Večeře páně (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 9/2001

Večeře Páně

Kristýna Žárská
 

Kdysi jsem se zúčastnila přednášky Daniela Fajfra ve Valašském Meziříčí. Mluvil o potřebě trojího společenství pro každého z nás, a to: společenství sboru, skupinky (tak do osmi lidí) a pak důvěrníka. Člověka, se kterým se modlíte, kterému vyznáváte svoje hříchy. Opakuji: vyznáváte svoje hříchy. Zcela konkrétně. Zpovídáte se někomu?

    Mně chybí, když předem nevím, že bude Večeře Páně a přicházím do kostela nepřipravená. Protože si nemůžu tak dobře uvědomit, komu jsem ublížila, a odpustit těm, co ublížili mně, nebo se aspoň snažit jít v té věci dál k smíření. A tady si myslím, že nás může člověk, se kterým o těchto rozhodnutích mluvíme, podržet i pohlídat v tom, co jsme si předsevzali. Myslím, že zpověď u nás evangelíků výrazně chybí. A promítá se třeba v našich požadavcích na druhé a v neodpouštění, protože si dobře neuvědomujeme, jací jsme my sami.

    Co se zcela vytratilo, a nyní již myslím na Večeři Páně, má souvislost s obecenstvím. Je to hodování - lámání chleba, starost o nuzné, večeře Páně nejen jako obřad, ale také jako pomoc těm, kdo nemají, co jíst. Zvláštní je, že i v anketě se promítlo, že večeře Páně už není chápána jako obecenství - společenství, posila z víry druhých. Stává se individuálním prožitkem.

 

Spolu u stolu

Irena Škeříková
 

Rodinné stříbro je něco, co máme po rodičích nebo prarodičích, co nám je připomíná a co je nám jaksi vzácné. Patří to možná také k našim kořenům, je to něco, co si přechováváme, ne pro finanční hodnotu, ale pro rodinnou, duchovní, kulturní, citovou hodnotu. Bez toho bychom možná nebyli úplní.

    Já k takovému rodinnému stříbru ve svém životě počítám také večeři Páně. Ale nejen večeři Páně jako svátost, ale také mnoho vztahů a lidí, dalekých i blízkých, kteří se mnou někdy u stolu Páně stáli. A také mnoho způsobů vysluhování, které jsem ve svém životě zakusila.

    Pocházím z původně lutherského Dolního vsetínského sbru. Tam jsem byla konfirmována a tam jsem také poprvé přijala z ruky svého tatínka oplatek (bílý nekvašený chléb, pozůstatek po lutherské tradici) a víno. Tenkrát tam bylo zvykem klečet kolem oltáře. - Pak jsem zažila ohromnou radost a společenství na mládežnických kurzech ve Vrbně pod Pradědem. Tam se zase sedělo kolem stolu a zpívaly se písničky s kytarou. - Stejně intenzivně a přitom úplně jinak na mne zapůsobila ekumenická večeře Páně ve Skotsku na Ioně. Tam koloval veliký bílý chléb a každý si ulomil hned dva kousky. Jeden se měl sníst a zapít vínem z kalicha. Ten druhý se měl rozlomit po bohoslužbách na prostranství kláštera s někým, koho vidíme poprvé v životě. Měli jsme se seznámit a něco si o sobě navzájem říct. - Úplně jinak na mne působila večeře Páně v mém prvním sboru, kde se sešlo jen pár členů. A ještě jinak v mém druhém sboru, když u stolu Páně s námi stály děti, i ty nejmenší, a s jasnýma očima upřímně se usmívajíce natahovaly ručičky po kousku chleba.

    Je ještě mnoho dalších situací, kdy jsem zakusila Kristovu přítomnost uprostřed svého lidu. U nemocného v domově důchodců nebo v kruhu mezinárodních kolegů a kolegyň. A vždycky to byla veliká radost. Ta největší je ale přesto při vysluhování postiženým a dětem. Ti obojí nám totiž připomínají, že Kristus je tu pro všechny, i pro ty, kteří nemohou rozumět všem našim lidským dogmatům. On přichází a dává se všem, kdo na něho s radostí a s otevřeným srdcem očekávají. Být přítomna u večeře Páně je veliká radost, ze společenství církve s Kristem, z blízkosti všech mých přátel a členů sboru, z odpuštění hříchů a čerpání nových sil.

