Smrt (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 6/2007, 2/2011

Smrt za trest a z milosti.

Být, či nebýt? Geniální dramatik William Shakespeare hodil na papír zřejmě nejtěžší otázku na světě. Pro křesťany má zákon, tedy alespoň ten Starý, zdánlivě jednoduchou odpověď: "Nezabiješ!" Zní to tak jasně, jenže to pokušení zasáhnout...





V otázce života a smrti je moc těžké sahat druhým do svědomí. Ale možná jste taky někdy měli pocit, že smrt je jediným možným trestem pro člověka, který plánovaně a chladnokrevně zavraždil dva lidi. Ale proč za vraždu dvou smrt, a za vraždu jednoho jen doživotí? Nezabiješ! křičí desatero a já si nakonec říkám - ještě, že tak.



Pohled na člověka, který je už několik měsíců upoutaný na lůžko, dýchá za něj počítačem řízený stroj a jeho bolesti bez úspěchu tiší koňská dávka léků, je asi stejně veselý, jako pohled do cely smrti. Proč ho trápí? Proč ho nenechají v klidu umřít, když je jasné, že už se nikdy neuzdraví. Je to ale opravdu jasné? Desatero křičí: Nezabiješ! Křičí, ale někdy si říkám - bohužel.



Nechat žít, či zemřít? Asi nejtěžší otázka i pro Bratrstvo.

 

Luboš Kratochvíl

 

Euthanasie - víme o čem  mluvíme

  

Euthanasie. Jste pro, nebo proti? To je otázka, na niž dříve nebo později narazí skoro každý z nás. Ale pro co nebo proti čemu máme být? Víme to? Nebo to pouze nejasně tušíme? Rozumíme motivům, které se za snahami o legalizaci euthanasie, či naopak za jejím odmítáním skrývají?

Volání po legalizaci euthanasie je sice pochopitelným, ale zkratkovitým, nebezpečným a ve svých důsledcích k neúspěchu odsouzeným pokusem o řešení problémů, kterým je třeba čelit jinak. Měli bychom se poctivě snažit porozumět hlubším motivům, které se za ním skrývají, a vyjasňovat mnohé mýty a vleklá nedorozumění, jimiž je euthanasie zatížena.



Za rozšířením představy o nezbytnosti euthanasie stojí snaha moderního člověka spojit paradoxně dvojí: na jedné straně vzít svůj život plně do svých rukou, na druhé straně však odpovědnost za toto převzetí přenést prostřednictvím toho, co mu nabízí civilizace a moderní medicína, na jiné. Poněkud zkratkovitě řečeno: tak jako máme v případě nemoci k dispozici odborníky na její zvládání, tak chceme také v případě blížící se smrti mít odborníky na umírání, kteří nás za pomoci svých farmak a dalších prostředků provedou umíráním co nejrychleji a nejlehčeji.



Vedle tohoto požadavku na respektování autonomie člověka, který drží v rukou vše, včetně rozhodování o tom, kdy je jeho život u konce, je tu ještě druhý důležitý argument. Apeluje na soucit s druhým člověkem a na právo člověka na pomoc, často je však bohužel také užíván v příliš zjednodušené a utilitární podobě.

Tento argument je pochopitelný, zároveň ale ukazuje na to, že euthanasie nemůže být a není čistě individuální záležitostí. Náš život se odvíjí ve vztazích, nežijeme izolovaně a jsme druhým čímsi zavázáni, co nelze redukovat na naše vlastní přání.



Strach, nejistota a především volání o pomoc je patrně důvodem každé žádosti o euthanasii. A volání bližního o pomoc v situaci těžkého utrpení nemůžeme prostě ignorovat. Odpovědí na takovou prosbu nemůže být odmítnutí s odůvodněním, že nám něco takového právní řád, lékařská etika, naše svědomí či náboženské přesvědčení nedovoluje. Odpovědí musí být pokus o skutečnou pomoc.



Prvním krokem musí být snaha porozumět tomu, co se za prosbou našeho blízkého (či pacienta) o euthanasii skrývá, jaké je jeho skutečné přání. Vyčerpali jsme všechny ostatní možnosti pomoci? Nevnucujeme mu nějaká svoje řešení, o která nestojí? Víme, v čem opravdu potřebuje pomoci?

