V dobrém předbýhat dobu

Otištěno z časopisu Bratrstvo 2/2001

V dobrém předbíhat dobu

Zdeněk Šorm

 

    Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ To je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izaiáše: ,Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!' Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel. Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít.

    Ale když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Nemyslete si, že můžete říkat: ,Náš otec je Abraham!' Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já - nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“

 

    Dovedete si představit, jak bychom reagovali, kdyby nás nějaký kazatel místo „Milí bratři a sestry“ oslovil: „Plemeno zmijí...“? Uměli bychom od něho vůbec něco vzít? Nenaježilo by se v nás všechno? Nebyli bychom pak úplně nepřístupní? Jak vůbec reagujeme, když někdo - třeba jen svou odlišností - staví nad náš život otaz-ník? Jak reagujeme na kritiku a napomenutí? Rozčílí nás, stavíme se hned do obranné pozice, podrážděně se hned ospravedlňujeme? Nebo o nich dovedeme přemýšlet a třeba je i uznat, ocenit?

    Na téhle naší reakci se totiž ukazuje, zda jsou naše vyznání vin, slova o pokání a prosby o odpuštění míněny opravdu vážně, nebo zda je to jen takový bohoslužebný kolorit, který ve skutečnosti nic neznamená. Být si vědom viny, svého chybování, své vzdálenosti od Boha, to zároveň znamená: umět uznat cenu a potřebnost kritického hlasu, uvědomovat si význam napomenutí, za jeho příkrostí rozeznat zájem a pomoc, a proto se mu vždycky jen nebránit.

    Je to těžké a nejsme toho příliš schopni. Proto také tak málo dovedeme mluvit o Božím soudu a dráždí nás, když to někdo, jako třeba Svědci Jehovovi, dělá. Že to připomínají, není zlé, potíž je v tom „jak“. Ale vyhýbat se ostrým slovům soudu, zamlčet, že něco vede do pekel, že je to skutečně zhoubné, to není ani tak projev laskavosti, jako lhostejnosti. Vyhlášení soudu, ostré napomenutí, razantní varování, to je projev lásky, které na někom skutečně záleží. Ono totiž mluvit o soudu a vyhlašovat ho právě ještě neznamená někoho soudit a zavrhovat, ale umožnit rozhodnutí, dát šanci, aby člověk ještě něco změnil.

    Co je ale tou změnou, ke které Jan Křtitel a bible vůbec vybízí? Co je to vlastně „pokání“? Jistě k němu patří lítost - tedy, že si člověk uvědomí, že je vedle, že chybil, neomlouvá si to, nedovede to jen tak přejít, stydí se za to a bolestně cítí. Ale nejen to - lítost bez touhy po změně a nápravě je falešná. A ani touha nestačí. Ten hlas vola-jícího na poušti říká: pokání znamená nečekat, až se něco změní, ale předjímat to ve svém jednání: Nežijte z toho, co je, žijte z naděje. Pokání znamená v dobrém předbíhat dobu. Jeho skutečným projevem není sklíčenost, která ustrne na vlastní nedokonalosti nebo na tom, jak je ten svět bohapustý, ale rozhodnost důvěry, která s Boží mocí v tomto světě a ve svém životě počítá.