Otištěno z časopisu Bratrstvo 3/2011

  

…Přichází velký obrat, končí status quo hříchem porušeného světa, budoucnost nepatří těm, kdo si odměnu nárokují, ale těm, kteří si v ní ani netroufají doufat:



Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Rozuměj, tak, jak čteš: není důležité proč kdo pláče, důležité je, že bude utěšen. Ježíš povzbuzuje všechny, kteří mají k pláči důvod – nešťastnou lásku, zklamání, nemoc či hřích, všem, které dusí beznaděj, slibuje „závoj chvály“ a potěšení. Navazuje přitom na / Iz 61, 1nn/ a na rozdíl od proroka se neobrací jen k truchlícím na Sioně, ale rozšiřuje tuto naději na všechny lidi a ujišťuje je vysvobozením z bezútěšnosti světa.

Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Země zaslíbená, cíl putování a boje Izraele, symbol pokoje a nové existence u Boha. Izrael v tomto zápase často prohrával, především kvůli svým selháním. Proto Mojžíš prosil „Nes svůj lid v náručí jako chůva nemluvňátko…do země“ /Nu 11, 12b/ Tak i my - jinak, než jako znovunarozené děti v náruči Otcově toto dědictví nedostaneme. Ano, někdy je nám tichost zvnějšku vnucená – zacpou nám pusu, odsunou na okraj, ať je to ale jakkoliv, Ježíš vyhlašuje velkou Boží restituci – duchovní i fyzickou: Nevzrušuj se tedy nad tím, kdo strojí pikle…kdo naději skládá v Hospodina, obdrží zemi. /Ž 37,7.8/

Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahopřeje se těm, kdo trpí nedostatkem, touží po něčem, co jim chybí. Spravedlnost - ve vztazích, ve společnosti, v stvoření, před Bohem. Takových není moc, ale Bůh je na jejich straně, zatím ještě „žízní a hladoví“, ale ze své tísně budou „vytrženi“, bude jim pomoženo /Ž 107, 5.8-9/, ale pozor, Ježíš nás především nemobilizuje k angažovanosti, ale povzbuzuje nás k udržení vnitřního postoje.

Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Opět jednoduché – ten, kdo jedná milosrdně, s tím bude milosrdně /od Boha/ zacházeno. Milosrdenství Ježíš užívá ve smyslu hebr. chesed – solidární, věrné a slitovné jednání, které vychází z rodičovské lásky Boží k nám a k ní se zpátky navrací. Nejhorší trest je, když člověk nemá nikoho, kdo by mu prokázal milosrdenství, kdo by se slitoval nad ubohým /Ž 107,12/. Proto své posluchače Ježíš vede na tuto cestu: Kdybyste věděli, co znamená: milosrdenství chci a ne oběť /Oz 6,6/ neodsuzovali byste nevinné. /Mt 12,7/

Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Paradoxně až teď se dostáváme k osobnímu vztahu s Bohem, protože setkání s Bohem tváří v tvář je cílem náboženské touhy a patří až do budoucího světa /1 K 13,12/. A je založeno na „čistém srdci“ /Ž 73, 1/! A tady nejde o naučené dogmatické formule, vydřené zbožné jednání, ale o celistvé lidi, kteří jsou čistí v jádru své bytosti. V předchozích blahoslavenstvích jde Ježíši o vnitřní nastavení, postoje. Tady se ukazuje, že tyto postoje nutně vedou k setkání s Bohem, protože „očišťují“ srdce až jakoby provokativně bez výslovného vztahu s Bohem, bez praktikované konkrétní náboženské víry.