Spravedlnost!

Otištěno z časopisu Bratrstvo 4/2003

Pavel Jun
 

Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.

 

Ve vlakovém kupé jsme jeli čtyři. Já, pán v černém a dva advokáti, jak brzy vyšlo najevo. Mluvili totiž jenom oni a pořád. O svých případech.

     Jeden advokát vyprávěl: „Mám klienta, on koupil na splátky barák a nesplácel, dluhů má, kam se podíváš, a kolik lidí podvedl, moc šikovnej člověk, ale už měl exekutora na krku za ten barák - a představ si, mně se podařilo najít ve smlouvě o prodeji toho baráku kličku, takže je celá neplatná a on je z toho venku. Milion ušetřil a já si něco vydělal!“ A hrozně dlouho se smál koňským smíchem.

     Druhý řekl: „To nic není“ , a vyprávěl intimní, lechtivý a sprostý příběh z rozvodového práva a nakonec se potichu smál divně zkřivenými ústy.

     První se nedal a mluvil dál: „Já zase...“ (podíval se po mně, ztišil hlas a já slyšel jen konec): „A nakonec křivého svědka rovnou zastřelili a nikdo s tím už nehne.“ A zase ten smích.

     Tak to šlo, jako když hrají karty. Eso na eso.

     Já to nakonec nevydržel, začalo se mi těžko dýchat, u srdce mě píchalo, všechno se ve mně začalo kroutit a musel jsem ven. Vysedl jsem z vlaku pět stanic před městem, kde bydlím. Na opuštěné zastávce v polích. Opřený o ceduli se strhaným jízdním řádem jsem zhluboka dýchal.

     Pak jsem si všiml, že se mnou vystoupil také ten muž v černém. Přišel ke mně a tvářil se starostlivě. „Není vám zle?“ Odsekl jsem mu: „Je, copak jste to neslyšel? Zastánci spravedlnosti!“

     Muž v černém se tvářil, že je nad věcí. „Co byste chtěl? Jde jen o úhel pohledu. Když se dva lidé dostanou do sporu, a lidé jsou spolu pořád ve sporu, tak je to jen boj ,kdo z koho'. Pak to musí vypadat tak, jak jste slyšel. Když se muž chce rozvést, myslíte, že ho zajímá, co bude s jeho bývalou ženou? To ho zajímá, jen jeho touha, frustrace... A co s tím zmůže nějaké právo... Smete se to se stolu a každý ať si nese své břímě. A...“

     „Tak vy patříte taky k nim?!„ zakřičel jsem na něj.

     On se zarazil, pak ironicky a velmi významně řekl: „Vy také, to jsem vám chtěl říci,“ otočil se a odcházel do polí. Díval jsem se rozhořčeně za ním, jak se pomalu ztrácel na černém poli v mlze. A začalo mi docházet: Měl pravdu. Chtěl bych já spravedlnost? Aby nějaký (takový nebo i docela jiný!) advokát posuzoval, co jsem dlužen, a kdo je dlužen mně? Co jsem komu způsobil a kdo co mně? Ach!!! Musel jsem si jít sednout. Lavička byla rozviklaná a nikde nikdo. Černé pole v mlze.

     Začalo sněžit. Díval jsem se, jak se černé pole začalo ztrácet pod bílým sněhem...

 

Domů jsem dojel stopem. Zastavilo mi první auto. (Přestože já jsem autem už rok žádného stopaře nevzal!)

     V autě bylo teplo. Zavřel jsem oči, a vzpomínal jsem na chvíle, kdy jsem necítil, že jeden člověk by byl proti druhému, kdy to nebylo „kdo z koho“ a kdy jsem vůbec nepotřeboval nějakého advokáta, aby to „mezi námi dal do pořádku“.

     Jestli to má všechno dát nějaký smysl, tak takhle to Jednou Nakonec Bude.

     V tom autě mi došlo a na tom trvám: Na Konci není žádný (klasický) soud. Jsem si teď naprosto jistý, že Bůh by do tohohle nikdy nešel. Že Bůh do toho jde docela jinak. Že jde a půjde jen o to, že lidé (a Bůh) budou spolu a ne proti sobě.

     Jak tohle jenom Bůh dokáže?! Tak na to jsem tedy hodně zvědav.

     („Víc než jen zvědav!“ opravilo mě moje srdce tím, že se nějak rozbušilo, ale tak hezky, jako by chtělo pár kroků popoběhnout.)

 

P.S.1. Cesta domů trvala krásně dlouho. Jako bychom jeli oklikou.

P.S.2. Pamatuji si dodneška, jak se na mě ten můj řidič pěkně usmál.