S blížící se smrtí přichází strach a úzkost. Strach ze samoty, bolesti, ztráty důstojnosti. Úzkost vyplývající z pocitu prchavosti, ba nesmyslnosti lidského života. Naslouchali jsme dost pozorně úzkostem, často nevysloveným, často nevyslovitelným? Ptali jsme se poctivě? Pokud ano, učinili jsme první kroky na cestě pomoci. Dalšími pak by mělo být ujištění, že umírající nebude sám, že jej máme rádi a že i jako člověk křehký a nemohoucí má na světě a v našem životě své důležité místo. Můžeme rozmlouvat o jeho životě, hledat v něm to dobré, ohlídat jeho tajemství, pomoci nést zklamání. Můžeme pomoci vyřešit ještě to, co tíží.



Abychom porozuměli tomu, oč vlastně trpící člověk prosí a po čem volá, musíme se ptát, jaké povahy je utrpení, které má být případnou euthanasií odstraněno. Dostupné a vpodstatě velmi alarmující údaje ukazují, že hlavním motivem, který dnes vede k žádostem o euthanasii, není bolest (ostatně dnes v naprosté většině případů velmi dobře zvladatelná, byť zdaleka ne vždy zvládaná), ale jiné důvody: strach ze ztráty schopnosti vykonávat aktivity, které život činily příjemným, obava z nesamostatnosti, ze ztráty důstojnosti a z toho, že budeme druhým na obtíž. To, čeho se bojíme, je tedy především utrpení, které je bytostně spojeno s osamělostí a bezmocností a se ztrátou smyslu života.



Naše poctivé úvahy o euthanasii by měly vždy vycházet ze zamyšlení nad otázkou, zda euthanasie není sice v jistém smyslu pochopitelnou, nakonec však opravdu zkratkovitou odpovědí na výše zmíněné volání o pomoc, která by měla vypadat jinak. Za takovou odpovědí se totiž často skrývá naše vlastní hlubší bezradnost tváří v tvář utrpení a umírání. Euthanasie sotva může být v takové situaci pomocí v pravém slova smyslu. Hlavní problém skrývající se za narůstající ochotou naší společnosti legalizovat euthanasii tkví patrně v tom, že si nevíme rady s naší konečností a smrtelností, že nedovedeme přáním, prosbám a potřebám trpících a umírajících naslouchat a dobře rozumět a že jim nedovedeme pomoci tak, abychom jejich utrpení odstranili, zmírnili či proměnili. Sami se totiž utrpení a smrti bojíme, nevíme si rady. Smrt jsme vyhnali ze svého života, ale ona na jeho konci přece stojí a my jsme tím zaskočeni.



Utrpení, a zvláště utrpení druhých, je nepochybně něčím, s čím musíme bojovat. Na druhé straně se však musíme ptát, zda hluboká moudrost lidského života (o níž jakoby mnohé kultury věděly více než naše, v nejednom ohledu nesmírně vyspělá, po této stránce však poněkud „nekulturní“ civilizace) nespočívá nakonec v celoživotní, ba jednotlivé generace překračující kultivaci vztahu k utrpení, ale také k lidské křehkosti, konečnosti a závislosti.



Nemělo by nám být v tomto ohledu poučením již to, že snahy vymýtit utrpení z lidského života vedly nakonec vždy k utrpení ještě horšímu a tragičtějšímu?

Nespočívá tedy nakonec jedna z nejhlubších lidských moudrostí v tom, že umíme ve svém životě spojit obojí: odhodlanost proti utrpení bojovat se schopností utrpení přijmout jako cosi, co k lidskému životu patří, a proměnit je právě tím, že před ním nezavíráme oči?

Nečiní lidský život hlubokým tajemstvím právě toto zvláštní napětí, s nímž se nejpalčivěji setkáváme právě tváří v tvář umírání a smrti?

