se kterými navštěvuje společně kurz. Nikam ale nemusí chodit - opět sedí za počítačem a vše se odehrává v počítačem simulované krajině ve hře Second Life (druhý život). Existují zde náměstí, budovy, peníze (lindenské dolary), obchody, virtuální lidé, banky a vůbec vše co Vás napadne. Internetem se prohání nová revoluce, hodiny strávené v síti však už dávno nejsou jen o zabíjení draků. Naopak, každým dnem objevují nadšení obyvatelé virtuálního světa další možnosti, které jim tato nová dimenze existence přináší.

Dlouhodobě se těší oblibě instant messengery na způsob ICQ, jenž z velké části nahradili chaty, a dnes jsou pro mnohé z nás tím nejjednodušším způsobem jak dohodnout co je třeba na následující den, nebo jak pokecat s kamarádem co je právě na Erasmovi přes půl Evropy.

Od komunikace k utváření vlastního světa

Hlavním impulzem pro život ve virtuálním světe typu Second Life i nadále zůstává komunikace. V roce 2000, kdy Second Life spustili, bylo možná hlavní motivací setkávání se s novými lidmi a možnosti experimentování s identitou, které anonymní kyberprostor nabízí. Dnes se ale stále častěji lidé přihlašují, aby si nakoupili, šli na obchodní setkání, nebo si vyslechli přednášku. Co nenajdete, to si můžete vytvořit. A právě možnost tvořit je to co je opravdu průkopnickým. Kdokoliv může lehce, bez zvláštních schopností či prostředků, stvořit cokoliv, od nového účesu, přes módní doplňky, až po celá města. Nepotřebuje na to nic než nápad, nadšení a čas. A to co stvoří, pak může zpeněžit. Je to kapitalismus ve své nejčistší podobě. Předměty vytvořené v Second Life jsou možná virtuální, ale přináší velice reálné zisky: běžně už se dají sehnat třeba na E-Bay (největší internetové trhoviště – www.ebay.com), kde například nedávno virtuální reprezentace Amsterodamu zarobila svému tvůrci 50,000 dolarů. A to už je celkem výnosný byznys. Ukazuje se ale, že si do nového světa přenášíme staré (zlo)zvyky i zajetá pravidla z reálného světa. A to včetně mnohých podvědomých praktik. Například, i když je ve virtuálním prostoru možné přejít rovnou skrz jinou postavu, málokdo to dělá, protože je to většině s nás psychologicky nepříjemné. Na druhou stranu virtuální a reálné se stále víc přibližují, překrývají, míchají. Virtuální svět se od základu proměňuje. Díky obrovskému zájmu už není doménou pár nadšenců, stává se běžnou, dokonce neodmyslitelnou součástí každodenního fungování každého z nás. Stále častěji se z pouhé zábavy mění na prostředek pro vzdělávání či práci.

Stojíme na prahu nové revoluce. Nikdo zcela neví, jak to dopadne, ale jedno je již dnes jisté – virtualita již brzy může vstoupit do našich životů v nečekané míře.

Federková Marta, Osuský Michal

Hattrick versus knajpa

S bráchou se hádáme asi jen o Hattrick, virtuální fotbalový manažer. Proč na něm tráví každou volnou (i méně volnou) chvíli? Dobrá, s mnoha dalšími hráči se postupně seznámil na různých srazech a sehráli už i reálný zápas, ale stejně - proč kecá po internetu o virtuálním fotbale? Jaký je rozdíl mezi Hattrickem a fanděním Slavii?



Miki: na hattricku jsi ty ten, kdo má moc dělat klíčová rozhodnutí, fanda slávky akorát doufá, aby to management zase nepo...

Olcha: Děláš klíčová rozhodnutí, ta ale ovlivní jen virtuální hru. Co je na tom tak magickýho?

Miki: ta hra je reálná... virtuální je jen to prostředí. když člověk vyhraje Hattrick Masters, tak je prostě vítěz HM, nejlepší z milionu... (termín virtuální hra je nesmysl...). Je to jako když člověk chodí do šachovýho klubu, taky to neni se zbytkem jeho života nijak propojený...

Olcha: Tam ale vidíš lidi proti sobě, vidíš, jak se chovaj, když prohrávaj, vnímáš, že jeden den maj lepší a druhej den horší náladu...