    A ještě jedna úžasná věc, která mne na večeři Páně fascinuje. Totiž, že se setkávám nejen s lidmi, se kterými chci u večeře Páně přirozeně být, protože je mám ráda, ale také tam stojím s lidmi, se kterými bych se za jiných okolností vlastně ani nesešla. A nakonec, u večeře Páně jsou jaksi tajemně přítomni také naši drazí, kteří tam s námi stávali, ale už nás předešli do Božího království. To je ten oblak svědků.

    Všechno toto a ještě mnohem víc, než se dá slovy popsat, nám zanechal náš Pán Ježíš Kristus ve své večeři pro mezičas, dokud On nepřijde. Já si to uchovávám ve svém srdci s velikou vděčností jako ohromnou vzácnost, jako takové rodinné stříbro. A přála bych vám, abyste i vy poodhalili tuto radost, povzbuzení a otevření výhledu cesty k harmonii s Bohem i lidmi.

Anketa          

Je pro tebe Večeře Páně důležitá? Proč k ní chodíš (nechodíš)?

 

Jejej, je pro mě nesmírně důležitá. Už jen proto, že ji beru jako nejhmatatelnější příklad Boží přítomnosti a blízkosti, prostě se cítím, jako bych byl s Ježíšem a jeho učedníky před dávnými věky. Navíc je to společná věc s mými blízkými, kteří v poslední době nemůžou být vždy přítomni se mnou při bohoslužbě.

 

Důležitá. Opravdu zažitý pocit, že je Pán dobrý, nové ujištění o Boží blízkosti. Když člověk odpustí všem a slyší, že i jemu je odpuštěno... Jako bychom měli znovu naprostou svobodu k tomu, abychom byli dobří (nejsouce ničím vlečeni).

A pak ještě rozměr společenství - i s těmi již zemřelými (třeba při zpěvu některých hodně starých písní).

 

Večeře Páně je pro mě strašně důležitá, chodím k ní - přijímám, přestože by se mohlo zdát, že jaksi stojím ''na opačné straně'' - že rozdávám. Na svátost vysluhování ''viditelného slova'' se vždy velmi těším a nejraději bych se těšíval vždy po kázání, kdy potřebuji, aby bylo jistě Kristovo evangelium dopraveno až k posluchačům - účastníkům bohoslužeb. Aby tak bylo viditelně napraveno to, co mým kázáním každonedělně neviditelně pokaženo.

Kromě nás všech hříšníků úplně nejvíc při tužbě častějšího vysluhování mám na mysli nahluchlé babičky a stařečky nebo mentálně postižené bratry a sestry, kteří z kázání mnoho nemají, ať se my faráři snažíme jakkoli. Kolem svého stolu je sám Kristus zlomeným tělem a kalichem nové smlouvy jasně ujišťuje o své lásce.

 

Je. Chodím si tam připomínat to, že už se nemusím honit a zachraňovat sám sebe, že si nemusím nic odpracovávat a zasluhovat. Že mám vždycky šanci na nový začátek, i když jsem takovej, jakej jsem. Nechodím k ní, když vím, že jsem hodně naštvanej (což sice není správný, ale někdy s tím prostě člověk nic neudělá).

 

U Večeře Páně si vždycky připomenu milost, kterou jsme dostali od Boha.

Uvědomím si tu ohromnou oběť - život Ježíše Krista. A taky to, co to znamená pro mě a jestli si to zasloužím (vždycky přemýšlím o tom, jestli jsem pro takovou milost dost dobrá. Uvědomím si při tom své chyby. Ale taky to, že Bůh mě miluje takovou, jaká jsem, a že nic jiného není tak důležité.) Je to nabídka a symbol věčného života a pokaždé mě to povzbudí do dalších dní.