Světlo určné na svícen
Autor
Otištěno z časopisu Bratrstvo 3/2005
Jednou jsme to na schůzce mládeže zkoušeli.
Zhasli jsme v místnosti a zapálili
svíčku na svícínku. Bylo to příjemné na
pohled, jak tam tak hořela a prosvěcovala
tmu, tak jemně a zároveň teple. A pak
jsme svícen i se svíčkou přiklopili hrncem.
A byla tma. Studená, divná, zbytečná
tma. To kvůli tomu hloupému nápadu
dát světlo pod nádobu. Copak to se dělá?
Vždyť je to nesmysl! Svíčka hrnec neprosvítí
a navíc tam po chvilce sama zhasne.
A je po světle úplně - není, co by svítilo.
Takové počínání je hotovým bláznovstvím.
Uznáváme, Mistře. Pokus nám to
jednoznačně dokázal. Už víme, že světlo
nemáme schovávat, ale pěkně je dát na
svícen. Povýšit, aby byl z toho plamínku
co největší užitek. Nemůžeme si tě, Pane,
uzavřít ve svých modlitebnách a kostelích,
ani ve svých sdruženích mládeže.
Bylo by to doslova bláhové počínání,
chtít se s tebou, světlem přicházejícím
do světa (J 1,9), schovat pod hrnec, pod
nádobu či pod postel.
Stejně bychom si tě tam neudrželi. Hra
na schovávanou jednou skončí - a všechno
skryté bude zjeveno a i přísně tajné
vyjde najevo. To není jen pohrůžka, že
stejně všechny naše, před druhými maskované
a ukrývané, špatnosti budou
posouzeny tím, komu jsou už teď známy.
Teď je to především povzbuzení, že tvé
světlo jednou prozáří celý náš svět. Byť
bychom se jej snažili nesmyslně ukrývat.
Ale co to tedy znamená: „Dávat světlo na
svícen?“ Jak to udělat, aby světlo posvítilo
co nejvíce? Nadčasový hotový recept
zašifrovaný v tom podobenství nenalezneme.
Ale ještě jedno povzbuzení ano.
Jestli se vám zdá, že svítíte a nemá to
žádný výsledek, je vám skryt smysl této
činnosti, nechápete proč, dobře slyšte:
„Ukrytý smysl bude jednou zjeven, nepochopení
se jednou objasní. To, že teď
smysl svícení nevidíte, neznamená, že
není. Je. A bude jednou jasně odhalen.“
A pak, Mistře, je tu ještě ta druhá věc, na
niž si podle tvých slov máme dávat pozor.
Na naše měřítka. Na to, jaká jsou. Jaká
měřítka máme především na druhé. Na
to, co máme a co nemáme za podstatné
a důležité. Protože tohle všechno, co je
teď, má zase vztah k tomu, co jednou
bude. K tomu, až bude Bůh měřit nám, až
bude rozdávat a taky brát. Stejně jako má
smysl svítit, protože jednou bude světlo
zjevné všem, tak má smysl nastavit si svá
měřítka a své hodnoty a držet se jich. Nastavit
nikoli podle obecného masového
proudu, ale s výhledem k budoucímu Božímu
měření a hodnocení. A neskrývat se
s tím. Ačkoli si budou mnozí, i nám blízcí,
na nichž nám záleží, poťukávat na čelo.
Že to má opravdu smysl, už ovšem nelze
doložit pokusem na setkání mládeže. To
se musí zkoušet v životě tak říkajíc „naostro“.