Miki: Ve chvíli, kdy přestaneš vidět nicky (přezdívky) a začneš vidět lidi, to je stejný (z netu sice nedokážeš určit, jak bude ten člověk vypadat v reálu, ale jakmile je znáš, jdou ty jejich obě části velmi dobře dohromady).

Olcha: Tak proč nechodíš s kámošema na pivo, ale s hráčema na chat?

Miki: mě baví ta hra, je to docela zajímavej oříšek, navíc z fotbalovýho prostředí, což mi bylo vždycky blízký. Navíc ty lidi časem poznáš, i když třeba nevíš, jak vypadaj. Druhá věc je, že na kompu člověk potřebuje občas i makat :-D. A za třetí: já do knajpy moc nechodil ani v dobách, kdy jsem hattrick ještě nehrál, takže tohle přirovnání trochu kulhá... sama víš, že jsem byl pecivál vždycky ;-). A hlavně: díky hattricku má člověk každej tejden zápas, byť virtuální, na kterej se těší. nevim, jestli to dokážeš pochopit ty, ale fotbaloví fanoušci určitě, a člověk si nevybírá, jestli se fotbalovým fanouškem stane, nebo ne...

Olcha: Jak, nevybírá? To je nemoc, která tě prostě stihne?

Miki: asi tak, prostě tě děda párkrát vezme na fočus :-). jde mi o to, že mě baví, když se můžu radovat nebo neradovat :-) ze zápasu, a na hattricku mam šanci ovlivnit, jak dopadne. samozřejmě je jinej zážitek, když zajdeš na Steavu Bukurešť, ale ve chvíli, kdy se výsledek dozvíš z rádia, je celkem jedno, jestli hrála slávia, nebo virtuální slavoj choltice.

Richterová Olcha

Já chci být taky realný

  

Nechápu, co lidé na virtuální realitě vlastně vidí. Považuji za nesmyslné snažit se být nejlepší ve hře na budování fotbalového týmu nebo působit nejsečtěleji na různých diskusních konferencích roztroušených po celém internetuprostoře. Franta Omáčka sice může být naprosto nejlepší masový vrah, voják, hrdina nebo závodník v širokém (PC) okolí, ale pořád je to ten klučina od sousedů, co má domácí vězení za čtyřku z počtů. A z tohoto vězení ho nevytříská ani jeho jednotka z Counterstriku a nevykoupí se ani miliony z Hattricku. Ano, je úspěšný (ve hře). Má super image (na internetu). Jeho nick přece zná každý (až na rodiče, sousedy, učitele, někdy i spolužáky). Bohužel při přechodu z virtuálního světa do reálného světa jsou úspěchy a uznání zadrženy na hranici. A jestli něco projde, tak po proclení se hodnota úspěchu a uznání značně snižuje. Virtuálně reálný úspěch a virtuálně reálné uznání se nemůže srovnávat s tím reálným úspěchem a uznáním ve skutečném světě. Určitě je lepší být úspěšným manažerem skutečného klubu, než virtuálního. Je lepší být nejrychlejším závodníkem se skutečným autem, než s autem z nul a jedniček. Virtuální realita nebo reálná virtualita (virtualita = možnost, potencialita, schopnost, vnitřní síla – slovník cizích slov). Jako virtuálně reálný myslitel vím, o čem mluvím a dal bych všechno mé vědění jen za kousíček toho skutečného umu a skutečného vědění – za reálnou virtualitu. Takhle nejsem nic jiného, než jakási představa vyvolaná těmito řádky.

EmDr. Prof. PhD. CHmelík, Emanuel

Bible a virtuální realita

  

Biblické ani teologické slovníky zpravidla výraz “virtuální realita” neuvádějí, protože že se o ní Bible výslovně nikde nezmiňuje. A přece se tam cosi virtuálně reálného odehrává.

V poslední biblické knize narazíte na zvláštní obrazy a výjevy. Na monitoru se objeví čtyřiadvacet starších pánů (snad 12 patriarchů a 12 učedníků?) a hned nato jakési prapodivné bytosti, jejichž popis se najde už ve Starém zákoně. A začnou se dít věci: teď půjde o úplně celé lidské dějiny, jenže k nim chybí klíč, jak je číst. Ba ne, klíč je tu: obětovaný beránek.