Špinka, Štěpán

Špinková, Martina

 

Euthanazie jako projev úcty k člověku

  

Eutanazií se označují různé činy. Někdy se rozděluje na aktivní a pasivní, přičemž pasivní se myslí neposkytnutí lékařské péče, která by vedla k odvrácení úmrtí. Takový čin není nelegální, naopak. Každý pacient v ČR má právo odmítnout léčbu. Toto právo mu zaručuje takzvaná Konvence o biomedicíně, evropský dokument, který český parlament přijal v roce 2001. Lékaři sice mohou bez souhlasu pacienta poskytnout neodkladnou lékařskou péči, pokud pacient nemůže v danou chvíli dát souhlas. I v takovém případě ale musí brát zřetel na případné dříve vyslovené přání pacienta. Praxe, kdy lékaři počkali, až pacient odmítající léčbu upadne do bezvědomí, a pak odmítané zákroky provedli, by tedy podle práva měla být nepřípustná. Konvence o biomedicíně tímto způsobem vyjadřuje úctu ke svobodnému rozhodnutí jedince, se kterou se ztotožňuji. Rozšiřující se možnosti moderní medicíny nemohou stát nad právem odmítnout zásah do vlastního těla.

Toto ukončení léčby choroby ale někteří dnes nepovažují za eutanazii. Má člověk právo požádat o pomoc při aktivním ukončení života? Je jistě dobře, že se i v Česku zvyšuje kvalita paliativní péče, která nevyléčitelně nemocným pomáhá zmírnit fyzické i duševní utrpení. Ani ta ale nedovede některým pacientům od nesnesitelných bolestí pomoci. Srovnání s vraždou ani sebevraždou v takové situaci pro mě neobstojí. Prosbu trpícího umírajícího člověka o eutanazii chápu. Čin člověka, který tuto prosbu vyslyší, považuji za odvahu a milosrdenství. Zda aktivní eutanazii dekriminalizovat, to si nejsem jistá. Taková právní úprava by totiž musela být velice precizní.

Dahňová, Adéla

 

Může zničený nástroj konat svůj úkol

 

Eutanazie je téma natolik citlivé, že pokud jste se s ním nikdy osobně nesetkali, raději se k němu moc nevyjadřujte. Nevhodnými názory byste mohli opravdu hodně ublížit tomu, koho se toto téma opravdu týká.

Teoreticky jsme jako křesťané s eutanazií rychle hotoví. Tvé tělo je Božím darem a jako takové ho nemáš právo jen tak odepsat. Ale u lidí, kterých se eutanazie týká, se tento názor rozplývá.

Máš přeci od Boha poslání, tady na zemi. Jenže si představ, že je tvé tělo tak postižené, že už s ním nezmůžeš vůbec nic.

Já sám pracuji jako ošetřovatel v domově důchodců postižených demencí. Když vidím, jak se tam snaží některé lidi za každou cenu držet při životě, ptám se sám sebe, jestli to tak opravdu má být.

Někteří například jsou schopní pozřít jen jablečné pyré nacpané bílkovinami, aby měli dost energie na přežití dalšího dne. Dalšího dne, kdy už nejsou schopni vnímat svět kolem sebe, kdo je jejich rodina, často sami ani nevědí, jak jíst.

Rychlé rozhodnutí o eutanazii bych ale na základě tohoto všeho nedělal. Zažil jsem i případ někoho, kdo byl téměř mrtvý, bez jediné naděje na uzdravení. A za půl roku byl úplně v pořádku. Denně si s ním povídám a vyprávíme si vtipy. Neumím si představit, že by u něho byla provedena eutanazie.

Breman, Berend

 

Vytas meč a usmrť mě!

  

“Vytas meč a usmrť mě!” nakázal svému zbrojnoši Abímelek (Sd 9). Sdělil i důvod: “Ať o mně neříkají, že mě zabila žena.” Bojovníku Abímelekovi totiž jedna dáma předtím svrhla na hlavu mlýnský kámen a jeho pozemská pouť se kvapem chýlila ke konci. Zbrojnoš ho tenkrát poslechl. V 1 S 31 poručil totéž svému zbrojnoši i král Saul, tentokrát v obavě, aby ho - již smrtelně postřeleného šípem - nezabili “neobřezanci”. Tenhle zbrojnoš však neposlechl, a tak Saul nalehl na meč a ukončil svůj život sám. (V následující kapitole se však objeví muž, který vypráví, jak Saula na jeho přání zabil; ale to vyprávění ho přijde dost draho.)

