Otištěno z časopisu Bratrstvo 3/2005

Jednou jsme to na schůzce mládeže zkoušeli.

Zhasli jsme v místnosti a zapálili

svíčku na svícínku. Bylo to příjemné na

pohled, jak tam tak hořela a prosvěcovala

tmu, tak jemně a zároveň teple. A pak

jsme svícen i se svíčkou přiklopili hrncem.

A byla tma. Studená, divná, zbytečná

tma. To kvůli tomu hloupému nápadu

dát světlo pod nádobu. Copak to se dělá?

Vždyť je to nesmysl! Svíčka hrnec neprosvítí

a navíc tam po chvilce sama zhasne.

A je po světle úplně - není, co by svítilo.

Takové počínání je hotovým bláznovstvím.

Uznáváme, Mistře. Pokus nám to

jednoznačně dokázal. Už víme, že světlo

nemáme schovávat, ale pěkně je dát na

svícen. Povýšit, aby byl z toho plamínku

co největší užitek. Nemůžeme si tě, Pane,

uzavřít ve svých modlitebnách a kostelích,

ani ve svých sdruženích mládeže.

Bylo by to doslova bláhové počínání,

chtít se s tebou, světlem přicházejícím

do světa (J 1,9), schovat pod hrnec, pod

nádobu či pod postel.

Stejně bychom si tě tam neudrželi. Hra

na schovávanou jednou skončí - a všechno

skryté bude zjeveno a i přísně tajné

vyjde najevo. To není jen pohrůžka, že

stejně všechny naše, před druhými maskované

a ukrývané, špatnosti budou

posouzeny tím, komu jsou už teď známy.

Teď je to především povzbuzení, že tvé

světlo jednou prozáří celý náš svět. Byť

bychom se jej snažili nesmyslně ukrývat.

Ale co to tedy znamená: „Dávat světlo na

svícen?“ Jak to udělat, aby světlo posvítilo

co nejvíce? Nadčasový hotový recept

zašifrovaný v tom podobenství nenalezneme.

Ale ještě jedno povzbuzení ano.

Jestli se vám zdá, že svítíte a nemá to

žádný výsledek, je vám skryt smysl této

činnosti, nechápete proč, dobře slyšte:

„Ukrytý smysl bude jednou zjeven, nepochopení

se jednou objasní. To, že teď

smysl svícení nevidíte, neznamená, že

není. Je. A bude jednou jasně odhalen.“

A pak, Mistře, je tu ještě ta druhá věc, na

niž si podle tvých slov máme dávat pozor.

Na naše měřítka. Na to, jaká jsou. Jaká

měřítka máme především na druhé. Na

to, co máme a co nemáme za podstatné

a důležité. Protože tohle všechno, co je

teď, má zase vztah k tomu, co jednou

bude. K tomu, až bude Bůh měřit nám, až

bude rozdávat a taky brát. Stejně jako má

smysl svítit, protože jednou bude světlo

zjevné všem, tak má smysl nastavit si svá

měřítka a své hodnoty a držet se jich. Nastavit

nikoli podle obecného masového

proudu, ale s výhledem k budoucímu Božímu

měření a hodnocení. A neskrývat se

s tím. Ačkoli si budou mnozí, i nám blízcí,

na nichž nám záleží, poťukávat na čelo.

Že to má opravdu smysl, už ovšem nelze

doložit pokusem na setkání mládeže. To

se musí zkoušet v životě tak říkajíc „naostro“.