Obětovaným beránkem se rozumí Ježíš, to se ví. Jeho smrt (vyložená jako dar života pro nás) je klíčem k dějinám. Tady by se dalo věroučně skončit, ale kdeže, na monitoru se to hemží katastrofami, hektolitry krve, tu a tam to odnese třetina lidstva, hnus se na to dívat – jenže ono to chce odemknout smysl těch událostí zmíněným klíčem-beránkem. Satana hodili z nebes dolů, haleluja, a on potvora padl sem k nám a řádí jak černá ruka, protože se blíží konec (jeho) utkání. Už dodělává, zato Boží město bez pláče a bez žalářů už je na obzoru.

Na monitoru je virtuální realita Božího vítězství (v němž my, díky Beránkovi, jedeme taky). Jenže vypravěč to pojal tak zvláštně, až máte dojem, že pravá skutečnost je v těch jeho obrazech, zatímco virtuální realitu prožíváte vy!

Najde se to i v evangeliích (třeba Mk 13). Člověk by řekl: “Hele, krásný chrám!” Ale na obrazovce jsou ruiny, kámen na kameni nezůstal. Člověk by tedy řekl, že jde svět od desíti k pěti. Ale na obrazovce je fíkový strom, co mu pučí listí: “Koukejte, takhle už pučí Boží království,” povídá Ježíš.

To je klíč ke čtení dějin (včetně vašeho příběhu): virtuální realita, kterou už prožíváme.

Keřkovský, Jan

Naše pocity nás prozradí

    

Ruku na srdce: Kolik času denně strávíte na facebooku, icq, myspace, na blogu a v dalších vztazích virtuální realitou? Že ten fb pustíte a necháte žít vlastním životem, zatímco pracujete na počítači? Může být. Ale jen v případě, že vás ty problikávající zprávy opravdu neruší. V opačném případě si pěkně lžeme do kapsy.



Otázka zní: Má virtuální realita vliv na vztahy? Cítíme ten potenciál, mohla by mít. Co si vlastně představíte pod pojmem virtuální realita, svět, prostor, cyberspace? Virtuální realita má mnoho podob, každý z nás ji má jinou. Otázka by tedy měla spíš vypadat takto: Jak velký vliv má moje virtuální realita na moje vztahy? Zásadní je, jak ten imaginární svět přenosů informací využívám:



1. Dorozumívací kanál



Výše zmíněné komunikační prostředky mají potenciál být nám k užitku. Je přece skvělé (rychlé, levné, pohodlné) domlouvat se přes emaily, qip a skype! Schválně využívám této posloupnosti, která do komunikace vtahuje postupně stále větší část našeho já, až se zastaví zhruba na 30%. Těch zbylých 70% tvoří neverbální složku sdělovaného! Když totiž já, komunikátor (vysílatel komuniké, sdělení), pošlu svému komunikantovi mail plný promyšlených slov a piktogramů, nemohu s jistotou vědět, co jsem napsal, dokud mi můj partner v komunikaci neodpoví. Vynechejme teď formální dopisy, kde se tolik osobně neodhalujeme. Qip sice jistou míru autenticity umožní, přece jen musíme rychleji reagovat, ale jak můžu vědět, že ten jeho smajlík znamená totéž, co můj? (Když se známe, takové věci neřešíme, ale přesto se občas divíme nebo ani nestačíme.) A přestože skype prozradí, jakou má náš partner náladu, do očí mu nevidíme a to, že při našem společném povídání stihne obléci své milé nové struny, povečeřet a vykartáčovat kocoura, kvalitě naší společné chvilky spíš nepřidá. Závěr: Vnímejme virtuální komunikační šumy. Řešení závažných životních rozhodnutí se nebojme nechat na dorozumívání přímé. Ušetříme si mnoho nedorozumění.



2. Zdroj informací



Víme, jaké šíře kvality informace na internetu dosahují. Cenné ve vztahu ke vztahům jsou především ty, které jsou prověřené, důvěryhodné. Podporou v různých problémech nám mohou být fóra vzájemné pomoci. Ale všemu nevěřte. Tip: Košaté rodiny ocení facebookem umožněné schůzky nejen naslepo, jinými slovy: aspoň tuším, že ten brácha ještě žije;).