Občas se tedy v bibli najde někdo, kdo po někom žádá svou vlastní smrt. Abímelekovi ani Saulovi nejde o zkrácení fyzického trápení, nýbrž o to, aby nepadli do rukou někomu nepatřičnému. Dlužno podotknout, že to bible pouze vypráví a nedává k tomu žádné (mravní) hodnocení: těm, kdo o svou smrt žádají, nesnižuje známku z chování. Ovšem muže, jenž vypráví, jak Saulovi vyhověl a zabil ho, stojí to vyprávění krk.

“Lépe, abych umřel, než abych žil!” křičel také Jonáš a rovnou na Hospodina (Jon 4): Ukonči to, nestojím o svět plný tvé milosti. (Tady už hodnocení máme: není dobré, co Jonáš říká.) I apoštol Pavel “touží po smrti”, ale naštěstí po nikom nežádá, aby ho propíchl či jinak ubezdušil. Píše: Život je pro mě Kristus a smrt je pro mě zisk. Toužím odejít a být s Kristem, ale zůstat naživu, to zas je potřebnější kvůli vám a kvůli další práci (Fp 1). Napsal to ve chvíli, kdy měl asi všeho až po krk. Ale neměřil svět jen podle sebe: ať životem, či smrtí, jen když bude oslaven Kristus. Budu-li žít, umřu-li, ať to (jedno, či druhé) prospěje lidem pro Krista.

Keřkovský, Jan

 

Úryvek z Malého Prince

Byl jsem už jen dvacet metrů od zdi a stále jsem nic neviděl. Po chvíli mlčení malý princ ještě dodal:

„Máš dobrý jed? Jsi jist, že mě nenecháš dlouho trpět?“

Zastavil jsem se, srdce se mi sevřelo, ale stále jsem tomu nerozuměl.

„A teď jdi pryč!“ řekl. „...Já chci zase dolů!“

Podíval jsem se dolů ke zdi a vyskočil jsem! Proti malému princi se tam zvedal jeden z těch žlutých hadů, kteří vás v půlminutě sprovodí ze světa. Sáhl jsem do kapsy pro revolver a rozběhl jsem se. Ale had, sotva mě zaslechl, vklouzl tiše do písku, jako opadá tryskající pramen, a bez velkého spěchu se protáhl mezi kameny, zanechávaje za sebou lehký kovový šelest.

Doběhl jsem ke zdi právě včas, abych zachytil do náruče svého malého prince, bledého jako sníh.

„Copak to znamená? Ty se teď dáváš do řeči s hady?“

Sundal jsem mu zlatě žlutý šátek, který věčně nosil na krku. Smočil jsem mu spánky a dal jsem mu napít. Neodvažoval jsem se ho teď už na nic ptát. Díval se na mne vážně a objal mě kolem krku. Cítil jsem jeho srdce tlouci jako srdíčko postřeleného, umírajícího ptáčka. Řekl mi:

„To jsem rád, žes přišel na to, co tvému stroji chybí. Budeš moci domů...“

„Jak to víš?“ Právě jsem mu přicházel oznámit, že proti všemu očekávání se mi práce zdařila. Neodpověděl na mou otázku, ale dodal:

„Já se dnes také vrátím domů...“

„Mám to mnohem dál... A mnohem nesnadnější...“



překlad Zdeňka Stavinohová, Albatros, 1977

Antoine de Saint- Exupéry

 

ODPOČÍVEJ V POKOJI

  

Zajímalo by mě, co vás k tomuto povolání přivedlo?

Doporučení známého, který mne v době, kdy jsem ukončil jednu profesní etapu svého života, k myšlence ucházet se o práci v tomto oboru přivedl.



Jak dlouho pracujete v pohřebnictví a jaké změny pozorujete za tuto dobu?

V tomto oboru pracuji od roku 2004. Jediná změna, kterou bych zmínil je zvyšující se tendence provádění pohřbů žehem na úkor pohřbů do země. Změny by samozřejmě zasloužila i legislativa v pohřebnictví, avšak v tomto směru jsem skeptický.



Existuje ve vaší profesi konkurenční boj a jak se projevuje?

Existuje a je velmi tvrdý. Někdy je až zarážející, jaké prostředky se v konkurenčním boji používají (pomluvy, smyšlená udání, verbální útoky).Nejhorší jsou vztahy mezi pohřebními službami, které spolu „sousedí“ a dělí se tak o pohřební trh v daném místě či regionu. Kupodivu moje osobní zkušenost v tomto směru není nijak výrazná, což mne těší.



