Stalo se slovo Hospodinovo

Otištěno z časopisu Bratrstvo 1/2007

Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu: „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář.“ (Jon 1,1n)



To se tak v Bibli stává, že Bůh mluví. Vlastně skoro pořád Hospodin někomu něco říká. Abramovi, Jákobovi, Mojžíšovi, Jozuovi, Samuelovi, Eliášovi a celé řadě proroků. Snad na každé stránce v Bibli se stane slovo Hospodinovo nebo se dočteme: „A řekl Bůh,“ dvojtečka, přímá řeč. Nejhorší průšvih je, když se slovo Hospodinovo neděje, když Bůh mlčí. Hrozivé ticho, nesnesitelná tíže němoty nebes. (V Novém zákoně zase často mluví Ježíš, popřípadě Duch svatý nebo anděl, ale i tam se občas ozve hlas přímo z nebe.)

Taky se vám stává, že k vám mluví Bůh? Stalo se slovo Hospodinovo ke Karlu Novákovi? Nebo k Marii Dvořákové? Nebo ke komukoli dalšímu? Anebo je dnes v našem světě při všem tom randálu ono nesnesitelné ticho? Brrr, po zádech běhá mráz z chladně lhostejné a netečné nicoty.

Dám ruku do ohně za to, že Bůh mluví. Ačkoli neslyším žádné zvláštní hlasy, jsou chvíle, kdy to člověk prostě cítí, pozná, kdy ví. A někteří odvážlivci vám budou tvrdit, že při pohledu zpátky na svůj život vědí, kdy tohle slovo právě pro ně stvořilo zvláštní křižovatky, které je ovlivnily a nasměrovaly. Podobně jako v případě Jonášově: „Vstaň a jdi.“ Tady je cesta, tak šlapej.

A jak k nám mluví Bůh dnes? Stane se, že skrze biblický text, slovy písní, při modlitbě. V našem rozhovoru s druhým člověkem si použije jeho hlasu. A k někomu prý dokonce skrze kázání. Pak že se nedějí zázraky! Stává se slovo Hospodinovo a to postaví člověka na nohy a dá mu ten správný směr.



Jonáš je poslán do jednoho velikého města, protože se tam dějí zlé věci. Na to se kde kdo vymlouvá, že nemůže věřit, protože Bůh by přece ke zlu nemohl být nečinný a něco by s ním udělal. Však taky ano. Posílá si přece svého Jonáše, aby proti páchání ničemností veřejně mluvil. Posílá si svého demonstranta za nápravu, za změnu k lepšímu, posílá si lidský hlas za prosazení dobra.

Tak to je snad výsměch, ne? Bůh by měl podle našich představ zasahovat jinak. A jak? Rázně ukázat svou moc, zasáhnout shůry, odstranit zlo nebo tak nějak. Ale spoléhat na to, že bude jeden člověk mluvit proti tak velikému městu jako je Ninive? To je přece směšné. To nemá šanci na úspěch. Copak si z toho Jonášova mluvení bude někdo něco dělat?

Nedůvěra, pochyby, odmítání Božích způsobů. Taková normální člověčina, kterou si v sobě neseme každý z nás. Ale pak se nelze divit, že neslyšíme Boha mluvit. Snadno přehlédneme událost slova Hospodinova, když si nevšímáme jím poslaného, byť osamoceného, demonstranta proti zlu.

Stává se i dnes, že Bůh mluví. A že se svým slovem (které mimochodem není až tak bezmocné) staví proti zlu. To jenom nám se nezdají a nelíbí Boží způsoby. A přece se po dlouhá tisíciletí nemění. Zaznívá slovo Hospodinovo a je na lidech, jak s ním naloží. Zda ho konečně vezmou vážně a dají se jím povzbudit a vést. „Vstaň a jdi!“