Závěr: Najít množství informací je snadné, proces vybírání si těch správných je tím pravým uměním.



3. Forma sebeprezentace (blogy, fb, myspace)



Proč je potřebujeme (číst i psát)? Píšeme o sobě pravdu? V čem a kdy nám to pomáhá?



4. Forma (auto)terapie (vypsat se z toho, co prožívám, sdílet to)



Od předchozího bodu se liší v opravdovosti, autenticitě, umění rozlišit snahu o zachování vlastní sebehodnoty založené na báječné image nebo na výkonu. Rozdíl posoudí jen pisatel sám. Např. někdo si píše básničky do šuplíku, jiný je dá na blog. Na profesionální úrovni se virtuální realita může využít při KBT (kognitivně-behaviorální terapii), hlavně v léčbě fobií. V zásadě se postupuje tak, že se člověk trpící fobií postupně „otužuje“, přivádí se postupně do stále intenzivnějšího styku s předmětem strachu. Takže např. člověku s akrofobií (chorobným strachem z výšek a hloubek) může v určitě fázi pomoci na počítači virtuálně vymodelovaný scénář stoupajícího proskleného výtahu.

Zajisté byste našli další formy virtuální reality, které mají vliv na vztahy. Virtuální realita není nic nekalého. Jen v okamžiku, kdy se z ní stane únik z reality tvořené naším časem, místem, lidmi, máme zaděláno na malér. Z počátku možná nepozorovaný, dlouhodobě ale až životu nebezpečný. Takto ohrožení budou nejspíš lidé disponovaní osobnostně (zvýšeně sugestibilní, s histriónskými, dřív hysterickými rysy – např. neumí nebýt středem pozornosti) a situačně zatížení (během dlouhého odloučení od blízkých, chronicky osamělí a jakkoli citově deprivovaní, dlouhodobě stresovaní). Když se nakumuluje víc faktorů, dají se v souvislosti s realitou, kterou tito lidé sebechlácholivě žijí, vypozorovat až osobnostní změny. I to je způsob, jakým si držíme svůj sebeobraz. Znáte někoho takového?

A co s tím? První pomoc snadno poskytne dobrý přítel. Pozor, ne někdo, kdo nám všechno schválí a bude nás dál udržovat v iluzích o sobě. Hodný takového označení je člověk, který nám zvládne do očí říct: „Hele, tady jsi fakt ujel/a.“ Může nás zkritizovat tak, že na nás nezůstane nit suchá, protože nás zná a my jeho, záleží mu na nás a ne na vlastním dobrém svědomí. Důležité je, aby kritizovaný kritiku „bral“, chápal, tudíž, jakou formou bude kritika podaná. Máte někoho, koho takhle berete? Jsme připraveni slyšet kritiku? (Kritizovaná záležitost se nás bytostně dotýká - na čem stavíme svoji identitu?)

Jsou pro nás vztahy důležité? Málokdo asi odpoví záporně. Tak proč se někdy po druhých „vozíme“ a jsme na ně zlí? A co naopak působí jako balzám na vztahy? Kdesi jsem četla o blízkosti jako čtvrté dimenzi času (vedle minulosti, přítomnosti a budoucnosti). Možná toto měla na mysli malá Momo z půvabné pohádky pro dospělé od Michaela Endeho, když dokázala zasadit čas přímo do srdce: okamžik (bez časové konotace, jedno jak dlouhý), kdy je nám spolu dobře ne proto, žes toho tolik viděl a dokázal, ale jednoduše jsi ve mně vzbudil pocit důvěrnosti, až intimity. Možná společným sofistikovaným tématem, ale mnohem snáz jednoduchým gestem, náznakem přijetí. Přestává tam ohraná hra na „Kdo víc..“ Zažít tenhle fenomén setkání je sebeodhalující, tudíž ohrožující, ale životu potřebné. Kde? Kdekoli. Nejlépe v reálu. A pak to třeba sdílet v reálu virtuálním. Když totiž žijeme vztahy reálné, nemohou neovlivňovat naši realitu virtuální.