Kolik lidí pohřbíváte bez obřadu, kolik má obřad v krematoriu a kolik v kostele?

Pouhým odhadem - bez obřadu je pohřbeno cca 20% zesnulých, v kostele má obřad cca 20% a zbylých 60% rozloučení se koná v krematoriu či jiné civilní obřadní síni.



Jak je to s cenou? Je dražší obřad v kostele nebo v krematoriu?

Rozdíl mezi cenou rozloučení v kostele či v krematoriu nemusí být markantní. Nelze však jednoduše vyjádřit, protože při rozloučení v kostele rodina hradí příspěvek na farnost, jehož výše nám není známa (může být v rozsahu od 500 Kč do mnoha tisíc). Cenový rozdíl je naopak výrazný při pohřbu žehem oproti pohřbu uložením do hrobu či hrobky. Pohřeb do hrobu či hrobky je dražší. Největší cenové rozdíly jsou však v jednotlivých regionech, kdy například základní ekonomický pohřeb žehem bez obřadu lze u naší pohřební služby pořídit již za 6 tis. Kč, přičemž v Praze rodina za totožnou službu zaplatí dvojnásobek. Takovéto výrazné rozdíly lze přitom najít i v rámci například jednoho kraje či okresu a s náročností pohřbu se ještě zvyšují. Za zmínku jistě stojí i jeden konkrétní případ úmrtí v zahraničí (ve Velké Británii),kdy pohřební služba hl. města Prahy požadovala cca 160 tis. Kč. My jsme pak totožnou službu provedli o 100 tisíc Kč levněji. Rozdíly mohou být obrovské.



Stane se, že i nevěřící lidé chtějí pohřeb v kostele? Je možné, že lidé v zármutku a v setkání se smrtí začnou hledat Boha?

Ano. Člověk, jehož potká osobní tragédie často upíná své myšlenky a prosby k Bohu, aniž by sám byl praktikujícím křesťanem.



Dokážete poradit člověku, který přijde, že by chtěl pohřbít příbuzného v kostele, ale sám do žádného nechodí?

Přístup ke každému zákazníkovi je naprosto individuelní, resp. by takový měl být. Velmi mne mrzí, že tato profese byla po několik desetiletí (zejména za socialismu) totálně degradována a pracovníci pohřebnictví se tak často rekrutují z řad morálně či kriminálně závadových osob. Přitom je velmi potřebné, aby pracovníci pohřebních služeb byli vzdělaní a na vysoké morální

úrovni.



A za těch dvacet let se situace přeci jen zlepšila? Co by se mělo udělat, aby pohřebnictví u nás bylo stejně váženým oborem, jako v zemích s nepřerušenou demokratickou tradicí?

Především úprava a zpřehlednění legislativy a jasné určení kompetencí příslušných orgánů tak, aby bylo možné postihovat všechna selhání. Dále pak větší důraz na morální i trestní bezúhonnost osob, kteří v tomto oboru působí.



Můžete mi napsat k jakým selháním dochází?

Prohřešky v pohřebnictví mohou být nejrůznějšího charakteru od předražených služeb, necitlivého přístupu k pozůstalým až po nedůstojné zacházení se zesnulými.



Co má člověk dělat, když mu někdo zemře, na koho se má obrátit, aby se vyhnul problémům?

Pozůstalí jsou často ve stavu, kdy nejsou schopni adekvátně reagovat na nekvalitní či předražené služby. V těchto případech bych doporučil přizvat k jednání s pohřební službou někoho blízkého, kdo je schopen zachovat správný úsudek. Často již první kontakt s pracovníkem pohřební služby napoví o tom, zda se jedná o seriózní firmu či nikoliv. Lidé často ani netuší, že si mnohem kvalitnější a levnější služby mohou sjednat u jiné pohřební služby třeba i ve 200 km vzdáleném místě.



Jaké jsou vaše vztahy s faráři?

Až na jednu jedinou výjimku naprosto kladné a zcela korektní. Tou výjimkou je kněz (bývalý agent STB), který své poslání pojímá jako obchodní činnost. „Bohužel“ i duchovní jsou jen lidé a mohou tedy být na různé morální úrovni.