Matějková, Noemi

Vedle někoho být

Na otázky odpovídala Hanka Havlová, studentka etnologie a učitelka EA Náchod

Jsi ve volném čase na internetu? Co skype a icq?

Téměř vůbec, pro mě není počítač určený pro komunikaci. Nejsem aktuálně připojená na internet. Taky by mi vadilo, že bych to musela vždycky spustit, aby se mi lidi mohli ozývat. Je to rychlý způsob komunikace a já mám rychlosti v životě dost. Jediné, co používám, je e-mail.



Měla jsi facebook a zrušila jsi ho. Proč?

Ubíral mi čas. Nebyl den, kdybych na něm nestrávila minimálně hodinu, ne-li dvě. A třeba jen nesmysly – přidala jsem fotky, aby se někdo mohl podívat, nebo jsem hledala zajímavá témata, dělala si testy, občas někomu odpověděla. A když jsem přišla s novinkou, byla jsem zvědavá na odezvu. Takže to bylo stálé vracení se k počítači.

Když se s dotyčnými lidmi jinak nevidíš, tak ti síť nahrazuje přirozené společenství. Cítila jsem se zavázaná, stejně jako bych se cítila ve skutečnosti, i když mi to přišlo absurdní. Řekla jsem si třeba „Jé, tak on mi něco napsal a já jsem neodpověděla, tak musím na facebook a odpovědět, protože na to čeká.“ A když se mi to nepovedlo, měla jsem černé svědomí. Rozhovor usnul na 2-3 dny, pak už byl pasé. V přímém kontaktu tě mrzí jiné věci, ale nemáš pocit, že jsi člověka odložila, a tady se taková věc normálně stane.

Taky jsem začala mít pocit, že přicházím o soukromí, když mě neustále žádali od přátelství lidé, kteří si mě náhodně našli podle jména. Navíc se mi nelíbí hlášky jako „ignorujete mé přátelství“ nebo když se odhlásíte: „těmto lidem budete chybět“. Nedokázala jsem přijmout přijatelnou hranici odpovědnosti za vztahy na facebooku. Nechtěla jsem se nechat takhle spoutávat.

Co se mi líbilo, když se člověk mohl zapojit do petic, do společenského dění. Přidáš se do skupiny, získáváš informace, a můžeš pozitivně ovlivnit vztahy ve společnosti.



Proměňuje virtuální komunikace naše vztahy?

Určitě, to už i mobily a SMS. Na jednu stranu si můžeš rozmyslet, co napíšeš, ale na druhou stranu, každý má jiný jazykový kód. Ne vždycky jsou ty kódy rozpoznatelné touto formou. A tam potom strašně chybí kontakt, dotyk, pohled - tyhle věci, které dokážou často říct víc než tato slova. Takže si myslím, že ty vztahy nejsou úplné přes tuhle formu komunikace.

Lidi navíc tyhle formy často používají k řešení problémů, které by si normálně tváří v tvář neřekli. Nebo nic neřeší, protože to vyřešili přes icq nebo email. Což je taky zvláštní: dva světy, v tom reálném je všechno strašně v pohodě a problémy se řeší „virtuálně“.

Komunikace naživo je obohacení o spoustu dalších smyslových vjemů. Nejde jen o obsah, ale o to vedle někoho být. Když komunikuješ přes internet, máš nejblíž sobě klávesnici. Něco prožíváš, ale to jsou jen tvoje prožitky. Nedokážeš vnímat, co cítí ten na druhé straně. Zatímco když s člověkem mluvíš přímo nebo jsi s ním, tak vidíš, že se červená, že se potí, nebo dostane záchvat smíchu. A tím ho vlastně poznáváš. Živé projevy jsou daleko barevnější a rozmanitější.

Strašně znát je to u Romů, kteří spolu dokážou strávit spoustu času. My jsme zvyklí stále přicházet s novými věcmi. Oni jsou schopní mluvit pořád o tom samém. Nevnímají totiž tolik obsah, ale přítomnost člověka, která o něm vypovídá daleko víc, než téma řeči. Přítomnost - jak reaguješ, gestikuluješ, kdy křičíš, mlčíš.



Jak vlastně trávíš volný čas?

Jsem venku. Chodím v přírodě, ideálně s přítelem a se psem. Mám ráda klid, a tak si vybírám klidové činnosti.