Rozhovor s Pavlem Bedáňem vedla Šárka Schmarczová

 

POHŘEB JE SETKÁNÍ ŽIVÝCH

  

Na pohřbu bývá řeč o tom, kdo zemřel. Odešel nám. Na pohřbu se mluví o něm, ale je to řeč pro lidi, kteří zůstali naživu. Pohřeb je setkání živých a je pro ně, není to pocta čísi smrti. Je to ovšem pro lidi, o něž smrt buď zavadila velmi zblízka, nebo se jich dotkla jen jakoby zprostředkovaně, ale z mysli ji v těch hodinách nevytěsní.



Farář - blízký a cizí

Ještě se často děje to, že lidé, kteří byli zesnulému blízcí, chtějí, aby na jeho pohřbu promluvil „jeho“ nebo „jejich“ kazatel, farář místního evangelického sboru. Příčiny bývají značně rozrůzněné. A důsledkem je, že jak na venkově, tak ve městě jsem pohřbíval mnohem víc lidí, které jsem předtím znal jenom velice málo nebo vůbec, nežli těch, které jsem znal dobře. Byť – přiznávám – pohřbívat známého člověka bývalo vždycky mnohem těžší, než pohřbívat někoho zcela neznámého. Bylo by zpozdilé představovat si, že zármutek se kazatele nedotkne, anebo naopak, že mu pomůže lépe „pohřbívat“. Věřte, že je to naopak!



Moudrý a vzácný učitel a přítel kdysi poznamenal: ať prý už byl zesnulý kazateli znám nebo ne, kazatel na pohřbu vposledu bývá ze všech zúčastněných nejvíce cizí; nepatřívá do rodiny, ani do okruhu blízkých přátel, sousedů a sousedek, spolupracovníků a spolupracovnic, spolužáků, věřitelů ...



Očekávání

Rozdílnost očekávání účastníků pohřbů je mimořádně veliká, kdybych se nebál floskulí, napsal bych: propastná. A přesto všichni tam aspoň chvíli mají za to, že je třeba, aby teď někdo něco řekl. V tomto případě ať tedy něco řekne evangelický kazatel. Má se za to, že zná jakési věty a výroky, které vyznívají ve prospěch zesnulého / zesnulé; a když je řekne, bude to užitečné pro všecky zúčastněné.



Dovolte mi, abych takové očekávání pokládal za oprávněné. I když tvrdím rovnou, že to, co se má vyslovit, nejsou ani zaříkávadla pomáhající zesnulému v záhrobí, ani věty, kterými se otupuje zármutek a zamluví tíseň z lidské smrtelnosti – je to zpráva o důvěře a naději.



Biblické výpovědi rozumí smrtelnosti

Chybí mi výstižný přívlastek, kterým bych dal najevo, jak skvělou pomoc v tom představuje možnost pokládaná v církvi často za úplně samozřejmou, tudíž nevyžadující zvláštní zmínky: modlitba a biblická zvěst. Jsou to konkrétní biblické výpovědi, které rozumějí situaci člověka, již nazýváme smrtelnost – a to proto, že vědí o naději opírající se Kristovo vzkříšení. Je pro nás, kdo máme smrt před sebou – a ty, kdo nám odešli, s takovou nadějí propouštíme. A je možné to říci, i když se člověku třeba docela dost chvěje hlas.



Opovážím se teď veřejného doznání: Vedl jsem tolik pohřebních shromáždění, že se je nepokouším spočítat, a přece jsem se tuto jednu konkrétní součást kazatelské služby ještě stále nenaučil konat s nadhledem či uspokojením. Stále to neumím, je to pro mě moc těžké, stýskávám si a těžce chybuju, ani jednou jsem nebyl s takovým pohřbem spokojen. Není to dobrý pocit, přiznávám to nerad a nikomu nic podobného nepřeju. Ale utěšuje mě, že smrt jednou nebude, a tak by mi patřičná dovednost v „konání pohřbů“ nakonec stejně nebyla k ničemu. Už aby to tu bylo.



Autor je farářem Českobratrské církve evangelické v Brně.