Medková, Marie

Vlkodlak i inženýr

  

O: Ahoj Kubaqu, studuješ sice dost reálně čtvrťák na ČVUT, já se tě ale chci zeptat na LARPy/dřevárny a jiné akce, na nichž navlékáš novou kůži.

K: Na LARPu (Live Action Role Play; jde o jeden typ RPG, Role Playing Game) jsem byl naposled loni v srpnu. Zato jsme si letos s kamaradama udelali vlastni Con, kde nas bylo asi osm, a uzili jsme si to mnohem vic :). (Con je sraz fanousku, povetsinou sci-fi nebo fantasy; z ang. "convention". Napr. Trpaslicon - sraz fanousku Red Dwarfa, nebo Gatecon - Hvezdny brany.) My jsme na nasem Conu povetsinou hrali nejaky deskovy hry, nebo jsme si proste jen povidali...

O: Jak jsi se s těmihle kamarády seznámil?

K: Vetsinu tech lidi znam z osobniho zivota, ale vsichni dohromady jsme se dali pres RPG Stargate Atlantis, kterou jsme hrali na jednom diskusnim serveru.

O: Takže jste si udělali vlastní hru?

K: Oni si tu hru zalozili a hrali ji davno predtim, nez jsem se k nim pridal. Pak se uvolnila nejaka postava, tak se me zeptali, jestli ji nechci. Vicemene by se beze me i obesli, ale z realu znali muj smysl pro humor a libil se jim.

O: A seznámil ses s někým čistě přes internet?

K: Jo, par lidi jsem poznal jenom pres icq. Primo z toho RPG mam ted taky jednoho znamyho.

O: Jak vypadá takový LARP?

K: mchm.... v RPG clovek hraje nejakou postavu, nekoho predstavuje a pritom komunikuje a interaguje s ostatnima hracema, akorat v LARPu je to vsechno na zivo. Takze krom samotnyho hrani vetsinou mas i nejakej kostym a tak.

O: Koho hráváš?

K: Jak kdy... na fantasy larpech vetsinou nejakyho inzenyra, nebo treba hranicare. Jinak jsem si zahral treba agenta z Matrixu, nebo vlkodlaka, ale je pravda, ze mestsky LARPy me tolik nebavej.

O: A co tě na tom baví?

K: Asi ze clovek proste na chvili vypadne ze skutecnyho sveta, resi jiny veci nez ve skutecnym zivote, nemusi se zabejvat problemama, ktery ho normalne trapej... A ma to oproti beznymu zivotu tu vyhodu, ze kdyz to cloveka nebavi, tak s tim proste prestane a vrati se do skutecnosti.

O: Z jiného soudku: Vím, že počítač máš zapnutý v podstatě celodenně a „sir, you have a message“ se ozývá z tvého icq hodně často. Kolik času asi denně trávíš komunikací po internetu?

K: Neozyva se to tak casto jak bych rad... :P Ciste komunikaci? V prumeru to muzou bejt tak tri hodky denne... I kdyz to jsem asi prehnal.

O: A myslíš, že by ses víc scházel s kamarády v reálu, kdybys neměl internet, nebo bys prostě celkově míň komunikoval?

K: Predpokladam, ze bych asi mnohem min komunikoval... Mne ten realnej kontakt nikdy moc nesel. Kazdopadne pres chat jsem urcite o neco sdilnejsi nez v realu.

O: Proč se ti to přes chat daří?

K: Asi to je tim, ze kdyz se s danym clovekem nevidim tvari v tvar, je pro me mnohem snazsi cokoliv rict a tolik to neresim... v realu je pro me malej horor i jit si koupit housky do pekarny :P.

O: Myslíš, že hodně lidí, kteří hrají RPG, to má podobně, nebo se považuješ za výjimku?

K: To nevim... urcite si myslim, ze je pro kazdyho jednodussi chatovat, nez se bavit realne. Prece jen kdyz napises nejakou hloupost, tak to vetsinou stihnes smazat driv, nez to odesles – to se ve skutecnym hovoru dela docela tezko. Ale tohle si myslim plati pro vetsinu lidi, nejen pro hrace RPG.

Richterová, Olcha