Vítek, Jaroslav

 

UMÍRÁNÍ ANEB KDYŽ KAPLAN NIC NEDĚLÁ

  

Umírání má mnoho podob, ale smrt je stále tatáž. Někdy je to jako když zhasne svíčka, najednou. Všichni znáte obvyklé příčiny náhlých úmrtí. Když člověk zemře takto, je to šok pro jeho blízké. Nemají možnost se s ním rozloučit, bojovat o život. Absolutní bezmoc, často spojená se silnými pocity viny. Nemocniční kaplan může nabídnout pomoc pozůstalým.



Jindy se umírání podobá spíše dohasínajícímu ohni. Jde to postupně, někdy rychle, nezřídka vlekle a úmorně. Je třeba počítat se zvraty v léčbě. Chválabohu, často se podaří život zachránit, vlastně vzkřísit. No, jako oheň!



Když ten oheň hoří krátce, pár měsíců nebo let, je to zlé. Nevím, jestli je něco horšího než umírání a smrt dítěte! Jiné to je, když oheň hoří čtyřicet let, když plápolá, sálá energii, prostě když je člověk na vrcholu sil… a nečekaně přijde nemoc, která není slučitelná se životem. Pak je těžké nebrat blížící se konec jako příkoří, zradu a nespravedlnost. A docela jiné to bývá, když oheň hoří dlouho nebo velmi dlouho. Řeřavé uhlíky se dají ještě rozfoukávat, ale mnohdy už není, co by hořelo. Lidé ve vysokém věku často smrt toužebně vyhlížejí a prosí Pánaboha, aby si je vzal k sobě. Někdy o tom mluví s pozoruhodným humorem, nadhledem a elegancí! Umírání má mnoho podob, jako život sám. Vlastně, vždyť umírání je taky život, i když na hraně!



V České republice umírá ročně více než 100 000 lidí. Většina z nich zemře v nemocnici nebo v léčebně dlouhodobě nemocných. Co vlastně kaplan "může", když přijde k lůžku, na kterém umírá člověk? Zásadně nemůže změnit nic, vždyť onen člověk přeci zemře tak jako tak. Dokonce nemůže změnit ani způsob, jakým je o toho člověka pečováno. Umíte si představit, že by kaplan v nemocničním pokoji zpřevracel stolky a vyhnal nezájem, rutinu nebo bezradnost pečujících? Pokud by na ně ovšem narazil, protože v mnoha případech vidí zájem, profesionalitu a lidskost. Ano, mluvím o českých nemocnicích a léčebnách!



Tak co tedy kaplan v takové chvíli "může"? Myslím si, že viditelně a slyšitelně skoro nic. Sednout si k lůžku, sklonit hlavu, říci pár slov, na která nedostane odpověď, možná otřít pot nebo nabídnout svoji ruku k držení. Nemá smysl, aby pobíhal po pokoji, otevíral nebo zavíral okno, aby to umírání organizoval.

To hlavní, co kaplan může, není vůbec vidět, a vlastně ani slyšet! Každý člověk, i ten na lůžku, má hloubku, ducha. Ale Duch je i okolo. Před smrtí se s tím duchem něco děje. Je něco jako spiritualita konce života. Tady kaplan nemusí mluvit, nemusí nic komentovat. Měl by si osvojit takový ukázněný minimalizmus, kdy nejvíce je nejméně. Kdy nejvíce je možná to, co vůbec není! Spočinutí jako nepřítomnost pohybu. Naplnění jako nepřítomnost prázdnoty. Usmíření jako nepřítomnost sobeckosti. Pokoj jako nepřítomnost strachu.



Přiměřené je proměnit mlčení v ticho, v důstojnost a pietu. Kaplan může přiznat té rozpačitosti a smutku jakousi kvalitu. Uklidnit zneklidněné, vždyť bezmoc může být žádoucí a cenná. Udržet tu tichost umírání, byť třeba přerušovanou zvuky, které umírající lidé vydávají. Tichá píseň nevadí. Kaplan se může v duchu modlit. Může rozjímat, kontemplovat. Může si uvědomovat hodnotu člověka, kterého má před sebou. S respektem k tajemství a intimitě jeho života, s nadějí věčnosti, po farářsku. Kaplan může s umírajícím neviditelně být, v tom je jeho služba důležitá!

Je toho mnoho, co s umíráním souvisí, ale o většině z toho nevíme.



Vojtěch Hrouda, kaplan v nemocnici v Novém Městě na Moravě